Jsem Blair. Utíkám zadem, protože předem se hrne svět.
Jsem Copper. Vstávám z mrtvých.
Jsem Childs. Střežím hlavní vchod.
Na jménech nesejde. Jsou to zástupné symboly, nic víc; všechna biomasa je zaměnitelná. Záleží na tom, že nic jiného než ta jména ze mě nezbylo. Všechno ostatní svět spálil.
Vidím se oknem, uháním bouří, na sobě mám Blaira. MacReady mi řekl, že mám Blaira spálit, kdyby se vrátil sám, jenže MacReady má pořád za to, že jsem jedním z nich. Nejsem: jsem Blair a stojím u dveří. Jsem Childs a pouštím se dovnitř. Na chvilku se napojím, z tváří mi vyjedou úponky a propletou se: jsem BlairChilds a vyměňuju si zprávy o světě.
Svět mě odhalil. Objevil moje doupě pod kůlnou na nářadí, nedokončený záchranný člun z vykuchaných útrob mrtvých vrtulníků. Má napilno s ničením mých únikových prostředků. Potom si přijde pro mě.
Zbývá mi jediná možnost. Rozpojím se. Jsem Blair a jdu seznámit Coppera se svým plánem a nasytit se hnijící biomasou, které se dřív říkalo Clark – za krátkou dobu jsem prodělal tolik změn, že se mi nebezpečně ztenčily zásoby. Coby Childs už jsem spořádal, co zbylo z Fuchse, a nabral síly na další fázi. Hodím si na záda plamenomet a vyjdu ven, do dlouhé polární noci.
Vydám se do bouře a už se nevrátím.
Než jsem se zřítil, býval jsem o hodně víc. Byl jsem průzkumník, velvyslanec, misionář. Šířil jsem se kosmem, navštěvoval nespočet světů, napojoval se: silní přetvářeli slabé a celý vesmír se po nezměrně malých krůčcích radostně vyvíjel. Byl jsem voják a válčil se samotnou entropií. Byl jsem rukou, jíž se zdokonalovalo Bytí.
Tolik jsem toho znal. Tolik jsem toho zažil. Teď už se mi to všechno nevybavuje. Pamatuju si jenom, že jsem věděl mnohem víc.
Ale na ten pád si vzpomínám. Zemřela při něm většina tohohle výhonku, z trosek se toho vyškrábalo jen málo: pár trilionů buněk, duše zesláblá tak, že je nedokázala zkrotit. I když jsem se je zoufale snažil udržet pohromadě, biomasa se bouřila a opadávala ze mě: malé chuchvalce masa si v záchvatu paniky bezděky tvořily všemožné končetiny, na které si zrovna vzpomněly, a rozbíhaly se po hořícím ledu. Než jsem ovládl, co ze mě zbylo, plameny pohasly a začal se ke mně stahovat chlad. Málem se mi ani nepodařilo vytvořit si ochranu proti mrazu, aby mi nepopraskaly buňky, a už se mě zmocnil led.
Vzpomínám si taky na to, jak jsem se znovu probudil: na otupělé smyslové vjemy v reálném čase, první uhlíky poznání, pomalu sílící teplo vědomí, jak mi buňky rozmrzaly, jak se po dlouhém spánku zase objímalo tělo s duší. Vzpomínám si na dvounohé výhonky, jež se kolem mě shlukly, na jejich podivné švitoření, na zvláštní stejnost v rozložení jejich těl. Jak nepřizpůsobeně vypadaly! Jak neúčinná byla jejich morfologie! I když jsem byl ochromený, viděl jsem, kolik by se toho na nich dalo vylepšit. A tak jsem se k nim natáhl. Napojil jsem se. Ucítil jsem tkáně světa –
– a svět mě napadl. Napadl!
Nechal jsem tam po sobě zkázu. To místo leží za horami – tady se mu říká Norský tábor – a ve dvounohé schránce bych se z něj nikdy nedostal až sem. Naštěstí jsem si mohl vybrat i jiné tělo, sice menší než to dvounohé, zato však lépe přizpůsobené místnímu podnebí. Schoval jsem se do něj a zbytek mě zatím odrážel útok. Na čtyřech nohách jsem uprchl do noci a díky šlehajícím plamenům si toho nikdo nevšiml.
Zastavil jsem se až tady. Procházel jsem se mezi těmi novými výhonky ve čtyřnohé schránce – a protože mě neviděly měnit tělo, nezaútočily na mě.
A když jsem je postupně vstřebal – když se moje biomasa proměnila a přetvořila do podob, jaké oči místních ještě neviděly –, napojil jsem se sám, protože jsem pochopil, že co svět nezná, to se mu nelíbí.
Jsem o samotě v bouři. Uvázl jsem na dně jakéhosi šerého cizího moře. Prolétají kolem mě vodorovné pásy sněhu; vrážejí do roklí a kamenných odkryvů a roztáčejí malé oslepující víry. Ale ještě nejsem dost daleko, ještě ne. Když se ohlížím, pořád vidím, jak se v přítmí krčí zářivý tábor, dřepící hranatá směsice světla a stínu, bublina tepla ve kvílící propasti.
Zatímco na něj hledím, pohlcuje ho tma. Odpálil jsem generátor. Teď už nic nesvítí, pouze návěstí lemující vodicí lana: šňůry tlumených modrých hvězdiček, které sebou mrskají ve větru, nouzová souhvězdí, jež mají nasměrovat ztracenou biomasu zpátky domů.
To já domů nejdu. Ještě jsem se dostatečně neztratil. Razím si cestu do tmy, až zmizí i samotné hvězdy. Vítr ke mně slabě donáší výkřiky naštvaných, vystrašených lidí.
Někde tam vzadu se moje oddělená biomasa seskupuje před posledním střetem do rozložitějších, mocnějších tvarů. Mohl jsem se k ní přidat i já, mohli jsme splynout: před rozděleností by dostala přednost jednota, všechno by se vstřebalo a nalezlo útěchu ve větším celku. Mohl jsem do nadcházející bitvy přispět svojí silou. Ale zvolil jsem si jinou cestu. Childse si ještě budu šetřit do budoucna. V současnosti by se dočkal jedině zničení.
Nad minulostí radši ani nepřemýšlet.
Už jsem v tom ledu strávil strašnou spoustu času. Nevím, jak dlouho trvalo, než si svět spojil všechna vodítka, rozluštil vzkazy a nahrávky z Norského tábora a přesně určil místo dopadu. Tehdy jsem byl Palmer. Nikdo nic netušil a já vyrazil na vyjížďku.
Dokonce jsem si i dovolil pojmout špetičku naděje.
Ale už to nebyla loď. Nebyl to ani vrak. Byla to fosilie, zapuštěná do ohromné jámy vyražené do ledovce. I kdyby si na sebe stouplo dvacet těchhle schránek, na okraj kráteru by dosáhly jen taktak. Časová osa na mě dolehla jako tíha celého světa. Jak dlouho trvalo, než se tu všechen ten led nahromadil? Kolik eonů se vesmír iteroval beze mě?
A za celou tu dobu, možná za nějakých milión let, nepřišla záchrana. Pořád jsem se nenašel. Zajímalo by mě, co to má znamenat. Zajímalo by mě, jestli ještě vůbec žiju někde jinde než tady.
Tam v táboře smažu stopy. Dopřeju jim poslední souboj, stvůru k poražení. Nechám je vyhrát. Aby po mně přestali pátrat.
Tady v bouři se vrátím do ledu. Koneckonců jsem ho skoro ani neopustil – za všechny ty nekonečné věky jsem byl při životě pouhých pár dní. Ale dost jsem se za tu dobu naučil. Ve vraku jsem se dozvěděl, že oprava nehrozí. Od sněhu jsem se dozvěděl, že nehrozí záchrana. A od světa jsem se dozvěděl, že nehrozí ani smíření. Jediná naděje na únik teď leží v budoucnosti – musím všechny ty nepřátelské, pokřivené biomasy přežít a počkat, až vesmír poupraví pravidla. Až se příště proberu, snad už bude svět příznivější.
Potrvá celé eony, než spatřím další úsvit.
Tohle mě svět naučil: adaptace rovná se provokace. Adaptace popouzí k násilí.
Připadá mi to téměř nemravné – jako urážka samotného Bytí –, bez ustání vězet v takovéhle schránce. Je svému prostředí přizpůsobená tak špatně, že se musí halit do několika vrstev látky, aby si aspoň udržela teplo. Mohl bych ji nespočtem způsobů vyladit: zkrátit končetiny, vylepšit izolaci, snížit poměr povrchu a objemu. Všechny ty tvary mám pořád v sobě, a přece se neodvažuju žádný použít ani za tím účelem, abych se ochránil před zimou. Neodvažuju se adaptovat; tady se můžu jedině skrývat.
Co je to za svět, že odmítá napojení?
Vždyť jde o to nejprostší, úplně nejmenší prolnutí, jakého je biomasa schopná. Čím víc se dokážete měnit, tím líp se dokážete adaptovat. Adaptace znamená zdraví, adaptace znamená přežití. Je hlubší než inteligence, hlubší než tkáň; je buněčná, je samozřejmá. A co víc, je příjemná. Napojit se znamená zažít čiré smyslové potěšení z vylepšování vesmíru.
Ale přestože je tenhle svět uvězněný ve špatně přizpůsobených schránkách, měnit se nechce.
Zpočátku jsem si myslel, že je za tím jednoduše podvýživa, že ty ledové pustiny neposkytují dostatek energie, aby mohli všichni běžně měnit tvar. Nebo že jsme v nějaké laboratoři – v anomální části světa, kterou zbytek vyštval a uvěznil do těchto prapodivných schránek v rámci nějakého tajemného pokusu zkoumajícího monomorfismus v extrémních podmínkách. Po pitvě mě napadlo, jestli svět prostě jen nezapomněl, jak se proměňovat: duše se nedokázala dotknout tkání, a nemohla je tedy tvarovat, a čas, stres a neustálé hladovění vymazaly vzpomínku, že to kdysi uměla.
Bylo v tom ovšem příliš mnoho záhad, příliš mnoho protikladů. Proč zrovna tahle těla, která se do tohohle prostředí vůbec nehodí? Pakliže je z nich vyňata duše, co je drží pohromadě?
A jak je možné, že bývají tak prázdná, když se do nich přesouvám?
Jsem zvyklý nacházet všude inteligenci, vine se každou částí každičkého výhonku. Jenže v bezduché biomase tohohle světa se nebylo čeho chytit: jedině kanálů, jež přenášely příkazy a vstupy. Napojoval jsem se na ty schránky, i když mi to nenabídly; a ty, které jsem si vybral, se bránily a podléhaly; moje vlákna pronikala do všech zákoutí elektřiny vlhkých ústrojných soustav. Díval jsem se očima, jež ještě nebyly tak docela moje, a poroučel motorickým svalům, aby hýbaly končetinami, které stále ještě tvořily cizí bílkoviny. Nosil jsem ty schránky stejně, jako jsem dřív nosil nespočet jiných, ujímal jsem se vlády a nechával volný průběh asimilaci jednotlivých buněk.
Ale oblékal jsem se pouze do těl. Nedokázal jsem najít a vstřebat žádné vzpomínky, zkušenosti, obsah. Přežití záviselo na splynutí, a nestačilo jen vypadat jako z tohohle světa. Musel jsem se podle toho i chovat – a kam až mi sahala paměť, poprvé jsem nevěděl, jak na to.
A co bylo ještě děsivější, ani jsem nemusel. Schránky, jež jsem si přizpůsoboval, se dál hýbaly samy od sebe. Hovořily a šly si po svých. Nerozuměl jsem tomu. Každou chvíli jsem se vplétal hloub a hloub do údů a vnitřností a dával jsem si pozor, jestli nenarazím na nějaké stopy po původních majitelích. Nacházel jsem pouze svoje sítě.
Mohlo to samozřejmě být i mnohem horší. Mohl jsem přijít o všechno, mohlo ze mě zbýt pouhých pár buněk, které by se řídily čistě pudem a svou tvárností. Nakonec bych zase vyrostl, znovu nabyl vědomí, napojil se a obnovil intelekt rozsáhlý jako celý svět – ale žil bych jako sirotek, ztratil bych paměť, neměl bych nejmenší ponětí, co jsem zač. Aspoň že toho jsem byl ušetřen: z vraku jsem se vyškrábal s nepoškozenou totožností a v těle mi stále zvučely formy z tisíců světů. Nevrátila se mi jen surová touha přežít, ale i přesvědčení, že přežít má smysl. Kdybych k tomu dostal patřičný důvod, mohl bych ještě pocítit radost.
Ale stejně, dřív jsem toho měl tolik.
Přišel jsem o moudrost velké spousty světů. Zbyly pouze zmatené abstrakty, polovzpomínky na teorémy a filozofie příliš dalekosáhlé, aby se vešly do tak zbídačené sítě. Mohl bych asimilovat všechnu zdejší biomasu a vybudovat tělo a duši o miliónkrát větším objemu než ty, s nimiž jsem se tu zřítil – dokud však budu uvězněný na dně téhle studny a nebudu se moct napojit na své větší já, některé znalosti se mi nevrátí.
Zbyl ze mě jenom žalostný zlomek toho, čím jsem býval. Každá ztracená buňka si s sebou odnesla i částečku intelektu, a obnovil jsem ho tak málo. Kde jsem dřív myslel, nyní jsem pouze reagoval. Čemu všemu by se dalo předejít, kdybych zachránil z trosek o něco víc biomasy? Kolik možností mi nedochází, protože moje duše prostě není dost velká, aby je obsáhla?
Svět se sebou mluví stejně jako já, když se dorozumívám tak jednoduchými způsoby, že nepotřebuju tělesně splynout. Dokonce i jako pes jsem rozeznával základní rozlišovací morfémy – tenhle výhonek je Windows, támhleten Bennings, ty dva, co odletěly ve svém stroji do neznámých krajů, to jsou Copper a MacReady – a divil jsem se, že jsou ty kousíčky a dílky pořád vzájemně izolované, že si tak dlouho zachovávají jeden tvar, že má označování jednotlivých částí biomasy opravdu nějaký smysl.
Později jsem se skryl mezi samotnými dvounožci, a ať už v těch jejich obsazených tělech dlelo cokoli, začalo to ke mně promlouvat. Prozradilo mi to, že se těm dvounožcům říká hoši, chlapi nebo taky pitomci. Prozradilo mi to, že se MacReadymu občas říká Mac. Prozradilo mi to, že tomuhle souboru staveb se říká tábor.
Prozradilo mi to, že to má strach, ale to jsem ve skutečnosti možná řekl já.
Vcítění se jeden pochopitelně nevyhne. Nemůže napodobovat výboje a látky, jež podněcují tkáně k činnosti, aniž by je do jisté míry vnímal. Ale tohle bylo něco jiného. Tahle vnuknutí se míhala někde ve mně, zároveň se však jaksi vznášela mimo dosah. Moje schránka procházela chodbami a já skoro rozuměl tajuplným znamením na veškerých površích – Rozpis prádelny, Vítejte v klubovně, Neklopit. Kulatý artefakt, který visel na zdi, se jmenoval hodiny; měřil plynutí času. Oči světa těkaly sem a tam a já z jeho mysli postupně sbíral kousky názvosloví.
Jenom jsem se však vozil na světelném kuželu. Viděl jsem, co ozářil, ale nemohl jsem ho obrátit, kam bych chtěl. Mohl jsem potají poslouchat, ale nemohl jsem klást otázky.
Kéž by se tak jeden z těch kuželů zastavil na svém vlastním vývoji, na dráze, jež ho přivedla až sem. Kdybych ji znal, všechno by možná dopadlo úplně jinak. Místo toho mi ovšem osvítil zcela nové slovo:
Pitva.
MacReady a Copper v Norském táboře našli jednu moji část: výhonek ze zadního voje, který shořel bezprostředně po mém útěku. Přinesli si ho – zčernalý, zkroucený a zatuhlý v polovině proměny – a zřejmě neměli ponětí, co je zač.
Tehdy jsem byl Palmer, Norris a pes. Stoupl jsem si k ostatní biomase a díval se, jak mě Copper rozřezává a vytahuje ze mě vnitřnosti. Díval jsem se, jak mi zpoza očí cosi vyndává: jakýsi orgán.
Byl zdeformovaný a nehotový, ale jeho podstata mi byla docela jasná. Vypadal jako velký vrásčitý nádor, jako výsledek splašeného snažení buněk – jako by se samotné procesy, které definují život, z nějakého důvodu obrátily proti němu. Orgán byl odporně cévnatý; určitě využíval množství kyslíku a živin velice neúměrné ke svému objemu. Nechápal jsem, jak něco takového vůbec může existovat, jak to může dosáhnout takové velikosti, aniž to překonala nějaká účinnější morfologie.
A taky jsem neměl tušení, jakému to sloužilo účelu. Ale potom jsem na ty výhonky, na ty dvojnohé schránky, které moje buňky tak přepečlivě a bezmyšlenkovitě napodobily, když mi daly podobu z tohohle světa, začal pohlížet novým zrakem. Nebyl jsem zvyklý na nějaké členění – proč bych si části těla třídil, když se mi při sebemenším podnětu přetvářely? – a vůbec poprvé jsem si skutečně všiml té naběhlé struktury na horní části každého těla. Byla o tolik větší, než by měla: kostěná polokoule, do níž by se vešel milión uzlinových rozhraní, a ještě by zbylo místo. Hřadovala na každém výhonku. Každý kousek biomasy s sebou vláčel obrovskou hroudu pokroucených tkání.
Uvědomil jsem si ještě něco: než ten orgán odstranili, byl spojený s očima a ušima mé mrtvé schránky. Kolem podélné osy těla, středem vnitřní kostry, se táhl tlustý svazek vláken, vedoucích přímo do tmavé mazlavé dutiny, kde spočíval ten znetvořený výrůstek. Byl napojený na celou schránku jako nějaké tělesně poznávací rozhraní, jenže o hodně mohutnější. Skoro to vypadalo, že...
Ne.
Takhle to tedy fungovalo. To proto se ty prázdné schrány pohybovaly o vlastní vůli, proto jsem nenašel síť, s níž bych se mohl sloučit. Tamhle byla: nešířila se po celém těle, shlukla se, utvořila tmavou hustou kouli a obalila se blánou. Našel jsem v těch strojích ducha.
Udělalo se mi zle.
Sdílel jsem tělo s myslící rakovinou.
Občas nestačí ani schovat se.
Vzpomínám si, že jsem viděl sám sebe, jak se válím na podlaze kotce jako chiméra rozpukaná stovkou prasklin a napojuju se na několik výhonků, kterým se říká psi. Na zemi se svíjely karmínové úponky. Z boků mi rašily zpola zformované iterace, těla psů a bytostí, jaké tento svět ještě nespatřil, nahodilé morfologie, zpola zapamatované částí části.
Vzpomínám si, že mě Childs, než jsem se jím stal já, upálil zaživa. Vzpomínám si, jak jsem se choulil v Palmerovi a děsil se, že ty plameny přeskočí i na zbytek, že se svět kdovíproč naučil střílet na potkání.
Vzpomínám si, že jsem viděl sebe sama klopýtat sněhem, naprosto instinktivně, v Benningsovi. Na rukou se mu jako nějací nevyspělí cizopasníci držely sukovité, nerozlišené chumly, spíš zvenčí než vevnitř – pár přeživších pozůstatků nějaké předešlé řeže. Byly zmrzačené, bezduché, zmocňovaly se, čeho šlo, a vylézaly z úkrytu. V okolní noci se to hemžilo lidmi: měli rudé světlice, za zády modrá světla, tváře dvoubarevné a krásné. Vzpomínám si, jak Benningse olizovaly plameny. Vyl jako zvíře k nebi.
Vzpomínám si, že Norrise zradilo vlastní dokonale zkopírované, vadné srdce. Palmer zemřel, aby zbytek mě mohl žít. Windows byl stále ještě člověk. V ohni skončil z preventivních důvodů.
Na jménech nesejde. Záleží na biomase: tolik jí zaniklo. Tenhle svět myslících nádorů zničil tolik čerstvých zkušeností, tolik nových znalostí.
Proč mě vůbec vykopali? Proč mě vydolovali z ledu, odtáhli přes celou tu pustinu a vzkřísili, když na mě hned po probuzení zaútočili?
Jestli mě chtěli zahubit, proč to neudělali rovnou tam, kde jsem ležel?
Ty duše obalené blánami. Ty nádory. Nařasené a zalezlé v těch svých kostěných slujích.
Věděl jsem, že se nemůžou skrývat věčně – ta obludná anatomie napojení pouze zpomalovala, ale nezastavovala. Pořád jsem rostl a rostl, byť pozvolna. Cítil jsem, jak se Palmerovi ovíjím kolem motorických nervů, slídím v nich a razím si cestu proti milionu slabounkých proudů. Cítil jsem, že vnikám do té tmavé myslící hroudy za Blairovýma očima.
To jsem si pochopitelně jen představoval. Tak daleko už jsou pouze reflexy, nevědomé a odolné vůči pečlivému řízení. Ale stejně jsem cítil i nutkání přestat, dokud byl ještě čas. Jsem zvyklý duše začleňovat do sebe, ne s nimi sdílet bydlení. Tohle rozdělení nemělo obdoby. Asimiloval jsem tisíc silnějších světů než tenhle, ale takhle zvláštní jsem ještě neviděl. Co se stane, až se střetnu s jiskřením v tom nádoru? Kdo koho asimiluje?
To jsem byl třemi lidmi. Svět se začínal chovat ostražitěji, dosud si však ničeho nevšiml. Dokonce ani nádory ve schránkách, kterých jsem se zmocnil, netušily, jak jsem blízko. Za to jsem byl jedině rád – že se Bytí řídí jistými pravidly, že se některé věci nemění nehledě na to, jakou podobu na sebe beru. Nezáleží na tom, jestli se duše rozprostírá po schránce nebo hnije v pitvorném odloučení – pořád běží na elektřinu. Lidské vzpomínky si pořád dávaly načas, než zgelovatěly a prošly branami, jež zbavují signál šumu – a rozumné, byť nevybíravé statické zášlehy pořád čistily úložiště, než stačilo dojít k trvalému zapsání jejich obsahu. Čistily je přinejmenším do té míry, aby nádory jednoduše zapomněly, že jejich rukama a nohama čas od času hýbe někdo jiný.
Zprvu jsem se ujímal vlády, jen když schránky zavřely oči a začaly světelnými kužely znepokojivě kmitat po neskutečných obrazech a vzorech, které nesmyslně splývaly jeden v druhý jako hyperaktivní biomasa, jež nedokáže udržet tvar. (Sny, prozradil mi jeden kužel, a o něco později dodal: Noční můry.) Lidé v těch tajuplných chvílích, kdy spali, nehybně leželi a byli sami, a tak jsem mohl vylézat bez obav.
Sny ovšem brzy ustaly. Všechny oči zůstávaly v jednom kuse otevřené a upíraly pohledy do stínů nebo jiných očí. Dříve se lidé trousili po táboře, ale nyní se začali stahovat k sobě, vzdávat se vlastních cílů ve prospěch skupiny. Zprvu jsem měl za to, že ve společném strachu možná naleznou nějaké společné východisko. Dokonce jsem doufal, že se nakonec možná vymaní z toho svého podivného ustrnutí a napojí se.
Kdepak. To jenom přestali věřit všemu, co neviděli.
To se pouze obraceli proti sobě.
Začínají mi křehnout končetiny; okrajové části mojí duše se poddávají chladu a zpomalují mi myšlenky. Tíha plamenometu mi tahá za postroj a neustále mě trochu vychyluje z rovnováhy. Childs jsem nebyl moc dlouho – ještě jsem nestihl asimilovat skoro půlku tkání. Mám hodinu, možná dvě, a pak si budu muset začít tavit ledový hrob. Do té doby musím upravit dost buněk na to, aby mi celé tělo nezkrystalizovalo. Soustředím se na tvorbu ochrany vůči mrazu.
Tady bezmála panuje klid a mír. Musel jsem toho tolik vstřebat a mám tak málo času, abych to zpracoval. Skrývat se v těchhle schránkách vyžaduje ohromné soustředění, a vzhledem k tomu, kolik ostražitých očí mě pozorovalo, jsem mohl být rád, že mi spojení vydrželo tak dlouho, abych si stačil vyměnit vzpomínky: sloučení duší vůbec nepřipadalo v úvahu. Teď už se ale nemusím zabývat ničím jiným než přípravou na zapomnění. Nemusím se zaobírat ničím jiným než všemi těmi vědomostmi, které mi unikly.
Tak například MacReadyho krevní test. Jeho ufonskej detektor na odhalování podvodníků, vydávajících se za lidi. Nefungoval ani zdaleka tak dobře, jak si svět myslel – ale už to, že vůbec fungoval, bylo proti těm nejzákladnějším biologickým pravidlům. Vždyť se jedná o střed skládanky. O odpověď na všechna tajemství. Kdybych byl aspoň o trošku větší, třeba už bych to rozlouskl. Třeba bych tenhle svět pochopil, kdyby se mě tak usilovně nesnažil zabít.
MacReadyho test.
Buď je to vyloučené, nebo jsem byl celou dobu vedle.
Neměnili podobu. Nenapojovali se. Narůstal v nich strach a vzájemná nedůvěra, ale nespojili duše – pátrali jen po vnějším nepříteli.
Tak jsem jim ho dal.
Nechal jsem v zaostalém táborovém počítači falešné stopy: přihlouplé ikonky a animace, zavádějící čísla a projekce okořeněné právě takovou dávkou pravdy, aby jim svět uvěřil. Nijak nesešlo na tom, že ten stroj byl na takové výpočty příliš primitivní, a ani v něm nebyla data, z nichž by se dalo vycházet. Jedinou biomasou, které by to nejspíš došlo, byl Blair, a ten už byl můj.
Nahodil jsem klamná vodítka, ta skutečná zničil a pak jsem – s připraveným alibi – nechal Blaira běsnit. Nechal jsem ho, aby se vyplížil do noci, a zatímco ostatní spali, zničil vozidla, a jen zlehounka jsem přitom tahal za otěže, abych měl jistotu, že ušetří určité důležité součástky. V radiostanici jsem mu dopřál volnost a jeho očima i očima ostatních pozoroval, jak řádí a likviduje, co mu přijde pod ruku. Poslouchal jsem, jak prohlašuje, že je svět v ohrožení, že to musí nějak polapit, že většina z vás nechápe, co se tu děje – a já jsem si jistej, že některej z vás jo...
Každé slovo myslel vážně. Viděl jsem to v jeho kuželu. Nejlepší padělky jsou ty, které zapomenou, že nejsou pravé.
Jakmile napáchal nezbytné škody, nechal jsem ho podlehnout MacReadyho protiútoku. Jako Norris jsem navrhl zavřít ho do kůlny na nářadí. Jako Palmer jsem zabednil okna a pomohl s chabými opatřeními, která mě měla uvěznit. Díval jsem se, jak mě svět zavírá pro tvoje vlastní dobro, Blaire, a nechává mě odkázaného sama na sebe. Až se nebude nikdo dívat, změním se a vyklouznu ven, posbírám si ze všech těch pochroumaných strojů potřebné díly. Odnesu si je do doupěte pod boudou a kousek po kousku si sestavím únikový prostředek. Nabídl jsem se, že zanesu vězni jídlo, a když se svět nedíval, zašel jsem za sebou s dostatkem zásob, abych zvládl všechny ty nezbytné proměny. Za tři dny jsem spořádal třetinu všeho, co v táboře bylo, a – jelikož jsem se stále omezoval mylnými předpoklady – divil jsem se stravovacímu režimu, kvůli němuž tyhle výhonky hladověly a zůstávaly upoutané k jediné schránce.
Další šťastná náhoda: svět měl plné ruce práce, a tak ho nenapadlo lámat si hlavu se zásobami jídla.
Ve větru něco je, šepot, který se nese zuřící vánicí. Nechám si narůst větší uši, roztáhnu si misky takřka promrzlé tkáně po stranách hlavy, natáčím je jako živoucí antény a hledám nejlepší úhel.
Tady, nalevo: propast trochu svítí, vykresluje vířící sníh na pozadí pozvolna blednoucí tmy. Slyším řež. Slyším sebe. Nevím, jakou jsem na sebe vzal podobu, jaká anatomie ty zvuky vydává. Ale už jsem na tolika světech oblékl tolik schránek, že poznám zvuky bolesti.
Boj se nevyvíjí dobře. Boj probíhá podle plánu. Teď je načase jít, jít spát. Je načase po celé věky čekat.
Nahýbám se proti větru. Ubírám se ke světlu.
Tohle v plánu nebylo. Ale odpověď už nejspíš znám: nejspíš jsem ji znal, ještě než jsem se vypravil zpátky do vyhnanství. Nepřiznává se mi to lehko. Ani teď tomu dost dobře nerozumím. Jak dlouho už tu vězím, vyprávím si ten příběh a skládám si vodítka, zatímco mi vlivem nízkých teplot odumírá kůže? Jak dlouho jsem kroužil kolem té zjevné, zároveň však nemyslitelné pravdy?
Mířím ke slabému praskotu plamenů a tupým otřesům doprovázejícím výbuchy výzbroje. Spíš je cítím než slyším. Prázdnota se přede mnou rozsvěcuje: šedá přechází do žluté, žlutá do oranžové. Jeden rozplizlý jas se rozpouští v řadu menších: osamocená hořící stěna. Jako zázrakem stojí. Kouřící kostra MacReadyho domku na kopci. Rozkřáplá doutnající polokoule, která v mihotavém osvětlení poblikává bledě žlutými odlesky: Childsův kužel jí říkal radiovysílač.
Celý tábor je tentam. Nezůstalo po něm nic než plameny a suť.
Bez úkrytu nepřežijí. Moc dlouho ne. Ne v těchhle schránkách.
Chtěli zničit mě, a zničili se sami.
Kdybych nikdy nevstoupil do Norrise, mohlo všechno dopadnout úplně jinak.
Norris představoval slabý článek: biomasu nejen špatně přizpůsobenou, ale i vadnou, výhonek s vypínačem. Svět to věděl, věděl to tak dlouho, že už se nad tím ani nepozastavoval. Srdeční slabost vyplula na povrch Copperovy mysli, kde jsem si ji mohl přečíst, až když se Norris zhroutil. Jak to všechno skončí, mi došlo, až když si Copper obkročmo sedl na Norrisovu hruď a začal do ní bušit ve snaze přivést ho zpátky k životu. A to už bylo pozdě – Norris už nebyl Norris. Ke všemu už nebyl ani já.
Musel jsem sehrát tolik rolí a u každé se mi nabízelo tak málo možností. Část, která byla v Copperovi, přiložila defibrilátor k části, jež byla v Norrisovi, ve věrném Norrisovi. Všechny jeho buňky se naprosto důkladně asimilovaly, všechny části vadné chlopně se přestavěly a zdokonalily. Nevěděl jsem to. Jak jsem to mohl vědět? Ty tvary ve mně, světy a morfologie, které jsem za všechny ty věky asimiloval… Vždycky jsem je využíval pouze k adaptaci, nikdy ke skrývání. Tyhle zoufalé mimikry, to byla improvizace, poslední pokus tváří v tvář světu, jenž napadá všechno, co nezná. Mé buňky si přečetly znamení a přizpůsobily se bezmyšlenkovitě jako priony.
A tak jsem ovládl Norrise a ten se sám zničil.
Vzpomínám si, že jsem o sobě po pádu nevěděl. Vím, jaké to je, ta degradace, vzpoura tkání, zoufalá snaha znovu se ujmout velení, když signál ruší výboje z nějakého selhávajícího orgánu. Vím, jaké je být sítí, která se odtrhává sama od sebe, uvědomovat si, že jsem každým okamžikem o něco menší než před chvílí. Ztrácet se. Proměňovat se v legii.
Jako Copper jsem to viděl. Pořád netuším, proč to světu uniklo – jeho části už se dávno obrátily proti sobě, všechny výhonky se navzájem podezíraly. Určitě si dávaly pozor, jestli se neobjeví známky nákazy. Někdo z té biomasy si určitě všiml toho nepatrného cukání a vlnění, jak se Norris pod povrchem měnil, poslední instinktivní snahy zdivočelých tkání odkázaných jen a jen na sebe.
Ale viděl jsem to jenom já. Jako Childs jsem mohl pouze stát a přihlížet. Jako Copper jsem to mohl jedině zhoršit – kdybych se chopil otěží a přinutil schránku, aby ten defibrilátor zahodila, prozradil bych se. A tak jsem svoje role sehrál až do konce. Přitiskl jsem ten přístroj k Norrisovi a vtom mu pukl hrudník. Cvakly z něj pilovité zuby ze světa vzdáleného stovku hvězd odsud a já v odpověď zavřeštěl. Odpotácel jsem se, ruce uhryznuté nad zápěstími. Muži se rojili, rozruch přerůstal v paniku. MacReady namířil zbraň; do uzavřeného prostoru vyšlehly plameny. Maso i stroje se tím žárem rozječely.
Copperův nádor vedle mě zanikl. Svět by ho stejně nenechal žít, ne po tak zjevném zamoření. Nechal jsem naši schránku ležet jako mrtvou na zemi, zatímco se nad ní cosi, co patřívalo ke mně, otřásalo, svíjelo, proměňovalo v bezpočtu náhodných vzorů a zoufale shánělo po něčem odolném vůči ohni.
To oni se zničili. Oni.
Tak příšerně nepatřičný výraz pro označení světa.
Z trosek se ke mně cosi vleče: rozcupovaná mokvající skládačka ze zčernalého masa a roztříštěných, zpola vstřebaných kostí. Po stranách se na ní drží uhlíky, připomínající jasně žhnoucí oči – nezbývá jí dost sil, aby je ze sebe smetla. Tvoří ji sotva polovina hmoty Childsovy schránky; většina už je spálená na surový uhlík a nenávratně po smrti.
Zbytek Childse skoro spí, myslí si: Ty hajzle, jenže Childs už jsem já. Tuhle písničku zvládnu sám.
Hrouda ke mně natáhne panožku a naposledy se napojí. Cítím svou bolest:
Byl jsem Blair, byl jsem Copper, byl jsem dokonce i zbytek psa, který přežil to první zběsilé vraždění, zavrtal se mezi stěny a snažil se přežít bez jídla a energie na obnovu. Potom jsem se cpal neasimilovanými tkáněmi – místo abych se napojil, napěchoval jsem si žaludek. Povzbudilo mě to, posílilo a spojil jsem se v jeden celek.
I když ne úplně. Skoro si to ani nepamatuju – tolik bylo zničeno, tolik vzpomínek ztraceno –, ale mám pocit, že se mi sítě znovunabyté z různých schránek po splynutí v jednom těle zcela nesynchronizovaly. Letmo se mi vybavuje narušená vzpomínka, jak z většího já vyráží pes, rozlícený, traumatizovaný a odhodlaný zachovat si vlastní individualitu. Vzpomínám si na ten vztek a pocit marnosti, že mě svět zkazil tak, že už se málem neumím ani poskládat. Nicméně na tom nesešlo. Už jsem byl víc než Blair, Copper a pes. Byl jsem obr, mohl jsem si vybírat tvary z mnoha světů a pro posledního, osamoceného muže, jenž se mi postavil, jsem byl víc než vyrovnaný protivník.
Jenže s dynamitem v jeho ruce jsem se měřit nemohl.
Teď ze mě zbývá sotva co víc než bolest, strach a zapáchající seškvařené maso. Zbylé vědomí zaplavuje zmatek. Jsem změť zbloudilých a nesouvislých myšlenek, pochybností a přízraků domněnek. Jsem změť prozření, příliš opozdilých a zároveň již zapomenutých.
Ale jsem taky Childs, a když vítr konečně poleví, vybaví se mi, jak jsem si pomyslel: Kdo asimiluje koho? Sněžení slábne a já si vzpomínám i na ten nemožný test, který mě vysvlékl donaha.
Vzpomíná si na něj i nádor ve mně. Vidím to v posledních paprscích jeho hasnoucího světelného kužele – a ten se konečně obrací dovnitř.
Ke mně.
Málem ani nevidím, co osvětluje: Parazit. Stvůra. Nemoc.
Věc.
Tolik toho neví. Ví ještě míň než já.
Vím toho dost, ty hajzle. Znásilňovači, co kradeš duše a žereš hovna.
Netuším, co mi tím chce říct. Z těch myšlenek čiší hrubost a násilné vniknutí do těla, ale pod tím vším se skrývá ještě něco, čemu dost dobře nerozumím. Skoro se na to zeptám – jenže Childsovo světlo konečně zhasne. Teď už uvnitř není nic než já a venku nic než led a tma.
Jsem Childs a je po bouři.
Ve světě, jenž dával zaměnitelným kouskům biomasy zbytečné názvy, na jednom jméně přece jen skutečně záleželo: MacReady.
MacReady měl všechno pořád na povel. Už ten koncept mi doteď připadá nesmyslný: na povel. Jak to, že tenhle svět nevidí, jak jsou jeho hierarchie pošetilé? Jedna střela do správného místa a Nor zemře, nadobro. Jedna rána do hlavy a Blair upadne do bezvědomí. Centralizace znamená zranitelnost – a přesto světu nestačí, že dává svojí biomase tak křehké schránky, ke všemu je ještě nutí vstupovat do metasystémů. MacReady poroučí; ostatní poslouchají. Jde o soustavu s vestavěným vypínačem.
Ale MacReady to tam přesto měl na povel. Dokonce i potom, co svět odhalil důkaz, který jsem pro něj nastražil; dokonce i potom, co usoudil, že je MacReady jednou z těch věcí, zamkl se před ním, nechal ho mrznout v bouři, a když se probojoval zpátky dovnitř, zaútočil na něj ohněm a sekerami. MacReady z nějakého důvodu vždycky měl zbraň, vždycky měl plamenomet, vždycky měl dynamit i odhodlání zničit v případě potřeby celý tábor. Jako poslední se mu pokusil postavit Clarke. MacReady mu prostřelil nádor.
Vypínač.
Když se však Norris rozpadl na kousky a všechny se instinktivně rozutekly, MacReady je zase poskládal.
Když mluvil o tom svém testu, byl jsem si sám sebou hrozně jistý. Spoutal všechnu biomasu – spoutal mě, víckrát, než vůbec tušil –, řečnil a já takřka pocítil jistou lítost. Přesvědčil Windowse, ať všechny řízne, ať všem vezme trochu krve. Žhavil konec kovového drátu, dokud se nerozsvítil, a hovořil o částečkách, které jsou tak malé, že se prozradí, o částečkách, které ztělesňují pud, ale ne inteligenci, ne sebeovládání. Sledoval, jak se Norris rozkládá, a dospěl k závěru, že lidská krev nebude na zahřívání reagovat. A že ta moje při takové provokaci zazmatkuje.
Ovšemže si to myslel. Tyhle výhonky zapomněly, že i ony se můžou proměňovat.
Uvažoval jsem, co by svět dělal, kdyby zjistil, že veškerá biomasa v místnosti patří tvaroměnci, kdyby MacReadyho drobný pokus strhl masku většího já a ty malé pokřivené zlomky musely čelit pravdě. Probral by se svět ze své dlouhé amnézie, vzpomněl by si konečně, že dřív žil, dýchal a měnil podobu jako všechno ostatní? Nebo už mu není pomoci – a MacReady všechny vzpírající se výhonky prostě postupně spálí, jakmile v jejich krvi odhalí zradu?
Nechtěl jsem tomu věřit, ale když vrazil ten rozžhavený drát do Windowsovy krve, nic se nestalo. Nějaká finta, pomyslel jsem si. A potom krevním testem prošel sám MacReady, a pak i Clarke.
Copper ne. Jakmile drát vjel do misky, krev se trochu zachvěla. Málem jsem si toho nevšiml ani já; lidé to nepostřehli vůbec. Pokud si toho všimli, zřejmě to připsali tomu, že se MacReadymu třásla ruka. Celý test byl podle nich beztak kravina. Coby Childs jsem to dokonce pronesl nahlas.
Protože by bylo příliš ohromující, příliš děsivé připustit opak.
Jako Childs jsem věděl, že mám naději. Krev není duše: sice už ovládám motorické systémy, ale asimilace nějakou dobu trvá. Pokud byla Copperova krev dostatečně syrová a prošla, ještě několik hodin se toho testu nemusím bát – Childs jsem byl ještě kratší dobu.
Zároveň jsem však byl i Palmer, byl jsem jím už pár dní. Asimiloval jsem jeho biomasu do poslední buňky – z originálu nezůstalo zhola nic.
Když Palmerova krev zavřeštěla a odskočila MacReadymu od drátu, nezbylo mi než se snažit zapadnout.
Ve všem jsem se pletl.
Podvýživa. Experiment. Nemoc. Všechny moje dohady, všechny domněnky, jimiž jsem si vysvětloval, o co tu jde – všechny ty představy mě omezovaly, protože jsem na tu otázku nahlížel seshora. Vždycky jsem věděl, že schopnost měnit se – asimilovat – musí zůstat univerzální konstantou. Svět se nevyvine, pokud se nevyvinou buňky; buňky se nevyvinou, pokud se nebudou měnit. Je to v povaze veškerého života.
Jen ne toho místního.
Tento svět nezapomněl, jak se přetvářet. Nebyl přinucen proměny odmítnout. Nejednalo se o zakrslé výhonky nějakého většího celku, pokřivené za účelem nějakého pokusu; nešetřily energií, nesnažily se přečkat nějaký nedostatek.
Tohle je ta možnost, kterou moje zchřadlá duše nedokázala až doteď pojmout: ze všech světů, jež jsem kdy navštívil, je tenhle jediný, jehož biomasa se měnit nedokáže. Nedokázala to nikdy.
Jedině tak mi ten MacReadyho test dává nějaký smysl.
Loučím se s Blairem, s Copperem, se sebou. Přenastavuju svou morfologii na místní standard. Jsem Childs, vracím se z bouře a konečně skládám dílky tak, jak patří. Přede mnou se něco hýbe: tmavá kaňka na pozadí plamenů, jakési znavené zvíře hledající, kde by ulehlo. Když se přiblížím, zvedne ke mně zrak.
Je to MacReady.
Díváme se na sebe a držíme se od sebe dál. Buněčné kolonie se ve mně neklidně vrtí. Cítím, jak se mi přetvářejí tkáně.
„Jsi jedinej, kdo přežil?“
„Jedinej ne…“
Mám plamenomet. Mám navrch. MacReadymu je to podle všeho jedno.
Ale není. Určitě ne. Protože tady tkáně a orgány nevstupují do dočasných bitevních spojenectví – tady jsou neměnné, předurčené. Když výhody spolupráce převyšují její cenu, nevynořují se žádné makrostruktury, a ani se nerozpouští, když se rovnováha vychýlí na druhou stranu; tady každá buňka plní jedinou, neměnnou funkci. Chybí tu tvárnost, není se jak přizpůsobit; všechny struktury jsou zatuhlé. Tohle není jeden velký svět, kdežto spousta malých. Nejsou to části většího celku, jsou to věci. V množném čísle.
A to – nejspíš – znamená, že je jednou čeká konec. Že se… že se časem opotřebují.
„Kde jsi byl, Childsi?“
Vybavují se mi slova z pohaslých světelných kuželů: „Myslel jsem, že vidím Blaira. Šel jsem po něm a ztratil se v bouřce.“
Já si ta těla oblékl, cítil je zevnitř. Copperovy bolavé klouby. Blairovu křivou páteř. Norrisovo vadné srdce. Nebyli stvořeni tak, aby vydrželi. Jejich podobu neurčoval tělesný vývoj, nenapojovali se, aby si obnovili biomasu a odvrátili entropii. Neměli by vůbec existovat; a když už existovali, neměli by přežít.
Ale snažili se o to. Jak jen se snažili. Všichni ti tvorové byli chodící mrtvoly, a přesto se usilovně snažili vydržet aspoň o chvilku déle. Všechny schránky bojovaly stejně zběsile, jak bych asi bojoval i já, kdybych nemohl mít víc než jednu.
I MacReady se snaží.
„Ty si vo mně myslíš, že –“ začnu.
MacReady zavrtí hlavou a s vypětím sil nasadí zmožený úsměv. „My dva se nijak nepřekvapíme. Stejně už s tím nic nenaděláme…“
Ale naděláme. Nadělám.
Celá planeta plná světů, a ani jeden – jeden jediný – nemá duši. Bloumají životem odděleně a samy, neumějí se spolu dorozumívat jinak než bručením a symboly: jako by podstatu supernovy či zapadajícího slunce někdy dokázal vystihnout řetězec fonémů, řádek černých klikyháků na bílém. Nikdy nepoznaly spojení, nečeká je nic jiného než rozklad. Protichůdnost jejich biologie mě uchvacuje, ano; avšak rozměr jejich samoty, nicotnost jejich životů, mě přímo zdrcuje.
Byl jsem tak slepý, tak rychle jsem jim přisoudil vinu. Násilí, kterému jsem byl v rukou těch tvorů vystaven, nicméně nepoukazuje na žádné velké zlo. Jsou prostě natolik uvyklí bolesti, natolik zaslepení svým postižením, že si žádné jiné bytí doslova nedovedou představit. Když má někdo zjitřené nervy, mlátí kolem sebe, sotva se ho něco zlehka dotkne.
„Co provedem?“ zeptal jsem se. Do budoucnosti jsem uniknout nemohl, když mi to teď všechno došlo. Copak jsem to tak mohl nechat?
„Mohli bysme tady – chvíli počkat,“ navrhne MacReady. „Uvidíme, co bude.“
Můžu toho udělat o hodně víc.
Nebude to snadné. Nepochopí to. Ani nemůžou, když jsou takhle zmučení a neúplní. Pokud jim nabídnu větší celek, uvidí v tom pouze zánik menších. Musím si počínat opatrně. Musím využít té nově nabyté schopnosti skrývat se. Nakonec sem přijdou další tvorové a nebude jim záležet na tom, jestli tu najdou živé, nebo mrtvé; půjde jim jen o to, jestli objeví někoho jako oni, koho by odsud mohli odvézt. Budu tedy udržovat zdání. Budu pracovat za oponou. Zachráním je zevnitř, jinak té nepředstavitelné samotě nikdy neuniknou.
Tihle ubozí divoši nikdy neuvítají spásu s otevřenou náručí.
Budu ji do nich muset narvat.
Z kanadského originálu
The Things
vydaného roku 2010
v časopise Clarkesworld Magazine
vedeného Neilem Clarkem
přeložil Roman Tilcer
redakce a korektura Háta Kreisinger Komňacká
Foto: archiv autora
Peter Watts je bývalý mořský biolog, spisovatel, přeživší masožravé nemoci a (přinejmenším v USA) odsouzený zločinec, jehož romány se – navzdory nezdravému zaměření na vesmírné upíry – staly povinnými texty pro univerzitní kurzy od filozofie po neuropsychologii. Jeho díla jsou k dispozici ve 24 jazycích, vyšla v 36 výběrových ročenkách a byla nominována na 61 cen v tuctu zemí. Jeho (podstatně kratší) seznam 23 skutečných vítězství zahrnuje Ceny Hugo, Shirley Jackson a Seiun. Česky mu vyšly romány Slepozrakost a Crysis: Legie a povídky „Malak“, „Ostrov“, „V očích božích“ a „Věci“.