Háta Kreisinger Komňacká vystudovala dějiny umění, anglistiku a překladatelství na Masarykově univerzitě v Brně a v současnosti řídí redakci vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci, kde se spolu s kolegy věnuje především odborné literatuře. Coby překladatelka z angličtiny má na kontě zejména non-fiction, historické romány a dětské knihy – přehled najdete tady. Od roku 2023 působí v nakladatelství Medusa jako produkční a redaktorka. Vedle knih se ve volném čase věnuje především fotografii.
Foto: archiv HKK
Jaký byl tvůj první kontakt s Medusou?
Na Knižním festivalu v Ostravě v březnu 2022 nás na stánek univerzitního vydavatelství přišel pozdravit týpek s malou zelenou knížkou, načež se ukázalo, že je to Roman Tilcer, kterého jsem znala z facebookových Tváří překladu a aktivit Obce překladatelů. Nedlouho předtím mě navíc nadchl jeho překlad Chmurného Válečníka od Alistaira Rennieho, který vyšel u Planety9, a tak mi bylo jasné, že tenhle objevitel podivných literárních zákoutí bude mít nos na dobré věci. A to se vzápětí potvrdilo, Trávu Anyi Martinové jsem zhltla ještě totéž odpoledne. Oslovilo mě, jak autenticky autorka vypráví o vyrovnávání se s traumatem, jak i taková útlá knížečka zdánlivě brakového žánru dokáže silně zapůsobit. Zaujal mě nápad kombinovat čtení s hudebním doprovodem, líbila se mi obálka. Zkrátka láska na první pohled. Po Té, co jde první Livie Llewellynové už jsem doslova skočila, byla jsem zvědavá na inspiraci lovecraftovským světem i příběh ze života vyhořelé redaktorky – a nezklamala mě. Naopak jsem se ujistila, že nakladatelství Medusa se rozhodně vyplatí sledovat, něco podobného mi na českém knižním trhu chybělo.
Jak ses od toho posunula ke spolupráci s Medusou?
Mám odjakživa slabost pro nadšence, kteří se vydávají neprošlapanými stezkami. Z vlastní zkušenosti vím, že to člověka leckdy málem stojí duševní zdraví, a tak ráda podám pomocnou ruku projektům, co mi dávají smysl. S pomyšlením, že za zeptání nic nedám, jsem se tedy Romanovi nabídla jako korektorka. Jak se postupně ukázalo, vedle spolupráce při redigování textů přišla vhod i má záliba ve focení a grafice, a hlavně moje organizační schopnosti, které jsem získala díky praxi v univerzitním vydavatelství. Skrze to-do listy, tabulky a e-maily vnáším řád do chaosu – méně vzletně řečeno hlídám, prudím a připomínám, zkrátka se snažím udržovat věci v pohybu, aby se o skvělých medusích knížkách dozvídalo co nejvíc čtenářů.
Foto: archiv HKK
Na čem konkrétně jsi třeba pracovala? A co tě zatím nejvíc bavilo?
Když jsem ještě na volné noze překládala „velké“ knížky, nejvíc mě určitě bavily historické romány Andrewa Taylora, protože podobné bichle sama ráda čtu. Po skončení rodičovské jsem se ale začala naplno věnovat redakční práci a na nic rozsáhlejšího nebyly kapacity, a tak jsem se posunula k dětské literatuře. Překládat úchvatně ilustrované příběhy Sandry Dieckmannové nebo různé netradiční encyklopedie je nejenom zábava, ale taky považuju za ohromně důležité, aby se malým čtenářům dostávaly do rukou kvalitní texty. Z odborné literatury, která je mým denním chlebem, se nejraději věnuju publikacím o výtvarném umění, jakkoli bývají náročné.
Moje spolupráce s Medusou (když nepočítám lajkování a sdílení příspěvků na sítích) začala promo fotkami k Rezavým pannám Gwendolyn Kisteové. Klečet na kamení mezi kolejemi nebo aranžovat knížky mezi křoví a rezavé plechy na železniční zastávce u Moravských železáren bylo fakt super – bez ironie, focení na netradičních místech si užívám. Ráda jsem si taky poprvé vyzkoušela týmovou práci na překladu Exoplanetary Alistaira Rennieho, kombinace napínavého vyprávění a mrazivé ambientní hudby je návyková. A pokud jde o redigování, opravdu jsem si vychutnala temnou a chmurnou novelu Josepha S. Pulvera sr., kterou pro naše čtenáře letos připravujeme jako takovou vymazlenou knižní lahůdku… Zanedlouho o ní určitě prozradíme víc!
Když už prozrazujeme, co se chystá, můžu zmínit, žes přeložila povídku Lairda Barrona, která posléze vyjde na webu nakladatelství Medusa. Nechceš nám o ní povědět víc?
Je to tak, na zmíněnou povídku „A Clutch“, česky „Snůška“, jsem narazila už před lety v darované lovecraftovské antologii The Mammoth Book of Cthulhu. Popravdě řečeno (snad mě teď čtenáři neukamenují) jsem tehdy ještě ani jméno Lairda Barrona neznala. Jak už to u podobných výborů bývá, většina textů se člověku časem vypaří z hlavy, ale některé se naopak zaryjí pořádně hluboko, a to byl tenhle případ. Povídka mě uchvátila natolik, že jsem si ji začala překládat do šuplíku, i když to byla vskutku výzva: Barronův nesmírně barvitý a košatý jazyk, neotřelé slovní obraty, vypointované věty – text natolik náročný i pro vystudovanou anglistku, až jsem si řekla, že tomuhle tedy spánek obětovat nebudu, a překlad na několik let odložila. Teprve začínající spolupráce s Medusou mě pobídla dotáhnout překlad do konce.
A díky čemu mi povídka tak utkvěla? Kromě samotného jazyka mi uhranula hlavně celkovou atmosférou. Je pekelně černá: krvavá magie, intriky a temná tajemství, jež měla zůstat pohřbená hluboko pod zemí – to by ale lidé nesměli tolik prahnout po zlatě a moci. Najdeme tu potřebné přísady weird hororu s výraznou osobní linkou, postavenou na neustálém pnutí mezi odpovědností za vlastní skutky a nevyhnutelností vytyčeného osudu. Myslím, že jednak tohle pojetí svědomí a snahy se vzepřít a jednak osobní rovina vyprávění posouvají text směrem k tomu, čemu se Medusa věnuje, i když tu nenajdeme žádný vysloveně feministický nebo emancipační prvek.
Foto: archiv HKK
Medusa se společně s dalšími podobně smýšlejícími tak trochu snaží prolomit stigma, které provází fantastickou literaturu. Mnozí ji dodnes považují za podřadnou, ale tvůj vztah k fantastice je podle všeho vřelý. Můžeš nám ho trochu přiblížit?
Co se týče knížek, už jako malá jsem měla ráda divné cizokrajné pohádky, staré pověsti a příběhy o strašidlech nebo dávné báje, z nichž fantastika z velké části vychází. No a někdy mezi první a druhou třídou jsem poprvé přelouskala Hobita, kterého mi táta podstrčil coby svou oblíbenou knížku. Četla jsem ho pak pořád dokola, stejně jako později Pána prstenů. Takže moje cesta k fantasy vedla přes Tolkiena – dávno před tím, než vznikly filmy. Dokonce si vybavuju televizní reportáž z Objektivu nebo nějakého podobného pořadu o tom, jak se maníci v Británii převlíkají do hobitích kostýmů a hrají si na Středozem, což mi v mém maloměstském vesmíru v předinternetových dobách připadalo jako totální utopie. No a vida, za pár let přišel Peter Jackson a zakrátko se mezi mými skautskými přáteli objevila parta nadšenců, kteří do Jablonce importovali larp. Úplně jsme tomu propadli. Larpování bylo tehdy postavené hlavně na roleplayingu a imaginaci, o vymakaných kostýmech na dnešní úrovni se vůbec nedá mluvit, ale právě tu divadelní stránku jsem na tom milovala (kromě popíjení kolem ohně, samozřejmě). Hry, na které jsme jezdívali, měly navíc vždycky hodně silnou tu psychologickou rovinu, řešily se tam vnitřní konflikty, pokřivené vztahy… takže se člověk mohl vciťovat do hodně různorodých situací.
Když se ale ještě vrátím ke knížkám, fantastika jako literární žánr mě dlouho moc nebrala. Vycházela tu tehdy převážně taková ta masová paperbacková produkce, taky jsem při studiu anglistiky měla co dělat, abych „učetla“ povinnou literaturu, a navíc jsem ve svém okolí neznala nikoho, kdo by mi ukázal, jakých podob a kvalit může fantasy nabývat. Teprve postupně jsem se utvrzovala v tom, že takový Martin, Pratchett nebo Gaiman nejsou literárně o nic slabší než leckteří velikáni, jejichž jména se šprtá každý maturant. Pořád mám ale obrovské mezery a doháním hlavně ty spodní, alternativní a podivné proudy. Hodně mi navíc záleží na výtvarné stránce, takže i dobrá kniha v ohavné laciné úpravě mě spolehlivě odradí.
Kdyby sis mohla přeložit jakoukoli knihu, která by to byla?
Když pominu divoké fantazie typu „kéž bych byla na místě Františka Vrby a Stanislavy Pošustové a přenesla do češtiny jako první díla J. R. R. T.“, při pohledu do knihovničky mě napadá cokoli ze série Divokých karet, kterou jako editoři vedou George R. R. Martin s Melindou M. Snodgrassovou a u nás ji před lety začalo vydávat Argo. Bohužel se tady příliš nechytla a po pár svazcích přestala vycházet, ale mě ten zvláštní mix sci-fi, superhrdinských příběhů a alternativní historie hrozně bavil. Mám naštěstí tu výhodu, že si můžu další díly přečíst v originále (což dělám).
Rozhovor vedl Roman Tilcer