Byl takový mráz, že psi štěkali, že chtějí ven, a hned zase štěkali, že chtějí dovnitř, a pak znovu štěkali, že chtějí ven; podráždění majitelé připínali svým miláčkům obojky a vodítka a celí rozklepaní postávali ve sněhu, zatímco rozklepaní psi pohopkávali jakoby při nějakém irském tanci, protože jim mrzly packy, točili se, jak už to psi dělávají, ve snaze nalézt to pravé místečko, kde by si ulevili, a přitom zvedali nohy vysoko do vzduchu, aby jim nepřimrzly k zemi.
Byl takový mráz, že ptáci padali z nebe jako hozené kameny, zmrzlí na kost, jen jejich drobounké oči se upíraly ke slunci, jako by nechápaly jeho zradu.
Té noci se dráty elektrického vedení obalily takovou vrstvou ledu, že už neudržely elektrický oblouk a celý stát se pohroužil do tmy. Hodinu nato kapitulovalo telefonní spojení. Spousta lidí měla prožít skličující noc, ale náš pár měl kamna na dřevo. Plameny praskaly, zahryzávaly se do pěkně proschlých březových polen a vytěsňovaly mráz z domu, kde byli oba manželé zachumlaní do kabátu a šály, jež svlékli, až když se aura tepla rozšířila. Byla to noc jako stvořená k tomu, aby na si litinových kamnech ohřáli polévku, která provoněla celý dům rozmarýnem a cibulí; noc jako stvořená na láhev červeného vína, kterou si koupili na svatební cestě a schovávali pro zvláštní příležitost; a byla to noc jako stvořená k tomu, aby si sedli na zem ke kamnům, opřeli se o polštáře z pohovky, pozorovali, jak se plameny svíček třepotají v náporech tepla, a poslouchali, jak dům pod zamrzlou a zasněženou střechou vzdychá a sténá. Rozhodli se, že si budou vyprávět příběhy, takové, k nimž člověka pohne jen mráz a oheň, vichr a ztichlá noc.
„Vyrostla jsem na ostrově,“ řekla ona, „ale to vlastně víš. Už jsem ti vyprávěla, jak mi vůně soli stále připomíná moře, že šplouchání vody ve vaně mě dokáže rozplakat, že předtím, než ptáci spadli z oblohy jako hozené kameny, tmavý oblouk jejich křídel se pod určitým úhlem měnil v bílý a že v některých kovových tónech, v rachocení řetězu taženého za vozem, v zazvonění pokličky o těžkou pánev, slyším zvuky lodí a člunů vyplouvajících z přístavu. To všechno už jsem ti říkala, ale měl bys asi vědět i to, že předkové naší rodiny byli piráti, nejsme slušní, spořádaní lidé, všechno, co vlastníme, bylo někomu uloupeno, dokonce i to, čím jsme, třeba mé vlasy, ty plavé kadeře mi nedal do vínku nikdo z příbuzných, protože ti byli do jednoho snědí a osmahlí, nýbrž dívka, kterou můj prapradědeček přivedl domů své ženě, původně jako holku pro všechno, ale nakonec, jak se ukázalo, naprosto nepoužitelnou v kuchyni, ačkoli projevila jistou slabost pro všechno, co souvisí s jahodami, rozumíš, s týmž ovocem, které jsem si oblíbila pro jeho pomíjivost – ach, chutnají po létu a po mém mládí!
Teď, když jsem ti prozradila tohle, můžu dopovědět i zbytek. Ona plavovlasá služebná z domu mého prapradědečka, která neuměla pořádně šít, vařit ani pečovat o zahradu, ale která milovala jahody, jako by jí dávaly život, se naučila důsledně odmítat každou trochu nedokonalou. Probírala se mísami, jež praprababička přinesla ze zahrady, a plody, které nebyly ideálně zaoblené nebo obsahovaly příliš hrubá zrníčka, házela psům a ti je lačně hltali a pak jí ztěžka oddechovali u nohou a měnili se v bezcenné lovce, tolik si to sladké ovoce zamilovali. V bílé míse zůstávaly jen dokonalé plody a ona je pojídala s takovou náruživostí, s takovým zapojením jazyka a rtů, že když ji při tom prapradědeček zahlédl, poprvé náhodou a od té doby vždycky už jen schválně, jak sedí na slunci u dřevěného kuchyňského stolu, u nohou slintající psy, nařídil všem pirátům, ať loupí toho rudého ovoce stále víc a víc, a pak ho skupoval za přemrštěnou cenu, až ho všichni měli za blázna a celá rodina přišla na mizinu.
Ani to však prapradědečka nepřivedlo k rozumu a učinil něco, co v těch dobách nebylo zvykem, a už vůbec ne u piráta, který si mohl vzít každou ženu, po níž zatoužil – rozvedl se s praprababičkou a oženil se s jahodovou dívkou, která, jak se povídá, přišla na svatbu s věnečkem z jahodových lístků a s keříkem jahodníku, z něhož dokonce i při posvátném obřadu otrhávala červené plody a pojídala je tak lačně, že když měla vyslovit svůj souhlas, dokázala jen pokývnout a usmát se zářivě rudými rty v barvě hříchu.
Jahodová sezóna je krátká a povídá se, že když se chýlila ke konci, dívka bledla a slábla. Prapradědeček vyplul na širá moře a prožil mnoho dobrodružství, zlato a truhlice plné pokladů však míjel bez zájmu, na ty nejkrásnější ženy jen letmo pohlédl a hned zase odvrátil zrak – takže později, když vzrušení pominulo, se tytéž ženy prohlížely v zrcadle, aby se ujistily, že jsou stále ještě krásné – a vždycky radši nedočkavě přepadával kuchyně a loupil ovoce. Získal pověst podivína.
Vesničané mezitím pojali podezření, že jahodová dívka je čarodějnice. Ona si si vážnost své situace neuvědomovala a stále navštěvovala praprababičku, jako by to byla její matka, a ne žena, které uloupila manžela. Povídá se, že praprababička na ni pustila psy, ale ti, jen co zmerčili plavé kadeře a zvětřili vůni jahod, začali jí olizovat prsty na rukou a na nohou a vrátili se domů i s ní, jazyk jim plandal, neoblomně se usmívali a babička se prý otočila k dívce zády, ta se jí však, buď z naivity, nebo z prohnanosti, začala překotně svěřovat o manželových dlouhých cestách, o osamělém domě na kopci, o hrůze z nadcházející zimy, a toto dokonalé brebentění a švitoření před prababiččinými chladnými zády ani jednou nezakolísalo, až najednou, jak si vesničané vyprávějí, kouzlo zapůsobilo a obě ženy začaly chodit společně přes skalnaté kopce na jarmarky, šťastné jako matka s dcerou nebo staré přítelkyně, a tím by to snad všechno skončilo, v mlze zvěstí a vzpomínek, nebýt zvláštního vzezření zakulacených břich obou žen a skandální zprávy, že obě nosí pod srdcem prapradědečkovo dítě, což byla podle některých podivná náhoda a podle jiných nějaká lest.
Ostatní lodě se vrátily, jen ta prapradědečkova ne, a ostatní ženy pirátů neprojevily jahodové dívce ani špetku účasti. Byl to slavný námořník a všichni se shodli na tom, že se ani neutopil, ani neztroskotal kvůli vábení sirén, ale zkrátka od své čarodějné manželky utekl.
Po celou zimu rostla oběma ženám, prapradědečkově první i druhé, podezřele podobná břicha, jako by si je navzájem měřily a srovnávaly, aby je měly pořád stejně velké. Nakonec jahodová choť přece jen projevila letmý zájem o rodinný krb a dům a naučila se péct chleba, kterému, jak poznamenala praprababička, by se dalo říkat spíš suchar, a vařit polévku, která voněla poněkud nelibě, ale kterou psi zbožňovali. Tou dobou si praprababička začala natáčet vlasy a její rty, jež vždycky vypadaly jako loď bez stěžně ukotvená k molu tváře, získaly tvar jahody. Na jaře, když je lidé viděli spolu, břicha opět napasovaná v korzetech a s holohlavým modrookým dítětem v jednom či druhém náručí, měli je často za sestry. Dokonce už ani nevěděli, která je čarodějnice a která očarovaná.
A tehdy, uprostřed neutuchající tajné debaty o tom, kdy nejlépe přikročit k upálení čarodějnice – všeobecný názor zněl, že až bude dítě nejistého původu odstaveno od kojení –, vrátil se prapradědeček s hojnou jahodovou kořistí. Psi byli z té pronikavé vůně jako pominutí. Prapradědeček vesničany na sladké plody nejprve jaksepatří navnadil, a když jejich vášeň dostoupila vrcholu, přestal pochoutku rozdávat zdarma a začal za ni vybírat zlato, kterýžto nápad mu vnukly obě jeho ženy, zatímco držel v rukou své dítě a to sálo šťávu z jahod, jako jiné děti sají z prsu.
A tak prapradědeček velice zbohatl a postavil si hrad ve tvaru lodi, obrostlý šlahouny jahodníku, s jednou komnatou úplně vzadu, na straně odvrácené od moře, která byla celá ze skla a po celý rok v ní rostly jahody. Žil tam se svými dvěma ženami a se svou dcerkou a nikdo z rodiny neví jistě, kdo je čí matka.
Jahodová choť však pochopitelně nezůstala a jedné noci odešla, příliš krutá a bezcitná, než aby se obtěžovala aspoň s vysvětlením. Prapradědeček ji celé hodiny volal jménem, jako by se jenom někde zatoulala, dokud se konečně nezhroutil v jahodové komnatě. Svým rozložitým tělem drtil plody a válel se v nich, dokud nebyl celý od rudé šťávy a nevypadal hrozivě jako raněné zvíře. Jeho první žena ho našla a odvedla do horké koupele. Znovu se naučili žít společně, bez jahodové služebné. Cizinci, kteří jejich příběh neznali, si často říkali, v jak láskyplném vztahu žijí. Vesničané trvali na tom, že jsou oba očarovaní, a za důkaz si brali rozsvícenou svíčku v okně, která měla jahodové choti ukázat cestu zpátky. Ale ona se samozřejmě nikdy nevrátila.“
Venku v třeskuté noci zamrzl i Měsíc. Jejich bledý dvorek zaléval bílým ledovým svitem a do pokoje vrhal přízračnou zář, v níž manželčin obličej působil strašidelně. Muž ji pozoroval, jako by ji viděl poprvé, jako by ji neznal sedm let. Měsíční světlo smísené se září plamenů jí dodávalo zvláštní vzezření a ona v něm vypadala jako socha v požáru revoluce.
Usmála se na něj a naklonila hlavu. „Ten příběh jsem ti vyprávěla,“ pronesla, „abys pochopil, že jestli se někdy probudíš a já budu pryč, nebude to tím, že bych tě nemilovala, ale její čarodějnou krví.“
„Co se s ní stalo?“
„Jo, to nikdo neví. Někdo říká, že měla milence, piráta z nedaleké zátoky, a že společně vypluli za jahodami. Jiní tvrdí, že to byla zakletá mořská pana a že se vrátila do moře nebo že se usadila v Americe a tam ji upálili na hranici.“
„A co si myslíš ty?“
Žena se opřela, povzdechla si a zavřela oči. „Já si myslím, že pořád žije,“ zašeptala, „a láme mužům srdce, protože je nenasytná.“
Díval se, jak si tam hoví, převržená socha v planoucím městě.
„Teď jsi na řadě ty,“ řekla zvláštně zasněným hlasem, ani neotevřela oči. Neměla v koutku jednoho slzu? Odvrátil zrak. Odkašlal si.
„Tak dobře. Nějakou dobu jsem pracoval v Castoru, poblíž Rhomu, v malém muzeu umění. Neměl jsem k téhle práci ideální předpoklady, ale nejspíš jsem měl ty nejlepší předpoklady ze všech tamějších obyvatel, protože těch bylo jenom 954 obyvatel, nekecám. Ale muzeum nakonec mělo pěknou malou sbírku. Většina Castořanů se přišla na obrazy podívat aspoň jednou, ale podle mých zkušeností je úplně stejně jako díla starých mistrů zajímaly koberce, svítidla nebo množství ryb v řece. Muzeu se každopádně nedostávalo takové všeobecné pozornosti jako basebalovému hřišti nebo bowlingové herně kousek za městem.
Seběhlo se to takhle. Někdy po roce 1930 se Emile Castor, který zbohatl na sladkém sirupu proti kašli, rozhodl, že si postaví rybářskou boudu. Zakoupil nádherný kus lesa na okraji tehdy ještě malé osady a tam postavil svou „chatu“, sídlo se šesti ložnicemi, třemi koupelnami, čtyřmi krby a velkými okny s výhledem na řeku za domem. I když v době, kdy jsem se do Castoru přistěhoval, počet obyvatel dosahoval skoro k tisíci, k řece stále chodila pít vysoká.
Roku 1989 Emile Castor zemřel a zanechal po sobě závěť, v níž vyjádřil přání, aby z domu udělali muzeum s jeho soukromou sbírkou. Na podporu toho projektu odkázal celý svůj majetek. Jeho příbuzní, sestra, hrstka postarších bratranců a sestřenic a několik neteří a synovců, proti tomu samozřejmě dlouhá léta protestovali, ale pan Castor byl důkladný muž a právní základy jeho rozhodnutí byly pevné jako skála. Jednomu jeho rodina nerozuměla, pochopitelně kromě, z jejich pohledu, ryzí krutosti jeho činu, a sice kde se u něj vzala ona láska k umění. Pan Castor rybařil, lovil a vědělo se o něm, že je tak trochu sukničkář (ačkoli se nikdy neoženil), kouřil doutníky – a zapíjel je citrónovým sirupem proti kašli – a své malé jmění získal díky svému ‚mužskému přístupu‘, jak napsala jeho sestra v jednom nalezeném dopise.
Kuchyni přepažili. Postavili zeď, která přesně v půli ošklivě přeťala velké okno s výhledem na řeku. Ten, kdo tohle rozhodnutí učinil a tak mizerně uskutečnil, rozhodně nebyl žádný milovník architektury. Byla to ohavná, nevkusná urážka celistvosti pokoje. Zůstala z něj kuchyň pro zaměstnance: lednička, sporák, velký dřez, mramorová linka a dlážděná mozaiková podlaha. Vedle zbylého dílu velkého okna bylo do zdi vsazeno vitrážové okénko od Chagalla. Navzdory barbarskému zásahu to byla krásná zdobná kuchyňka pro náš nepočetný kolektiv.
Druhá polovina původní místnosti zůstala úplně odříznutá a přístupná pouze přes kuchyň pro zaměstnance. Když se k tomu navíc připočetlo velké okno, které vrhalo do pokoje příliš mnoho světla, než aby v něm mohla být stálá expozice, není divu, že se z místnosti časem stalo jakési velké skladiště. Když jsem nastoupil, byl tam děsný nepořádek.
Ze všeho nejdřív jsem se vrhl na třídění všech těch krámů, vyhrabal jsem krabice se zastaralými letáky a starými kancelářskými potřebami, bednu se starým toaletním papírem a několik krabic starých Castorových snímků. Ty jsem si odnesl do pracovny, abych je zkatalogizoval a uschoval. Zhruba po týdnu uklízení jsem objevil malby, několik beden pláten namalovaných amatérskou rukou, dost hrozných, téměř na úrovni žáka základní školy, jen bez dětské rozmarnosti, a na všech byla jedna a tatáž žena. Zeptal jsem se Darlene, která zastávala roli účetní, pokladní a městské drbny, co ona na to.
‚To musel malovat pan Castor,‘ odpověděla.
‚Nevěděl jsem, že maloval.‘
‚Tak teď to víš. Lidi říkají, že tím byl úplně posedlý. Jsou všechny stejné?‘
‚Víceméně.‘
‚Měl zůstat u sirupu proti kašli.‘ (Nechala se slyšet žena, která se mi jednou svěřila, jak byla u vytržení, když v jakési restauraci v sousedním městě uviděla na zdi jedno slavné puzzle, slepené a zarámované).
Nakonec jsme měli patnáct beden Castorových obrazů a já rozhodl, že je pověsíme v oné polovině kdysi velkolepé kuchyně. Tam je uvidí málokdo, což bude jedině dobře, říkal jsem si, jelikož jsou vážně děsné. Slunce nemohlo napáchat větší škody, než vyzařovala samotná jejich přítomnost.
Když všechny konečně visely, napočítal jsem jich tisíc, nejrůznějších tvarů a velikostí, portrétů téže tmavovlasé šedooké dámy namalovaných rozličnými styly, temnými sametovými barvami renesance, měkkými pastelovými tóny baroka, pár hrozivých zářivě zelených kousků připomínajících Matisse, od tahů, jež divoce vířily v nápodobě van Gogha, až k tlustým rovným čárám základoškoláka. Stál jsem v slábnoucím večerním světle a pozoroval to panoptikum, umění toho muže, jeho mizerné umění, a musím uznat, že mě dojalo. Byla snad jeho láska méně hodnotná než láska skutečného umělce? Někdo má talent. Někdo ne. Někdo má lásku, která ho dokáže podnítit k obdivuhodným činům. Jeden tisíc tváří, všechny vypodobněné nedokonale, ale od srdce. Někteří z nás si můžou o takovém zanícení nechat jen zdát.
V Castoru jsem měl spoustu volného času. Bowling mě nebaví. Nestojím o mastné hamburgery. Nikdy mě nebraly automobilové závody ani zahradničení. Zkrátka a dobře jsem příliš nezapadal. Večery jsem trávil katalogizováním fotek Emila Castora. Vždyť kdo nemá rád tajemství? Doufal jsem, že ve snímcích zachycujících život onoho muže objevím nějaká vodítka ohledně objektu jeho touhy. Nejprve to bylo vzrušující, ale pak mě to znudilo. Nedokážeš si představit, jaké to je, takhle si prohlížet něčí život, rodinu, přátele, výlety, krásné ženy – žádná z nich však nebyla ona. Čím déle jsem se na ně díval, tím větší splín na mě padal. Pochopil jsem, že Emile Castor svůj život opravdu prožil, kdežto já měl pocit, že tím svým jenom proplouvám. Jak dobře víš, občas podléhám návalům zádumčivosti a právě v té chvíli ve mně jeden takový začal klíčit. Nedokázal jsem přenést přes srdce, jak jsem průměrný. Noc co noc jsem stával v expozici toho nejpříšernějšího umění, jaké kdy bylo shromážděno na jednom místě, a říkal si, že i to je víc, než o co jsem se kdy pokusil já, ošklivost toho všeho byla tak nějak krásnější než všechno, co jsem kdy dokázal já.
Rozhodl jsem se, že si vezmu dovolenou. Poprosil jsem Darlene, i když ta přes víkend většinou nepracovala, aby za mě dohlédla na naší praktikantku Eileen, příjmení jsem zapomněl, která zřejmě procházela jakýmsi pubertálním hormonálním přechodem či co, protože pokaždé, když jsem ji viděl, vypadala, jako by se právě vzpamatovala z usedavého pláče. Asi to byla hodná holka, ale mě tenkrát šíleně deprimovala. ‚Pořád se nemůže vyrovnat s tím, co se stalo mezi ní a Randym,‘ vysvětlila mi Darlene. ‚Ten potrat s ní pěkně zamával. Ale jejím rodičům ani muk. Nemají o tom tušení.‘
‚Darlene, já o tom taky nechci nic vědět.‘
Nakonec se to vyřešilo. Utekl jsem z Castoru a od všeho, co s ním souviselo. Zamluvil jsem si pokoj v hotýlku v Sundale, na pobřeží. Do cestovní tašky jsem si sbalil dva romány, hromadu opalovacího krému, šortky, plavky a sandály. Budu vysedávat na slunci. Procházet se po břehu. Plavat. Číst. Jíst. Nebudu myslet na Emila Castora ani na tu šedookou ženu. Třeba někoho potkám. Někoho opravdového. Stát se mohlo úplně všechno, když jsem se teď chystal vypadnout z Castoru.
Samozřejmě pršelo. Začalo prakticky hned, jak jsem opustil město, a místy byl déšť tak hustý, že jsem musel sjet ke krajnici a zastavit. Když jsem konečně dorazil do městečka na pobřeží, měl jsem dost. Jezdil jsem kolem dokola a hledal hotýlek, který se jako naschvál jmenoval Sunshine, až mi s podivínstvím maloměst došla trpělivost a usoudil jsem, že to musí být ten pěkný domek s namalovaným sluníčkem. Ještě pár minut jsem seděl v autě, doufal, že déšť aspoň na chvilku poleví, natahoval krk a mžoural na věž malého kostela v dáli, na útesu nad rozbouřenými vodami.
Ukázalo se, že déšť ustat nehodlá, a tak jsem popadl tašku, napůl poklusem se přebrodil kalužemi a vešel do příjemného vestibulu prostoupeného klasickou hudbou, s čalouněnými židlemi, tříbarevnou kočkou spící v košíku na stole a velkým portrétem, jak už jsi asi uhádla, šedooké Castorovy krásky. Jen s tím rozdílem, že v tomhle provedení vážně krásná byla. Tady malíř zachytil, co Emile zachytit nedovedl. Nebyl to jen portrét, fotografie vyvedená malbou, kdepak, tenhle obraz přesahoval krásu předlohy a vstupoval do říše toho, co je krásné v umění. Zaslechl jsem kroky, hluboký dech, zakašlání. Zdráhavě jsem se otočil a můj zrak padl na toho nejstaršího člověka, jakého jsem kdy viděl. Byl ztělesněním vrásčitosti, prověšená kůže na něm zplihle visela jako špatně padnoucí oblek. Opíral se o hůl a měřil si mě šedýma očima, téměř pohřbenýma pod závějemi vrásek.
‚Krásná práce,‘ řekl jsem.
On přikývl.
Představil jsem se a po pár minutách zmateného hovoru jsem vyrozuměl, že nejsem ani v Sundale, ani v hotelu Sunshine. Ze sebeslunečnějšího dne, sebelepšího místa bych však nemohl mít větší radost než tehdy a tam, hlavně když jsem zjistil, že tam můžu přenocovat. Zeptal jsem se na obraz a jeho předlohu a Ed, jak se mi ten člověk představil, mě pozval do salonku na čaj, prý až se ‚zabydlím‘.
Pokoj byl pěkný, útulný a čistý, bez strašidelné sbírky plyšových medvědů, tak typické pro podobná zařízení. Z okna jsem měl výhled na zpěněné moře, šedavé vlny, truchlivě poletující hejna racků a útes s bílým kostelem, jehož vysokou věž nekorunoval kříž, nýbrž loď s velkými rozvinutými plachtami.
Když jsem sešel do salonku, Ed už seděl před krbem, v němž příjemně praskal oheň, u nízkého stolku s připraveným čajovým servisem a sušenkami. Místnost dýchala přátelstvím a vlídností. Do oken bušil studený déšť, ale uvnitř bylo teplo a sucho a vzduchem se linula slabá vůně levandule.
‚Pojďte, pojďte k nám,‘ pokynul mi Ed rukou, která připomínala spíš opičí pracku, jak byla zkroucená artritidou. Usedl jsem do zeleného ušáku naproti němu. Třetí vrchol našeho trojúhelníkového uspořádání představovalo houpací křeslo, na tom však netrůnil nikdo, ani kočka.
‚Thereso!‘ zavolal Ed a pak znovu, zvučným hlasem, který mi připomněl mladého Marlona Branda volajícího Stellu.
Napadlo mě, že to třeba nemá v hlavě tak docela v pořádku. V téže chvíli jsem ovšem zaslechl ženský hlas a kroky blížící se z opačného konce domu. Přiznávám, na moment jsem si pohrával s myšlenkou, že ze dveří vyjde ona šedooká žena, že jsem octl v obdobě Minnelliho Brigadoonu, v čarovném městě, kam čas nedosáhne, nehledě na to, že Edova tvář byla jeho působením dočista zpustošená.
Vtom však z jeho starého obličeje ono věkovité vzezření rázem zmizelo a vystřídal je výraz náboženského vytržení. Podíval jsem se tam, kam on, a spatřil, jak do místnosti vchází snad nejstarší žena na světě. Vstal jsem.
‚Thereso,‘ řekl Ed, ‚pan Delano z Castoru.‘
Přešel jsem pokoj a natáhl k ní ruku. Do dlaně mi vklouzla ruka jako měkká kožená rukavička a ženiny zelené oči se na mě usmály. Šla plynule a ladně, ale její kroky byly trýznivě drobné a pomalé. Chůze po jejím boku byla učiněnou zkouškou trpělivosti. Vydali jsme se na dlouhou pouť k Edovi a ten se mezitím jal nalévat čaj, přičemž se mu ruce třásly tak, že porcelánové nádobí cinkalo jako zvonkohra. Jak mohli tihle dva přežít tak dlouho? V dáli zakukala kukačka a já si pomyslel, že než dorazíme k cíli, uslyším ji znova.
‚Svatá dobroto,‘ vydechla Theresa, když jsme konečně stanuli u houpacího křesla, ‚ještě jsem neviděla, aby mladý muž chodil tak pomalu.‘ Hbitě se posadila, bez jakékoli mojí pomoci. Uvědomil jsem si, že to ona se přizpůsobila mé chůzi, ne já její. Taky jsem si sedl a Ed se na mě zazubil, roztřesenou rukou mi nabídl cinkající šálek s podšálkem a já rychle přijal.
‚Pan Delano se zajímá o Elizabeth,‘ oznámil Ed a natáhl k ní ruku s další zvonkohrou. Ona si ji od něj vzala a vyklonila se přitom z křesla způsobem dle mého názoru velice neopatrným.
‚Co o ní víte?‘ zeptala se.
‚Pan Emile Castor namaloval několik, mnoho, přinejmenším tisíc portrétů téže ženy, ačkoli žádný ani zdaleka nedosahuje kvalit toho vašeho. Toť vše. Netuším, co pro něj znamenala. Nevím vlastně nic.‘
Ed a Theresa upíjeli čaj. Vyměnili si pohled. Theresa si povzdechla. ‚Pověz mu to ty, Ede.‘
‚Začíná to příjezdem Emila Castora. Soudě podle jeho kníru a červeného roadsteru to byl od pohledu velkoměšťák.‘
‚Ale sympaťák.‘
‚Chovat se uměl.‘
‚Opravdu to byl milý člověk.‘
‚Dojel až ke kostelu a jako idiot, jakým z většiny byl, se k němu otočí zády, rozloží podstavec a začne malovat moře pod útesem.‘
‚Nebyl to idiot, ale slušný člověk a schopný podnikatel. Jen to nebyl umělec.‘
‚Neuměl namalovat ani vodu.‘
‚Voda není jen tak.‘
‚Pak se dalo do deště.‘
‚Máš dobrou paměť.‘
‚A tak si konečně všimne, že hned za zády má kostel, sbalí si své nádobíčko a vejde dovnitř.‘
‚A vtom ji spatří.‘
‚Elizabeth?‘
‚Ne. Naši Paní. Ach, pane Delano, taky ji musíte vidět.‘
‚Možná by neměl.‘
‚Ale, Edwarde, pročpak ne?‘
Edward pokrčí rameny. ‚Byl to boháč, a tak ji nemohl jen spatřit, aniž by si zároveň usmyslel, že ji bude vlastnit. Tak to u bohatých lidí chodí.’
‚Edwarde, my přece nevíme, jak na tom pan Delano je.‘
‚Bohatý není.‘
‚Jak to můžeš –‘
‚Stačí se podívat na jeho boty. Nejste bohatý, že ne?‘
‚Ne.‘
‚Dokážete si představit, že by někdo mohl být tak pošetilý, že by si chtěl koupit zázrak?‘
‚Zázrak? Ne.‘
‚Tak takhle bohatý Emile Castor byl.‘
‚Zůstal ve městě a přemlouval kostelní výbor, aby mu ho prodal.‘
‚Pitomec.‘
‚Zamilovali se do sebe.‘
Ed se uchechtl.
‚To tedy ano. Vzájemně.‘
‚Nabídl několik sudů peněz.‘
‚Za ten obraz.‘
‚Osobně si myslím, že některé z výboru malinko nalomil, ale ženské o tom nechtěly ani slyšet.‘
‚Ona je zázrak.‘
‚Jo, přesně tohle ženské říkaly.‘
‚Edwarde, dobře víš, že to je pravda. Ještě čaj, pane Delano?‘
‚Ano. Děkuji. Nevím, jestli vám rozumím…‘
‚Ještě jste ho neviděl, že ne?‘
‚Thereso, vždyť právě přijel.‘
‚Viděl jsem několik portrétů Elizabeth, které namaloval.‘
Ed si znovu odfrkne.
‚Rozhodně se nevzdával, to se mu musí nechat.‘
Ed se zakousne do sušenky a hledí na čajovou konvici.
‚Inspirací, inu, inspirací mu byla Elizabeth, ale sílu mu dodávala Naše Paní.‘
‚Vy tedy tvrdíte, naznačujete, že ten obraz, ta Naše Paní je kouzelná?‘
‚Ne kouzelná, zázračná.‘
‚Asi dobře nerozumím.‘
‚Je to ikona, pane Delano, jistě už jste o nich slyšel.‘
‚Ano, ikona by neměla být jen obraz, nýbrž jakési ztělesněné božství.‘
‚Musíte ji vidět. Zítra. Až přestane pršet.‘
‚Možná by neměl.‘
‚Proč to pořád říkáš, Edwarde? Ovšemže by měl.‘
Ed jenom pokrčil rameny.
‚Samozřejmě jsme mu ji neprodali a časem se přestal ptát. Zamilovali se do sebe.‘
‚Místo toho zatoužil po ní.‘
‚Neříkej to tímhle tónem. Na pár posledních dní jejího života – to tehdy nikdo z nás netušil – ji učinil šťastnou.‘
‚Když umřela, začal malovat.‘
‚Chtěl ji uchovat naživu.‘
‚Chtěl namalovat ikonu.‘
‚Nevzdal se, dokud se mu to nepodařilo. Nakonec přece jen namaloval naši Elizabeth.‘
‚Chcete říct, že ten obraz ve vestibulu namaloval Emile Castor?‘
‚Trvalo mu to roky.‘
‚Chtěl ji mermomocí uchovat naživu.‘
‚Ale ten portrét je mimořádně zdařilý, kdežto jeho ostatní obrazy jsou tak…‘
‚Mizerné.‘
‚Každý, kdo k nám přijde, se na ni ptá.‘
‚Nechci být hrubý, ale jak vlastně Elizabeth – promiňte, omlouvám se.‘
‚Zemřela?‘
‚Na tom nezáleží.‘
‚Jistěže záleží. Spadla z kostelního útesu. Šla tam zapálit svíčku za Naši Paní, plamen vděčnosti. Emile ji požádal o ruku a ona souhlasila. Vyšla nahoru, a když byla uvnitř, rozpršelo se. Na zpáteční cestě uklouzla a spadla.‘
‚Strašné.‘
‚To ano, ale hezkých smrtí je málo.‘
I naše okna stále bičoval déšť. Do pokoje vešla obtloustlá tříbarevná kočka, zastavila se a začala si lízat tlapky. Mlčky jsme seděli, poslouchali déšť a cinkání šálků o talířky. Čaj byl dobrý a horký. Oheň zvláštně voněl po čokoládě. Podíval jsem se z profilu na jejich věkovité tváře, vrásčité jak nedbale složená mapa. Načež jsem ze sebe udělal korunovaného vola, protože jsem se jim představil jako kurátor Castorova muzea. Vylíčil jsem jim sbírku obrazů, nádherný dům a zákoutí u potoka, kam chodí pít vysoká, ale o bezútěšném městě jsem se raději nešířil. Vyprávění jsem zakončil popisem Emilova úděsného díla, pokoje zaplněného ubohými mazanicemi jejich dcery, není pochyb, řekl jsem, že tam jejich Elizabeth patří, jako vykupitelka hříchů onoho monstrózního panoptika, jako pravý anděl spásy. Když jsem skončil, rozhostilo se ledové ticho. Nepromluvili ani se na mě nepodívali, ale já přesto, jako posedlý, pokračoval. ‚Samozřejmě bychom vám štědře zaplatili.‘ Theresa sklonila hlavu a já si pomyslel, že tak nejspíš činí před každým důležitým rozhodnutím, ale pak jsem si uvědomil, že pláče.
Ed ke mně otočil svou prastarou hlavu, pomalu jako loutka nezkušeného vodiče. Probodl mě pohledem, z něhož jsem pochopil, jaký jsem pitomec a vždycky budu.
‚Prosím, přijměte mou omluvu za…‘ řekl jsem a přitom vstal, jako by mě vedl tentýž loutkář. ‚Nedokážu vyjádřit, jak… Děkuju vám.‘ Kvapně jsem se otočil a vypochodoval z pokoje, naštvaný na svou společenskou neobratnost a vlastně i celkově skleslý z toho, jak jsem zpackal příjemné odpoledne. Chtěl jsem si pospíšit k sobě do pokoje, sednout si, až do večeře si číst a pak se proplížit po schodech a najíst si nějaký podnik, kde se slušně najím. Že jsem urazil a ranil dva tak laskavé lidi, bylo neodpustitelné. Pro nenávist k sobě samému jsem skoro neviděl, dokud jsem nevešel do vestibulu a koutkem oka nezahlédl její podobiznu.
Je vlastně zhola nemožné říct, co přesně povznáší obraz nad úroveň zdařilosti, ba dokonce nad úroveň krásy, až do sféry velkého umění. Ovšemže to byla krásná žena; jistěže světlo, barvy, kompozice, technika štětce, všechny tyhle prvky lze rozlišit a popsat, přesto však nevysvětlují, co propůjčuje malbě onu nezemskou náladu, pocit, který se člověka zmocní, když stojí před mistrovským dílem, tu potřebu zhluboka se nadechnout, jako by tělo náhle potřebovalo dvojnásobný přísun vzduchu.
Nevyšel jsem k sobě do pokoje, ale ven na ulici. Jestli se ten druhý obraz aspoň trochu podobá Elizabethině portrétu, musím ho vidět.
Byla tma, už jen mrholilo, město vypadalo jako potažené černým olejnatým povlakem, jako obraz od Dalího namalovaný mizícím inkoustem. Ještě než jsem vyšel ven, ze zvyku jsem si strčil do kapsy klíče od auta. Několikrát jsem musel obkroužit město, několikrát jsem zabloudil, jednou dokonce na čísi příjezdovou cestu, ale nakonec jsem se trefil na silnici klenoucí se nad městem k bílému kostelu, který i v dešti zářil jakoby vnitřním světlem. Cesta byla klikatá, nikoli však zrádná. Když jsem dorazil na vrchol a stanul na útesu, opřel se do mě vítr a město pode mnou tonulo v mlhavém oparu, jímž se prodírala jen hrstka žlutých světélek. Měl jsem pocit, jako bych shlížel na nebeskou báň. Dole se tříštily vlny a já na tváři cítil sůl, i na rtech. Zblízka kostel vypadal mnohem větší než zdola, věž se zužovala do jehlovité špičky, na níž se proti tmavé obloze rýsovala velkolepá loď. Když jsem stoupal po kamenných schodech, znovu jsem si vzpomněl, jak Edward říkal, že si není jistý, jestli bych ji měl vidět. Uchopil jsem kovanou železnou kliku a stiskl. Už jsem myslel, že je zamčeno, ale dveře jenom byly neuvěřitelně těžké. Otevřel jsem a vstoupil do šera uvnitř. Dveře se za mnou zabouchly. Ucítil jsem květinový kouř, olejnatý odér dřeva a odkudsi uslyšel tichý zvuk dopadajících kapek, jako by někde něco netěsnilo. Stál jsem v předsíni, před sebou měl další dveře, na něž ve tmě upozorňovala tenká světelná čára u země. Opatrně, nejistě jsem k nim přistoupil. I ony byly hrozně těžké. Otevřel jsem je.“
Zakašlal a zachraptěl, jako by zrovna nastydl. Ona nepatrně pootevřela oči. Horko sálající z kamen mu zbarvilo tváře do ruda – jak zvláštně vypadal, jako by trpěl bolestí nebo horečkou! Nechala víčka znovu ospale klesnout a on po dlouhé odmlce pokračoval, zastřeným hlasem.
„Můžu říct jen, že jsem na ni neměl nikdy pohlédnout. Kéž bych nikdy nespatřil ani jeden z těch dvou portrétů. Právě tehdy jsem si slíbil, že se nikdy nespokojím s jinou láskou než s velkolepou, s láskou mocnou tak, že díky ní překonám sám sebe, stejně jako díky své lásce k Elizabeth překonal sám sebe Emile Castor, s takovou láskou, která do tváře světa obtiskne svou stopu, jak to umí jen velké umění, a každého, kdo ji spatří, navěky změní tak, jako tohle změnilo mě.
Takže když mě vidíš smutného a ptáš se, co mě trápí, nebo když jsem zamlklý a nedokážu ti vysvětlit proč, už víš, čím to je. Kdybych nikdy nespatřil ty obrazy, možná bych byl šťastný. Nikdy na ně nezapomenu.“
Čekala, ale on už nic nedodal. Po dlouhé době zašeptala jeho jméno. On však neodpověděl, a když na něj mrkla zpod přivřených víček, zdálo se, že spí. Nakonec taky usnula.
Celou noc, kdy si vyprávěli své příběhy, plameny vydechovaly teplo na ledovou krustu na střeše, led tál a voda stékala po zdech a oknech, a když se probudili do mrazivého rána, z ohně zbyl jenom popel a pár řeřavých uhlíků a dům se ocitl v sevření jakési ledové kůže, kterou se pokusili shodit rozděláním nového ohně, aniž si uvědomovali, že se tím uzavírají ještě neprodyšněji. Strávili ve svém ledovém sídle celý zbytek zimy. Díky tomu, že spálili všechno dříví a většinu nábytku a jedli konzervované potraviny, třebaže prošlé, přečkali, pohublejší a méně jistí svým osudem, až do jarní oblevy, ony zimní příběhy si však pamatovali, celé léto a jaro, a obzvlášť celý podzim, kdy vítr začal na listech přinášet první závany chladu, to zvláštní spojení slunce a rozkladu, o němž mezi sebou nikdy nemluvili, ale o němž věděli, že je bude už navždy provázet.
Z amerického originálu
Cold Fires
vydaného roku 2004
v časopise The Magazine of Fantasy & Science Fiction
vedeného Gordonem Van Gelderem
přeložil Aleš Drobek;
redakce Roman Tilcer,
korektura Háta Kreisinger Komňacká
Foto: archiv autorky
Předtím než M. Rickert získala titul MFA na Vermont College of Fine Arts, pracovala jako učitelka ve školce, baristka v kavárně, prodavačka balonků v Disneylandu a personální asistentka v národním parku Sequoia. Vyšly jí povídkové sbírky Map of Dreams, Holiday a You Have Never Been Here. Za svůj první román, The Memory Garden, získala Cenu Locus. Jejím druhým románem je The Shipbuilder of Bellfairie. Dále publikovala mimo jiné novelu Lucky Girl, How I Became A Horror Writer: A Krampus Story. Je nositelkou Crawfordovy ceny, Ceny World Fantasy a Ceny Shirley Jacksonové (tu si vysloužila za povídku „Veledílo malíře mrtvol“) a dočkala se četných nominací, kupříkladu na Cenu Nebula, Cenu Brama Stokera či Cenu Theodora Sturgeona. V současnosti žije v Cedarburgu ve státě Wisconsin.