Malíř mrtvol žije ve skromném příbytku na konci polní cesty, kdysi vroubené pastvinami, kravami a kukuřicí. Zemědělskou půdu v sedmdesátých letech prodali a na jejím místě vyrostlo nové nákupní středisko. Všichni říkali, že malíř mrtvol je pěkný hlupák, když odmítl peníze od developera, ale co jiného se od malíře mrtvol nakonec dalo čekat? Zůstal ve svém domku pobitém překládanými prkny, před nímž stála poštovní schránka obrostlá keřem růžových růží. Když do ní házel dopisy starý pošťák Baxter, nasazoval si zahradnickou rukavici, ale nový pošťák něco takového odmítá a pošta se malíři kupí ve městě na úřadě, protože ji kvůli trnům není možné doručit.
Vstup do nákupního střediska se nenacházel u polní cesty, avšak i přesto malíř mrtvol musel skoro tři dekády snášet (povětšinou mladé) řidiče, kteří vyjeli z parkoviště před obchoďákem, dvakrát špatně zabočili (nebo si mysleli, že to vezmou zkratkou), dojeli až k jeho domu a zasvítili mu reflektory do obývacího pokoje. Jako by nestačilo osvětlení samotného střediska. To si tam dřepělo jako nějaká podivná obrovitá vesmírná loď, kvůli níž zlatá pole, lenivé krávy i fialový obzor zmizely z povrchu zemského. Kdo se ocitl na konci polní cesty před rozbitým plaňkovým plotem, poštovní schránkou obalenou růžemi, jejichž trny připomínaly zuby, a vývěsním štítem, jenž se malíři mrtvol pohupoval nad křivou verandou, často si uvědomil, kam se to dostal, s šokem vycházejícím ze směsice radosti a strachu, jako kdyby našel na hřbitově Santu Clause. Mnozí o malíři mrtvol slyšeli, ale historky o něm pustili z hlavy coby dětinské výmysly. Zjištění, že skutečně žije, je do určité míry potěšilo, dokud ovšem nepochopili, co všechno z toho vyplývá. Malíř mrtvol nepotřeboval ani psa, ani varovné cedule, úplně stačilo jeho zaměstnání. Jen naprostí cizinci se někdy odvážili chvíli zůstat a zvažovat, jestli zaklepat a zeptat se na cestu, neudělal to však žádný. Ve zpětném zrcátku zářila světla obchoďáku. Radši se vrátím, řekl si každý. Cizinci ostatně přijížděli jen výjimečně – nešlo o nákupní centrum, které by lákalo lidi zdaleka, a v roce 2010 už to nebyl ani obchoďák, jen prázdná budova s prázdným parkovištěm, ale světla stále svítila, aby stavba nepřitahovala potíže, jaké už prázdné budovy přitahují. Malíř mrtvol často sedával na nejvyšším schodu k verandě a vychutnával si, jak světla vystupují proti pozadí soumraku stále jasněji a jasněji, všechno totiž může být krásné, když se na to člověk dívá dost dlouho, dokonce i ošklivé obchodní středisko s nepřirozeným západem slunce, s bílou září v barvě kostí.
Šerif už na tom místě byl dřív a věděl, že se na malířovu štěrkovou příjezdovou cestu, která se klene přes kopeček a klesá ke stodole přestavěné na garáž, napojuje ještě druhá, stáčející se k zadnímu vchodu do domu. Tam zaklepal na hliníkové dveře a jako vždy si v začal v duchu poznamenávat, co by na domě potřebovalo opravit, protože malíř mrtvol ho nechával chátrat, jako by to bylo něco, co má podlehnout rozkladu.
Malíř otevřel dveře dokořán. Šerif si utřel boty o rohožku, když si vzpomněl, jak sem chodil jako malý s tátou. „Nechceš mu tam přece natahat hlínu a špínu,“ říkával otec vždycky. Pokaždé. Šerif ta otravná slova nemohl dostat z hlavy. Utírá si boty o rohožku a slyší otcův hlas. Nevěří na duchy, ale věří, že lidem může strašit v palici.
„Brej večír,“ pozdraví, ani neví proč. Sundá si kšiltovku. Je slušně vychovaný.
Malíř mrtvol je hubený a tak křehký, až to šerifovi připadá zneklidňující, nic neříká, jen tam stojí a hledí. Velkýma šedozelenýma očima. Co se tak šerif pamatuje, je malíř po matce, ačkoli ta tedy byla lepší hostitelkou. Když byl šerif malý, vždycky ho uvítala chlebem s římským kmínem, který prý zahání neklidné duchy.
Uhne malířově pronikavému pohledu. „Jakej je?“ zeptá se ho doma manželka. Mají moderní vztah, ne jako rodiče. „No, je ti doufám jasný, že o tom nesmíš nikomu nic říct,“ pronášel otec vždycky po tom, co ten malý dům na venkově navštívili. Až v pozdějších letech to naplňovalo šerifa hanbou, jako by smilnil s vlastní matkou.
„Je to on,“ řekne. Ve snaze být milosrdný vyhlíží z kuchyňského okna na harampádí na dvoře: rozbité kolo, trojnohou židli, pohozený provaz, cosi černého a hadovitého, snad vypuštěnou duši. Všechno se to nahodile válí u nechvalně proslulého ohniště.
Šerif se otočí v naději, že nachytá malíře mrtvol nepřipraveného, že v těch slídivých očích zahlédne něco, co by mohl nahlásit, ale uvidí v nich pouze to, co vždycky. „Je v pohodě,“ odpoví manželce. „Jenom nemůžu vystát ten jeho pohled.“
„Jak to myslíš?“ zeptá se manželka. „Musíš být konkrétnější.“
„Dobře, tak se pojďme podívat,“ odvětí malíř mrtvol.
Šerif si nasadí kšiltovku a jde před ním, jako to dělají už roky. Ví, že se o tom šušká, že to všichni neschvalují. Mohl by kvůli tomu jednou dostat padáka a má pocit, že to tak vážně dopadne. Už léta vozí malíři mrtvol zloděje, drogové dealery a vrahy. Většinou vrahy. Kdysi dávno mu chtěl svěřit mladou ženu, ke které se nikdo nepřihlásil.
„Ta je hotová,“ odmítl malíř a zavrtěl hlavou. „Kdo už je krásnej, toho mi sem nevoz.“
Pod šerifovými botami křupou kamínky příjezdové cesty. Šerif zasune klíček do zámku, bez okolků otevře kufr auta a vzduchem se najednou rozline pach smrti.
„O moc hnusnější už bejt nemůže,“ prohodí šerif a okamžitě toho zalituje. Vždycky byl takový chytrolín. Postupem let to v sobě dokázal zkrotit, projevuje se to jen ve vypjatých chvílích. „Pardon,“ zamumlá. Chtěl by to udělat, jak se má. Chtěl by projevit soucit, jenže v takových situacích netuší, jak na to.
Malíř mrtvol se už však sklání do kufru a nic na jeho zádech šerifovi nenaznačuje, že by na něj tahle situace působila nějak neobvykle. „Jako by se chystal naskládat dřevo do sáhu,“ řekl šerif později své ženě a jí to nestačilo a pomyslela si, že by po všech těch letech možná, ale opravdu jen možná, měla za malířem zajet taky. Přivezla by koláč nebo třeba banánový chlebíček, i když ze zkušenosti věděla, že sladkosti s největší pravděpodobností zplesnivějí nebo zkysnou a skončí v koši, kdo by v sobě taky našel chuť k jídlu tak blízko smrti? Třeba to malíř mrtvol vnímá jinak, třeba je to pro něj oslava; neměla nejmenší ponětí. O nápadu přivézt malíři něco k jídlu se nezmínila a druhý den ráno se sama divila, jak je možné, že se něco, co je za denního světla tak očividně bizarní, mohlo v noci zdát docela normální.
„V kolik?“ zeptá se manžela, když se k ní nahne, aby ji políbil na rozloučenou.
„Jako obvykle.“
„Budu tam.“
„Mohl jsem o tom někdy pochybovat?“ odpoví šerif a snaží se to říct vesele, ale vyzní to chytrolínsky a manželka zachumlaná až po bradu v peřinách je zřejmě v rozpacích. „Dobře,“ řekne šerif ve snaze to napravit, a když odchází, žena opravdu vypadá klidně, oči má zavřené, tvář jako z kamene. Myslel si, že se z toho manželka nakonec dostane, ne z toho smutku, to ho v životě nenapadlo, ale říkal si, že jednou vyleze z postele, osprchuje se a třeba zase vyrazí do práce jako on. Nejdřív zůstávala v posteli, zatímco ráno odcházel, a ležela v ní, když se po setmění vracel. Takhle tomu bylo do chvíle, kdy čirou náhodou zjistila, že ji baví vězeňské pohřby. Šerif couvá s autem po příjezdové cestě. Dává si pozor. Vždycky řídil opatrně, jenže děti jsou tak malé. Na konci cesty zatroubí a pak se rozumnou rychlostí rozjede časně ranní dopravou plnou školáků, zapne rádio a poslouchá zprávy o počasí, což jsou jediné zprávy, které ho ještě zajímají. Uvažuje o malíři mrtvol, snad byl celou noc vzhůru a maloval. Šerif se bojí, co by mohl spatřit, až k němu dojede. Malíř mrtvol je trochu na hlavu. Očividně. Kdo mu to může mít za zlé?
Malířův otec byl jedním z těch lidí, jimž se ve vězení začne dařit. Trochu si přivydělával, prodával kdovíproč zrovna papírové skulptury. Šerifovi dodneška nešlo do hlavy, jak mohly ostatní vězně takové nesmysly zajímat, ale občas se nějaký výstřelek uchytí, obzvlášť o svátcích. Minulé Vánoce se šerif rozhodl ověřit si teorii, že tenhle úspěch byl pouze iluzorní a v rozumném světě by neobstál. Co se stalo s náhrdelníkem, který své ženě dal, neví a třešně v čokoládě, jak předpokládá, snědla, přestože ji jedinkrát neviděl nějakou pozřít, avšak papírový domeček s papírovým plaňkovým plotem, papírovými okenicemi, které se dají otevírat a zavírat, a papírovým stromkem, na jehož papírových větvích visí jakési hrudky, nejspíš listy, možná netopýři, stále stojí na krbové římse, kam ho manželka toho vánočního rána postavila. Šerif si všiml (ale přešel bez poznámek), že ho ráda zdobí podle ročních období. Na jaře k němu položila talířek s pšeničnými zrny, zalévala je, až naklíčila, a klíčky připomínající trávu pak celé léto stříhala stejnými nůžtičkami jako nehty jejich klukovi. Včera postřehl, že na dvorku leží natrhané listy, což dokazovalo, že manželka vylezla ven aspoň na tak dlouho, aby si došla pro hrst opadaného listí. Dnes ráno byly domeček, strom i dvorek obalené černým krepovým papírem. Dělala to pokaždé? Bylo to zlé, anebo dobré znamení, nebo to neznamenalo vůbec nic, jak si teď většinou říká? Koneckonců už viděl kdeco. Viděl těla, jež vypadala jako cosi po výbuchu, s otevřenýma očima, v nichž zamrzl výraz děsu. Nějakou dobu si myslel, že kdyby v těch očích dokázal číst, spatřil by v nich odraz vraha. To byla pochopitelně hloupost. Nikdy nikomu neřekl, jak v duhovkách svého syna spatřil sebe. Proč ho to ráno pustila ven? Copak děti jezdí na tříkolce v pyžamu? Nikdy se nezeptal. Nebyly to rozumné otázky a odpověď by ho neuspokojila. Když se člověku stane něco strašného, občas se na nějakou dobu pomátne. On se z toho vysekal; začal zase žít. Každý to nezvládne.
Malíř mrtvol sedí na schodech před domem. Na sledování úsvitu je už pozdě, a tak se dívá, jak všechna světla obchoďáku současně zhasnou, a ten okamžik je pro něj posvátný, jako kdyby zahlédl spadnout hvězdu nebo vyskočit rybu. Dal by si čaj, je však příliš unavený, než aby vstal, příliš unavený dokonce i na to, aby dal vařit vodu. Zhluboka oddechuje a dech se před ním sráží. Když byl malý, matka mu řekla, že je to jeho duše. Ve vzduchu je cítit ostrý chlad, pach spadeného listí a tvrdnoucí hlíny; malíř mrtvol cítí taky oleje, s nimiž pracuje, hlavně rozmarýnový a blahovičníkový, i trochu růžového na okolí řiti, ruce má duhové od barev, kašle. Měl by zalézt dovnitř. Obléct si něco teplého. Soudě podle ranní teploty bude tohle tělo pro letošek poslední. Jakmile země zmrzne, nepohřbívá se. Jeho matka by řekla, že to tak je kvůli duchům. Soudí, že by stačil jeden týden, ba možná i jeden den, a už by to tělo nedostal. Když pohřbívali šerifova syna, výjimečně zajel do města a pohřeb to byl zvláštní, s otevřenou rakví. Sotva malíř spatřil, jak to nešťastné dítě vypadá nepřirozeně, jako by na růžovém saténovém polštáři spalo, projel jím odpor. Tohle rozhodně nemohlo matce toho kluka přidat na klidu, jak je možné, že měl rudé rty a tváře růžové jako klaun? Všichni byli potom pozvaní k šerifovi na cosi jako rozlučku, ale malíř mrtvol se radši vrátil domů.
Když teď šerif přijíždí po cestě ke garáži, nejspíš nevidí, jak tu malíř sedí. Ten se pomalu zvedne, svaly ho bolí, jako by celou noc protancoval. Obejde dům, pod botami zakřupá štěrk. Nedá se říct, že by sebou šerif přímo trhl, ale stejně ho malíř vyleká, jako by byl šerif zvyklý spíš na svět, kde něčí příchod ohlašuje odemykání zámků a cinkání těžkých klíčů.
„Brý ráno,“ pozdraví a pokývne malíři hlavou. „Hotovo?“
Těla mu vozí už dvacet let a malíř mrtvol má ze všech lidí nejblíž k něčemu, co by se dalo označit za jeho přítele nebo člena rodiny, a copak někdy neměl hotovou práci? Malíř netuší, jak na něco tak samozřejmého odpovědět; asi jako kdyby se šerifa zeptal, jestli mu chybí syn. Velké části lidského chování malíř nerozumí, ale jednou věcí si je jistý, totiž že lidi chtějí být vidět, ne se jako ten nešťastný chlapec nechat pohřbít pod růží a krémem, k čemu jinému by smrt koneckonců byla, než aby přinášela odhalení?
Nic takového malíř mrtvol samozřejmě neřekne. I to je přece jasné. Prostě jen počká, až se šerif otočí, a vykročí ke garáži, kamínky zase křupají, malíř hledí na zem, dělá to tak už odmala, a že je u garáže, pozná podle zkroucených šupinek rudého nátěru oprýskaného ze dřeva. Otevře a dveře zarachotí, jako když zaburácí hrom.
Šerif na chvilku zaváhá, načež si přitiskne k nosu kapesník a vstoupí. Malíř mrtvol rozsvítí. Dívá se, jak šerif zamíří k tělu namalovanému barevnými oleji, které se dál rozkládá, zatímco tu stojí, které má nejblíž k něčemu, co by se dalo označit za živoucí umění, lesknoucí se pod obnaženým světlem, k harlekýnovi, iluzi pohybu vytvořené barevnými tečkami o velikosti pórů a odstíněné bělobou.
„Vypadá teď jako –“ začne šerif, ale pak se zarazí a zmlkne.
Malíř mrtvol si to tělo prohlížel celou noc, vybavil by si ho i poslepu, a tak si teď prohlíží šerifa, jehož masitá tvář, obvykle nehybná jako maska, se cuká a kroutí: malý sval pod okem, rozšířené chřípí, tep na krku, výčnělek pod lící, kde bezpochyby přejíždí jazykem. „Jak?“ vypraví ze sebe šerif.
Malíř ví, že se ho neptá na techniku. Ví taky, kolik odvahy musel šerif sebrat, aby se takhle zeptal. Ale jak? Jak to vysvětlit? Má pocit, že to nedokáže říct líp, než už to řekl tím tělem.
„Jestli chcete, můžete přijít na pohřeb. Bude tam i moje žena. Stará se, aby všechno proběhlo, jak se patří.“
Malíř mrtvol nabídku zváží. Tohle koneckonců není jak tak ledajaké tělo, je to tělo jeho otce, muže, který kdysi pomaloval jeho, ovšem modřinami, což je pouhá poznámka pod čarou ke všem těm hrozným věcem, jež napáchal, ale jak malíř mrtvol ví, tvoření nikdy neuteče daleko od ničení.
„Tak dobře,“ řekne šerif, zjevně si mlčení vyložil jako odpověď. Obrátí se, zamíří do auta pro truhlu a ví, že malíř mrtvol půjde za ním.
Pohřeb probíhá, jak už pohřby obvykle probíhají. Patrně si nikdo nevšímá, že tělo navzdory chladu začíná protékat špatně vytmelenou rakví. Pár lidí si myslí, že jeho manželce přeskočilo, to šerif ví a štve ho, jak jí vycházejí vstříc, a zároveň si toho cení. Vězeňský kaplan žehná a čte, text vybrala šerifova žena, vždycky zvolí něco zvláštního a nevhodného, všichni se nicméně tváří, že úryvky z Králíčka Sameťáčka a Petra Pana se k pohřebnímu rozjímání skvěle hodí.
Šerif neví, co se četlo na pohřbu malířova otce, později ovšem litoval, že nedával lepší pozor. Nedokázal se soustředit. Pořád myslel na to, co leželo v té dřevěné schránce, na muže, který prováděl strašné věci a z něhož jedna z jeho obětí udělala něco krásného.
Šerifova žena po pohřbu vždycky zvala kaplana a hrobníky k nim domů. Pokaždé v rozpacích odmítli. Šerif netušil, co to do něj toho dne vjelo, ale prohlásil, že ano, že on na oběd přijde, a potom kaplanovi položil těžkou ruku na rameno a víceméně ho odtáhl s sebou. Manželka překvapeně zamrkala. Zašeptala mu, ať jede pomalu, a on poslechl a k domu ve zvláštní společnosti kaplana a hrobníků dorazil právě včas, aby ji zahlédli, jak se žene dovnitř s taškou ze supermarketu. Všichni předstírali, že si toho nevšimli.
Manželka nachystala podnos s nakrájeným lančmítem a sýrem, košík rohlíků, nakládanou zeleninu a olivy. Když šerifovi došlo, co chybí, zašel do kuchyně pro sklenice majonézy a hořčice a žena z nich lžičkou nabrala do misek. Jedli z papírových talířků položených na kolenou a dům prostoupila vůně kávy.
Konverzace byla formální a divná, ale když hosté odešli a šerif se už chystal vrátit do práce, políbila ho manželka na čelo. K večeři potom dostal zbytky, trochu ztvrdlý chleba a oschlé maso a sýr, dělal však, že přesně v to doufal. Žena se odvrátila, takže si nemohl být jistý, ale snad se dokonce usmála.
Té noci šerif nemůže usnout. Leží v posteli s očima dokořán, jak jen může manželka spát, diví se, když je tu tolik světla? Nakonec vstane a podívá se z okna, ale nestojí tam nová pouliční lampa, jak předpokládal, ani stará není přesunutá tak, aby jim svítila přímo do oken. Když se nad tím vším později zamyslí, dospěje k závěru, že určitě ještě napůl spal, což by vysvětlovalo jeho zvláštní chování, došel totiž bosý po studené podlaze až do kuchyně a otevřel ledničku, vzal by jed na to, že zdrojem toho světla je ona, a taky že ano, bíle to v ní zářilo, ale jak to, že světlo nezhaslo, když zabouchl dvířka? Nepamatuje se, kolikrát ji otevřel a zase zavřel, jak se tomu snažil přijít na kloub. Jeho žena ho tam našla a odvedla ho zpátky do postele. Snažil se jí o tom světle povědět, ona ale řekla, že nikde nic nesvítí a ať zavře oči a spí, což se mu pak zjevně podařilo.
Další noci se to však opakuje, té následující taky, a šerif je tak unavený, že mu to pořádně nemyslí. Dnes v noci se ani nesnaží usnout. Rozvaluje se v křesle, a když se to světlo objeví, jde za ním ven, až na konec bloku, v pyžamu, než se vzpamatuje a vrátí se pro auto.
Následuje světlo tichými ulicemi, zhruba v půli cesty už tuší, kam ho vede, a nakonec se ukáže, že se nemýlil. Zaparkuje u hřbitova, světlo vyzařuje právě odtamtud, je tam jasnější než kdekoli jinde, šerif vrtí hlavou, tohle není možné, je to jen výplod jeho fantazie, je přece rozumný člověk, tohle není pravda, ale stejně za tím světlem musí jít, musí, pomalu kráčí přes návrší a kolem náhrobních kamenů ozdobených dýněmi a krocany a uvědomuje si, kam míří, k náhrobku s vytesaným jehňátkem, pod níž stojí malý květináč se žlutými kytkami, k hrobu svého syna.
Začne hrabat, škrábe promrzlými prsty tvrdou hlínu, však on se tam dobude, i kdyby se tam musel prokousat. Ani se nestydí, když přijde Sam, který u hřbitova bydlí, a pokusí se ho přesvědčit, ať toho nechá. Šerif ho neposlouchá a Sam po chvilce odejde. Když se vrátí, šerif už má prsty rozedřené do krve. Sam, jehož syn se narodil ve stejném roce jako šerifův, přináší krumpáč, motyku, lopatu, velké termosky s teplou vodou a řetězy. Když vyzvedávají maličkou schránku, oblohou se rozlévá růžová krev ranního slunce.
Sam se nezeptá proč. Ani teď, ani jindy. Nechce nic slyšet. Doufá, že takovému šílenství vyvolanému tímhle smutkem nikdy neporozumí.
Společně odnesou rakev do auta. Šerif se otočí, že se vrátí na hřbitov a všechno uklidí, ale Sam mu řekne, ať to nechá být.
„Odjeď s tím,“ pobídne ho.
A šerif ho poslechne a jede opatrně, protože vnitřek auta zalévá jasné světlo. Skoro nevidí. Ještě že zná zdejší cesty tak dobře.
Malíř mrtvol v zimě hlavně spí, aby dospal všechny ty noci, kdy maloval mrtvé, spí hodně, občas si celý týden nepřevlékne pyžamo. S příchodem mrazíků prostřihává růže, zase už mu chodí pošta, celé dny dohání placení účtů, listuje tlustými katalogy malířských potřeb a časopisy s fotkami překrásných čajových konviček, obrazů v drahých rámech a umělců s rozcuchanými vlasy a vědoucími úsměvy, jež mu připadají hluboce znepokojivé. Popíjí kávu a kouká na Oprah. Usíná, kde ho spánek zrovna zastihne, na pohovce, v křesle, v kuchyni u stolu, zdá se mu o mrtvých, o práci s těly, jež mu hrubnou pod rukama, a probouzí se s děsivým vědomím, že až zemře on, nikdo ho nenamaluje, což mu připadá jako hrozná škoda.
Právě se s touhle hrůzou probouzí v křesle, kde usnul, a vtom zahlédne, jak po cestě přijíždí šerifovo auto a mizí za domem jako pokaždé, když přiváží tělo. Malíř si promne rukou bradu, cítí strniště, je tak zmatený. Co sem šerifa v tuhle roční dobu přivádí? Byl příchod zimy jenom sen? Je pořád léto, poštovní schránka obrostlá růžemi, tráva zelená, je všechno v domě, hromady obálek, katalogy, hrnky s plesnivou kávou, je to všechno příznakem jara? Prospal celou zimu? Šourá se v papučích k zadnímu vchodu, šerif už tam stojí a klepe na hliníkové zárubně.
Malíř otevře dveře dokořán, aby šerif mohl dál, on však zavrtí hlavou, obrátí se, sestoupí po schůdcích a vykročí k autu. Malíř mrtvol netuší, co jiného by měl dělat, a tak jde za ním, i když je mu v pyžamu venku zima a z chůze po kamíncích ho bolí chodidla, protože papuče mají tenké podrážky.
Šerif zasune klíček do zámku a otevře kufr, jako by neslyšel malířovy námitky. Malíř beztak zmlkne, když se před ním objeví malá rakev, kdysi bílá, nyní zablácená. Ví, komu patří. Mne si oči a usilovně přemýšlí, co na to říct.
„Já vím, já vím,“ pronese šerif. „Je tu teď moc světla, ale za chvilku si na to zvyknete. Jako na slunce.“
Malíř mrtvol zavrtí hlavou.
„Hele, v přihrádce mám sluneční brýle. Můžete si je vzít.“ Šerif přejde k předku auta. Malíř mrtvol sleduje, jak po rakvi klouže hrudka hlíny. Šerif se vrátí, podá mu sluneční brýle a malíře nenapadne, co jiného by s nimi dělal, a tak si je nasadí.
„Hele,“ poznamená šerif, „docela vám seknou.“ Podrbe se na bradě a malíř mrtvol si všimne, že má odřené a zkrvavené ruce, že i on je v pyžamu.
„Pojď dál,“ řekne malíř. „Uvařím kafe.“
Šerif se zamračí. „Já nevím. Nemyslíte, že by mu –“
„Ten je v pohodě,“ odpoví malíř mrtvol.
Šerif nakloní hlavu, nepatrně přikývne, zavře kufr a jde za malířem do domu. Je tam hrozný nepořádek, ale teplo. Šerif si tu nikdy nesedl k jídelnímu stolu, ani jako malý, když sem chodil s otcem, ani během všech těch let, co sem vozí těla. Sedí spolu v kalném světle, šerif však pořád vnímá záři vycházející z auta za oknem. Pijí kávu a baví se. Malíř mrtvol obezřetně poukáže na omezení spojená s kostmi, ale šerif prohlásí, že z toho by si hlavu nedělal. „Viděl jsem, co dokážete,“ prohlásí. „Vím, že se s tím poperete.“ Malíř mrtvol neodolá lichotkám. Přistoupí na něco, co možná nezvládne. Dokonce přikývne, jako by v tom neviděl žádný problém, když mu šerif řekne, že by chtěl, aby se to stihlo do Vánoc. „Bude to dárek pro ženu,“ prozradí. „No, měl bych se vrátit. Nechci, aby přišla na to, co pro ni chystám. Chci, aby to bylo překvapení.“ Malíř ho doprovodí k autu. Stačil by na to jeden, ale uchopí rakev společně, přenesou ji dovnitř a položí na jídelní stůl, mezi hromady pošty. Najednou se cítí nesví, nejsou na tohle nové kamarádství zvyklí a rozpačitě se rozloučí.
Když se šerif během následujících týdnů občas probudí uprostřed noci, napadne ho, jestli se mu to všechno jenom nezdálo, synova smrt, ta hrůza, vina, dlouhé hodiny, prázdnota, manželčin žal, malíř mrtvol, tma a světlo. Ve tmě se tlumeně pochechtává sám sobě a říká si, jak je strašně snadné si namluvit, že to světlo byl pouhý sen. Leží s rukama za hlavou, pozoruje stíny na stropě a uvažuje, jak velkou část života vyplňuje překvapení ze všech těch samozřejmostí. Opakuje se to rok co rok. Překvapí ho mráz a stejně ho vždycky velice překvapí sníh, první vločky, co poletují za okny a na ničem se neudrží. Občas se podívá na manželku a čeká, že uvidí ženu, kterou si vzal, ale místo toho spatří jinou, jejíž tvář se proměnila v cosi připomínajícího maršmeláka, obličej to není nepříjemný, jen starý, což šerifa překvapuje, tak jako ho překvapuje pohled do zrcadla. Všechny taky překvapila smrt jejich syna, ačkoli byla pochopitelně tím jediným, co bylo v jeho životě jisté. Šerifova žena tiše chrápe. Poslední dobou je na tom líp. Šerif má ten pocit. A vůbec ho to nepřekvapuje, je to skoro normální, i když normální to přirozeně není, protože kdyby bylo, tak by tu takhle neležel a otázku normálnosti vůbec neřešil. Nikdy nebyl žádný velký filozof, ale kdo si to tu a tam nezkusí?
Poslední dobou spí s rozhrnutými závěsy. Manželka byla nejdřív proti, po několika nocích však prohlásila, že se jí to zalíbilo. Občas leží vedle sebe a koukají oknem na měsíc nebo pozorují, jak se kolem pouliční lampy honí sněhové vločky. Právě při takových příležitostech si říká, že jí poví o tom světle, které ho vzbudilo a vycházelo ze synova hrobu, ale chce ji překvapit.
A tak na Štědrý večer, pod oblohou zastřenou šedými mraky, odjede za malířem mrtvol a je na sebe pyšný, že udržel tak velké tajemství. Bude to krása, říká si.
Takhle malíř mrtvol ještě nikdy nepracoval. Nepoužíval takovéhle nástroje a dosud nepracoval s kostmi. Nepracoval v zimě, kdy je málo světla a prsty tuhnou mrazem. Vůbec poprvé od doby, co tu bydlí, si objednal sáh dřeva. Topil v kamnech, pracoval od rána do noci, na nějaké stanici s klasikou poslouchal chlapecké sbory a hlasy zpěváků ho naplňovaly krásou, jako by krása byla něčím, co se může stát součástí lidského bytí, ne něčím viditelným, ale spíš známým, jako třeba dech. Vyřezával a ryl, piloval a brousil. Dítě má dvě stě osm kostí, mnohé však samozřejmě byly zlomené, zbyly jen úlomky s ostrými hroty, zvláštní tvary, které nedokázal nikam zařadit. Některé odložil. V žádném případě nemohl stihnout všechny, soustředil se na ty největší. Objednal si vosk, přišel mu právě včas, v cihličkách, co si rozehřál na kamnech. Zapomínal jíst, vzpomněl si vždycky, až když se mu roztřásly ruce, jedl ořechy a sýr, zpíval si s chlapci, a jak tak pracoval s kostmi, vzpomínal na to, že byl kdysi taky mladý, a takhle pokračoval až do Štědrého večera a pak ukázal výsledek šerifovi a ten prohlásil, že je to nádhera, a pozval malíře mrtvol na vánoční večeři. Malíř oba překvapil, odpověděl totiž, že možná přijde. Šerif odnesl krabici v náručí, byla to velká krabice, a tak ji vyložili papírem, aby kosti nechrastily. Malíř se šerifovi zmínil o těch ostatních kůstkách, o kousíčcích, úlomcích, částech, které nepoužil. Šerif jen zavrtěl hlavou, ne, ne, řekl, klidně si je nechte. To nevadí.
Když šerif odjel, byla už skoro tma, přestalo sněžit, sněhu napadlo právě tolik, aby udělal dětem radost, aby vytvořil zimní říši divů podobnou té, kterou si jeho žena vytvořila na krbové římse z kousíčků vaty kolem papírového domku. Od té nehody nemívali stromeček, ale letos pověsila na dveře věnec a nakoupila nějaké nové ozdoby ve zvláštních barvách, cosi růžového s pírky, stříbrnou baňku, dokonce i soba, přestože se pyšnil poněkud divným odstínem zeleni, vůbec ne vánočním, připomínajícím spíš vybarvenou modřinu. Šerif to chápal. Byl to způsob, jak začít znovu. Ne od začátku, který překvapivě (uchechtl se) musel navždy zůstat minulostí, nýbrž z bodu, kde se nacházeli teď.
Večeřeli u stolu. Manželka nachystala bramborovou kaši a vařené kuře a potom zpanikařila, když si uvědomila, jak bíle to na talíři vypadá. „Co to povídáš?“ uklidňoval ji. „Je skvělý,“ a opravdu chutnalo výborně. Odbyli si obvyklé telefonáty, pak sledovali televizi, on seděl v křesle a ona na pohovce, přepínali vánoční filmy a nakonec nechali běžet stanici s počasím, dokud na ní nezačali ukazovat trasy, kudy létá Santa po obloze, načež manželka televizi vypnula a řekla: „Letos by mu bylo sedm.“ I to ho překvapilo. Zkusil si to představit, ale nedokázal to. Šli si lehnout. Leželi vedle sebe a pozorovali oknem temnou oblohu a záři pouličního osvětlení. Čím déle leželi, tím větší narůstala v šerifovi jistota, že nadešla ta chvíle, kdy by jí měl předat svůj dárek, no ovšem, jak to, že si to neuvědomil dřív? Koneckonců to byl dárek jako dělaný do tmy.
„Seš ještě vzhůru?“ zeptá se.
„Jenom přemýšlím.“
„Zapomněl jsem ti něco říct. Pozval jsem ho zítra na večeři.“
„Koho?“
„Ani nevím, jestli přijde. Máme něco navíc, ne? Na Vánoce je vždycky moc jídla.“
„Takhle jsem nevařila už roky.“
„Můžem si dát sendviče.“
Šerifova žena to vstřebává téměř s pobavením. Jak to mohl udělat? Co si myslel? Prohlíží si manžela ve svitu pouliční lampy. Nedívala se na něj celé roky, až nedávno jí došlo, že na něm něco nehraje, což jí vlastně připadalo uklidňující. Jak by cokoli mohlo být ještě někdy v pořádku? Nějakou dobu si myslela, že se přes to přenesl, že je zase normální. „Nebudu dělat sendviče. Koupila jsem krůtí prsa a krabičku nádivky.“
„Malíř mrtvol.“
„Přijde sem? K nám domů?“
„Nejspíš ne. Hele,“ dodá šerif, jako by ho to napadlo teprve teď. „Mám pro tebe dárek.“ Vyskočí z postele, odběhne chodbou a manželka dál leží a přemítá, jak je život zvláštní. Manžel se vrátí s velkým balíkem a usmívá se od ucha k uchu jako nějaká šílená halloweenská dýně. Žena se na posteli posune a opře se o polštáře. Šerif jí velký, nečekaně těžký balík položí do klína a políbí ji na čelo.
Když šerif odjel s dárkem pro manželku, začal malíř mrtvol dumat, co si počít se zbylými kostmi. Napadlo ho, že by z nich mohl vyrobit šperky, propracované řezby, složité propletence nebo malilinkaté vázy, ale nakonec odhrnul sníh z ohniště a hodil je tam. Tohle dělávali každý Štědrý večer, až později zjistil, že kosti, které otec přinášel, nebyly nikdy doopravdy jeho; tvrdil, že je má od řezníka, z přejetého zvířete, z mršiny v lese. Malíř mrtvol nikdy nepovažoval otce za dobrého člověka a nechápal, jak jeho matka kdy mohla, ale ani jeden z nich neuhádl cenu těch kostí.
Čeká, dokud se tma neusadí jako něco trvalého, až je celé nebe sytě černé, bezhvězdné, zatažené v sytém inkoustu noci stejně černými mraky. Navlékne si ponožky, obuje si boty a při těch prostých pohybech vzpomíná, jak se mu při zapínání přezek chvěly drobné prsty, jak se odvažoval věřit v kouzlo noci, o níž nevěděl, že je prokletá. Kabát, klobouk, šálu a rukavice. Otevře dveře a málem se obrátí. Je taková zima, že vidí vlastní duši. Vychutnává si zvuk kroků na sněhem pocukrovaném štěrku, pak už jde závějí. Nikdo na něj neřve, ať pohne kostrou, nevládne nejistota, jak tahle noc skončí, nejistota podobná nádoru, musí si ovšem připomínat, že je otec po smrti, namalovaný a pohřbený. Přihodí ke kostem větvičky, tak se rozdělává oheň. Sleduje, jak hoří, jak se zvětšuje a mohutní, a potom dál přikládá, plameny šlehají k obloze a jemu je teplo, vzpomíná na věci, na něž by chtěl zapomenout, a přeje si, aby je taky mohl hodit do ohně.
Šerifova žena obrací ty zvláštní věci v rukou. „Jsou to kosti,“ řekne, a jak to vysloví, je si tím konečně jistá a on to nevyvrací. „Rozsviť, ať na to líp vidím,“ požádá ho.
Šerifa však napadne něco jiného. Vezme jednu kost z krabice a položí ji na prádelník, mezi poházené účtenky, drobné, žmolky a ponožky, všechno to odhrne, aby tam ta zvláštní věc měla místo, a pak ji rozsvítí a žena spatří řezby podobné krajkoví a pokojem se ve vločkách podobných vločkám sněhu vznáší světlo a třepotavě vzlétá ke stropu jako andělé.
„Kdes –“
Šerif shodí papíry z dřevěné židličky (co je to vůbec za papíry, uvažuje manželka, mně snad přeskočilo) a položí na ni další, pár dalších rozmístí na svůj noční stolek, ten je víceméně prázdný, a potom sundá z manželčina stolku krabičku papírových kapesníčků, sešit křížovek, dva hrnky a několik paperbacků a postaví tři svíčky i na něj. Rozestavuje je, kam se dá, až není volné místo, ale i tak jich v krabici v manželčině klíně zbývá ještě spousta. Šerif je rozsvěcí a pokoj se mění v kaleidoskop světel a stínů.
Šerif si vleze zpátky do postele vedle svojí ženy. Leží bok po boku a pozorují, jak se světlo mihotá, jak sílí a slábne, až usnou a poklidně spí, prospí jedno z nejmrazivějších rán v roce a spí ještě odpoledne, když dorazí malíř mrtvol, kterého přiláká zvláštní světlo vyzařující z okna bez záclon, a zadívá se na spícího šerifa a jeho ženu, propletené, jako by tvořili dvě půle zlomeného srdce v těle složeném z kostí a světla. Otočí se a vrátí se, odkud přišel, k autu zaparkovanému u obrubníku. Nasadí si sluneční brýle od šerifa a potom jede domů, tichými ulicemi, tmou.
Z amerického originálu
The Corpse Painter’s Masterpiece
vydaného roku 2011
v časopise The Magazine of Fantasy & Science Fiction
vedeného Gordonem Van Gelderem
přeložil Roman Tilcer;
redigovala Háta Kreisinger Komňacká
Foto: archiv autorky
Předtím než M. Rickert získala titul MFA na Vermont College of Fine Arts, pracovala jako učitelka ve školce, baristka v kavárně, prodavačka balonků v Disneylandu a personální asistentka v národním parku Sequoia. Vyšly jí povídkové sbírky Map of Dreams, Holiday a You Have Never Been Here. Za svůj první román, The Memory Garden, získala Cenu Locus. Jejím druhým románem je The Shipbuilder of Bellfairie. Dále publikovala mimo jiné novelu Lucky Girl, How I Became A Horror Writer: A Krampus Story. Je nositelkou Crawfordovy ceny, Ceny World Fantasy a Ceny Shirley Jacksonové (tu si vysloužila za povídku „Veledílo malíře mrtvol“) a dočkala se četných nominací, kupříkladu na Cenu Nebula, Cenu Brama Stokera či Cenu Theodora Sturgeona. V současnosti žije v Cedarburgu ve státě Wisconsin.