M. Rickert – Nikdy jsi tu nebyl [povídka/audio]

 

Jedeš ve vlaku, prohlížíš si konečky svých čistých prstů na pozadí špinavého skla, za nímž sleduješ drobná těla, siluety na ulici, které tě míjí v dlouhých kabátech, s aktovkami v rukou, nebo támhle, ten v těch džínách a svetru, ramena shrbená pod batohem. Hodil by se kdokoliv. Odoláváš pokušení dívat se po tvářích, protože tváře můžou klamat, tváře v tobě můžou vzbudit přesvědčení, že existuje něco jako osoba, davová iluze, jíž všichni podléhají, než pochopí to, cos pochopil ty (jsi příliš mladý, příliš mladý na takové příšerné zjištění), že žádní lidé neexistují, existují jenom těla, oddělená od svého obsahu, schránky. V konečném důsledku zbytečné.

To tvoje už zbytečné je, nebo bezmála zbytečné, ačkoli ti to tak nepřipadá, Lékaři tě ujistili, že je to tak, tvé tělo je na cestě k rozkladu, zatímco si tu s tebou sedí ve vlaku, chová se normálně, pohybuje se s tvým dechem a podle tvé vůle. Podívej, pohybuješ rukou po skle, protože ses tak rozhodl, otíráš si oči, protože jsi to chtěl (a oči máš unavené, ale to není důvod ke znepokojení – celou noc jsi nespal, takže to dá rozum, že jsou unavené), zapadáváš stále hlouběji do neurčitého polstrování sedadla, děláš to ty, nebo to dělá tvé tělo, protože mu to říkáš, takže není divu, žes podlehl iluzi těla, které ti patří, není divu, žes mu věřil, není divu, žes ho miloval. Ach! A jak ho pořád miluješ!

Díváš se špinavým oknem, mrkáš, abys vyhnal z očí slzy, které ti tak rychle vyhrkly. Teď odjíždíš z města. Co je to vlastně za město? Ztratil jsi přehled. Později se někoho zeptáš: Kde to jsme? A protože tě nepochopí, řekne: Přece ve vlaku. Okraj města je poházený odpadky, počmáraný ostrým a zářivým graffiti, posetý domky s titěrnými trávníky, prádlo visí na šňůrách, vánoční žárovky natažené přes verandy, ačkoli je na ně příliš pozdě, nebo příliš brzy. Zavřeš oči. Nech mě spát, řekneš svému tělu. Jo? Ale ne, musíš uznat, že tvé tělo spánek potřebuje, takže se mu zavřou oči a ono tě pozře, jako to dělává vždycky, řekne „spi“ a ty spíš, prostě tak, odplouváš.

Nemocnice, pronesou Lékaři, tu stojí už dlouho. Je jedním z oněch úžasných tajemství, jako drobounký, ještě neobjevený hmyz, jako několik mořských oblud, jako domnělí, ale nepotvrzení mimozemšťané, jako andělé, jako Bůh, nemocnice je jedním z takových tajemství, něco, o čem je řada lidí skálopevně přesvědčena, ale co jiní všelijak bagatelizují jako blud, důsledek špatného zažívání, sny, duchovní hlad, fantazii, science fiction, povídačky, lži, šílenství.

Je z cihel a štukové omítky (řešení architektonicky nešťastné, ale zároveň odraz expanzivních potřeb) a pracuje v ní sto padesát lidí. Při tak početném osazenstvu, neustále se měnící skladbě pacientů, obchodnících, kteří přicházejí nabízet lékařské potřeby (a nechápou, co se zde děje s nemocnými těly), prodavačích jídla a občasných zbloudilých poutnících (kteří se nikdy nevracejí do světa takoví, jací bývali) je pozoruhodné, že si nemocnice uchovává své tajemství.

Pacienti přicházejí do posluchárny, aby získali základní informace. Někteří si naivně přinesli kufříky. Lékaři na to nijak nereagují. V celém procesu existuje fáze, kdy se lidé zbavují důvěrně známých svršků. Ne všichni to vnímají stejně a Lékaři zjistili, že nejlepší je nic neuspěchat.

Působí dojmem, že přicházející pacienty sledují se znuděným nezájmem. Ale to není pravda. Dělají si poznámky. Pero a papír k tomu samozřejmě nepotřebují. Vyvinuli si pronikavou pozorovací schopnost. Zapamatují si tě, když vstoupíš dovnitř a postáváš v zadní části místnosti jako mladíček, kterým jsi ještě nedávno byl, vklouzneš na židli a schoulíš se, jako by ses bál, že na tebe upozorní, protože jsi příliš mladý na to, abys tady byl, ale to je absurdní, protože ve skupině s tebou je několik malých dětí, drží se u té ženy, té s těmi ryšavě červenými vlasy a v rudo-žlutém kimonu volně spuštěném přes fialovou blůzu a kalhoty, s dlouhým fialovým šátkem kolem zakrváceného krku. Kdovíproč se směje, zatímco všichni ostatní zůstávají vážní, i Lékaři, kteří před vámi stojí ve svých bílých laboratorních pláštích, s přivřenýma očima, jako by se příšerně nudili. (To se ovšem mýlíš. Lékaři se nenudí nikdy.)

Představují se. Vyjadřují naději, že se všem cestovalo dobře. Vědí, že lidé cítí určitý zmatek a obavy. To je v pořádku. To je normální. V pořádku je, i když nic takového necítíte. I to je normální. Všechny pocity jsou normální a nikdo by si z nich neměl dělat těžkou hlavu.

Lékaři vysvětlují, že dveře jsou zamčené, ale každý může kdykoli odejít. Stačí zazvonit a my vás pustíme.

Paní s ryšavě červenými vlasy a zakrváceným krkem zvedne ruku a Lékaři přikývnou. Musíš se předklonit, abys slyšel její chraplavý hlas.

Jak často se to děje? Jak často někdo odejde, aniž by absolvoval celou proceduru?

Lékaři dají hlavy dohromady. Nikdy, odpoví jednohlasně. To se tu neděje nikdy.

Rozdají rozdělovníky a brožury s informacemi o jídelně (k snídani je otevřeno od šesti do devíti, k obědu od půl dvanácté do dvou a k večeři od půl šesté do osmé), bazénu (ručníky a župany jsou k volně dispozici), kapli (bohoslužby různých vyznání se konají po celý týden). Brožurka obsahuje mapu, jež zachycuje tyto prostory a kromě nich i operační sály (označené obrovskými červenými usměvavými tvářemi) a zóny, kde jsou ubytováni Lékaři a u nichž je napsáno „vstup zakázán“, ačkoli, jak Lékaři podotýkají, v případě nutnosti do chodeb, které jsou na mapě přeškrtnuté silnými černými čarami, vstoupit lze.

Nakonec, povídají, je třeba splnit úkol. Jde o první krok procesu. Dokud neukončíte první fázi, procedura nemůže pokračovat. Lékaři na sebe pohlédnou a přikývnou. Nebojte se, řeknou. Tady se věci mají jinak. Všechno bude v pořádku a potom, jako by je to právě napadlo, skoro jako by zapomněli, o čem vlastně mluvili, dodají: Najděte si někoho, koho budete milovat.

V posluchárně se najednou rozhostí podivné ticho. Jako by těla zapomněla dýchat.

Ono je to vlastně jednoduché, pokračují Lékaři. Někoho milujte.

Rozhlížíš se. Zbláznili se?

Lékaři před vámi se smějí. Nikdo neví, co má dělat. Vidíš, jak se všichni nervózně rozhlížejí, zaregistruješ, jak se na tebe dívá několik lidí, ale okamžitě uhnou očima. Neuráží tě to. Dokonce to očekáváš.

Paní se zakrváceným krkem opět zvedne ruku. Lékaři přikývnou.

Musí to být jen jeden člověk? zaskřehotá.

Lékaři odpoví: Ne, ne, může být jeden. Může jich být spousta.

A co bude dál?

Lékaři krčí rameny. Třídí si papíry a dělají si vlastní plány na večer. Schůzka je zřejmě u konce. Několik pacientů vstane, upře oči na mapku, kterou drží v ruce, zamžourá na symboly označující východ.

Prosím vás? ozve se ještě jednou paní.

Nedokážeš dojít k závěru, zda obdivuješ její neodbytnost, nebo ti připadá otravná, ale přeješ si, aby udělala něco se svým hrdlem, třeba si vzala pastilku.

Lékaři přikývnou.

Až si najdeme někoho, koho budeme milovat, co bude pak?

Lékaři pokrčí rameny. Budete ho milovat, odpoví.

Jak se zdá, už je jí to naprosto jasné. Vstane. Vstanou i děti. Odcházejí v hloučku, jako skupinka ve školce, pomyslíš si. Vlastně tak nějak chceš odejít s nimi. Ale nemůžeš. Díváš se na mapu ve své ruce. Najdeš svůj východ, vydáš se k němu a vzhlédneš, jen aby ses nesrazil s ostatními. Někoho milovat? Co to má sakra znamenat? Někoho milovat? Ať někdo miluje mě, pomyslíš si, napřed ve vzteku a potom smutně. Ať někdo miluje mě.

 

 

Těla se ubírají dlouhými chodbami, proplétají se mezi sebou, zastavují u dveří opatřených čísly a obrázky. (Později zjistíš, že obrázky jsou tu kvůli dětem, které ještě neznají čísla.) Těla otevírají odemčené dveře a rozhlížejí se po příjemných pokojích vymalovaných nažluto, polepených tapetami s růžemi, krémových barev, světle modrých, jemně zelených odstínů, zařízených starožitnostmi a proutěným nábytkem. Těla přecházejí k zamčeným oknům a shlížejí na nádvoří, na malebnou scenérii s trávníkem a vodotryskem, s rozkvetlými ovocnými stromy. Těla otevírají skříně plné podivně nesourodého oblečení, kostkovaných kalhot, pruhovaných košilí, květinových šatů, áčkových sukní, kalhotek, ručně pletených svetrů a pršiplášťů, to vše nejrůznějších velikostí. Těla rozsvěcují v koupelnách a objevují záchody, umyvadla, vany a sprchy, velké bílé ručníky na vyhřívaných věšácích. Těla se dívají na postele s péřovými polštáři a prachovými pokrývkami. Těla dýchají, těla dýchají, těla dýchají. Těla se umí dokonale nadechovat. Zatím. 

 

  

Co když je to ten nejzvláštnější sen, jaký se ti kdy zdál? Co když to vůbec není pravda? Lékaři ti neřekli, že tvé tělo má své vlastní plány, matka ti nedržela ruku a pevně ji netiskla se slzami v očích, otec tě nikdy neobjímal, jako by měl pocit, že bys mohl najednou uletět, nevypadaly ti vlasy, kůže ti nevyschla tak, že to až bolí, nemáš hrdlo samý puchýř. Co když je to všechno jenom zvláštní sen? Co když nejsi vůbec nemocný a jen spíš? 

 

  

Lékaři jedí pikantní salámy a baví se o astronomii, bowlingu, liposukci a koho viděli, jak se líbá, zatímco jeho manželka byla na nějakém semináři. Lékaři popíjejí červené víno a jedí bažanta nadívaného angreštem a kukuřičným chlebem, s pečenými brambory, fazolkami s krájenými mandlemi, s příliš velkým množstvím másla. Baví se o spektrální filozofii, spirituálním monastismu a biologickém relativismu. Opírají se na židlích, pokradmu si povolují opasky a knoflíky, říhají za zvednutýma rukama nebo do ubrousků. Dezert se podává na růžových talířcích, čokoládový koláč s malinovou náplní a čokoládovou polevou. Káva a čaj se servírují v samostatných konvicích. Lékaři říkají, že už nemůžou, a potom berou úzké stříbrné vidličky a noří je do koláčů, až z nich vytékají maliny. „Co si myslíte, že teď dělají?“ zeptá se někdo. „No, pláčou,“ odpoví několik Lékařů. Lékaři pokývnou vědoucími hlavami. Ano, této první noci těla pláčou.

  

  

První noc následují další dny a další noci a všude kolem tebe se děje život. Pořádají se grilovací párty, promítají se filmy, konají se čajové dýchánky a taneční slavnosti. Chodbami se line vůně pečeného masa, pražené kukuřice a earl greye. S úžasem sleduješ, že se všichni chovají, jako by to byly ty nejobvyklejší věci pod sluncem. Zdá se, že i děti, neduživě bledé, spíš jen uši a nohy než cokoli jiného, podlehly duchu svého okolí. Jezdí po chodbách na kolech, koloběžkách a skateboardech, křičí: S dovolením, pane! S dovolením! Ani jednou neprojdeš z jednoho konce na druhý přímo a právě takto, roztržitý a něco si potichu mumlaje, se setkáš s onou podivnou ženou s ryšavými vlasy. Už na sobě nemá kimono, ale kolem krku má pořád uvázaný šátek, na černo-bílo-žlutých šatech jí povlává zakrvavené fialové hedvábí. Hlavu, zakončenou papírovou korunou, jí obestírá oranžové peří, prachové jako z polštáře.

Kampak ten spěch? zasípá.

Při bližším pohledu uvidíš, že to není peří, jsou to chumáčky vlasů a temeno má potřísněné kapičkami krve.

Já jsem Renata, napřáhne k tobě pihovatou masitou ruku.

S dovolením! S dovolením!

Ustoupíš, abys nechal projet dívku na kole a chlapce na kolečkových bruslích. Když se k ní otočíš, Renata pádí za dětmi, zakrvácený šátek jí vlaje na krku, ve vzduchu za ní poletuje peří ryšavě červených vlasů.

Ta je trhlá jak fialička, neřekl bys?

Nevšiml sis, že za holčičkou s kolem a chlapcem na bruslích se přiblížil ještě jeden mladík. Vlastně sis ho nevšiml ještě nikdy. Civí na tebe modrýma očima, jako pes.

Nemáš cigáro, hm?

Prudce zavrtíš hlavou. Ne. Samozřejmě že ne. Jasně že ne.

Navzdory svým děsivým bílým vlasům je starší nanejvýš o pět let. Nakloní se k tobě. Já mám, řekne. Pojď.

Neohlíží se. Jdeš za ním, občas ustoupíš, abys udělal místo ženoucím se dětem. Následuješ ho bludištěm chodeb. Zanedlouho zpomalí, skoro se vleče. Tady už děti nejsou, není tu hluk. Pochopíš, co ti chce naznačit, přitiskneš se ke stěně. Napadá tě, žes vstoupil do zapovězeného prostoru, ale co ti můžou udělat? Zabít tě? Odfrkneš si a on na tebe upře ty své přízračně modré psí oči, jako by ti hrozil útokem.

Jsi tělo následující další tělo. Srdce ti buší do hrudního koše. Silně. Jako pěst umírajícího člověka. Pusť mě ven, pusť mě ven, pusť mě ven. Jsi tělo a dýcháš, ale tvůj dech ti nepatří.

Tělo před tebou rychle otáčí hlavu, doleva, doprava, rozhlédne se po dlouhé bílé chodbě. Tělo běží a tvé tělo ho následuje. Protože teď má tvůj dech.

 

  

Co je láska? Lékaři se nad touto otázkou celý týden zamýšlejí na různých setkáních. Už o tom diskutujeme léta, podotýká jeden, a pořád jsme nedošli k žádnému závěru. Lékaři přitakávají. Neexistuje žádný vzorec. Žádné chemické vyšetření. Žádná jistota.

Došlo k průlomu, hlásí Lékař, který má tyto věci na starost.

Lékaři se usmívají. Schválně jestli to uhádnu, prohodí jeden, Farino?

Ale ostatní nečekají na potvrzení. Vědí, že je to Farino.

S kým je?

S překvapením zjišťují, že s tebou. Několik jich to řekne.

Pustí se do velké debaty. Trvá několik hodin, ale nakonec vyhrají pragmatici. Nebudou do ničeho zasahovat. Musejí věcem nechat volný průběh. Skončí stejnou otázkou, kterou začali: Co je láska?

Je to rychlé, jako okamžik mezi škrtnutím zápalkou a jejím vzplanutím. V jednu chvíli jsi umírající tělo, samotné na celém světě, a vzápětí se choulíš v malé místnůstce bez oken vedle chlapce, z jehož modrých očích se chvěješ, jehož dech jaksi souvisí s tím tvým. Samozřejmě že to není láska. Jak by taky mohla, tak brzo? Ale ta možnost tu je. Podá ti cigaretu a ty váháš, ale on řekne: Copak? Bojíš se, že dostaneš rakovinu? Vem ji do pusy a potáhni. Dělej. Dívá se na tebe, modré oči mu halí kouř.

Dík. Podáš mu cigaretu zpátky. Oklepe popel na podlahu. Podlaha je posetá popelem. Ode zdi ke zdi samý popel.

Tohle není jenom moje, víš?

Přikyvuješ. Nechceš vypadat hloupě, takže přikyvuješ. Podá ti cigaretu a na okamžik se dotknete prsty. Překvapí tě rozechvění, které se ti prožene tělem. Opěvuji elektrické tělo.

Co?

Neuvědomil sis, že to říkáš nahlas. Opěvuji elektrické tělo, zopakuješ. To je z jedné básně.

Kurva, ty seš básník? on na to.

Vrátíš mu cigaretu. Každou chvíli můžou přijít Lékaři a odvést tě. Každý nádech může být poslední. Dál na tebe upírá ty své modré oči.

Tak co, seš? Zkurvenej básník? Neodvrací pohled a ty taky ne.

Přikývneš.

On se zazubí. Típne drahocennou cigaretu o podlahu posetou popelem. Předkloní se a jeho rty se dotknou tvých. Chutná po popelu a kouři. Šedý prášek se zvedá ve změti odhazovaného oblečení a svíjejících se těl. Těla pokrývá tenká šedá vrstva a možná to není láska, možná je to jenom touha, osamění, poblouznění, možná je to jenom potřeba těla, možná se to ani neděje, možná tě už spálili a jsou z tebe vločky popela tvořící tenhle zvláštní sen, ale možná jste doopravdy tady, tělo na tělo, popel na popel, živí, dýchající, s možností lásky.

  

  

Potom ležíš sám ve svém pokoji na čistém bílém povlečení. Čekáš. Buď pro tebe přijde on, nebo oni. Civíš na strop. Tvoří ho zvrásněná omítka posetá zlatými smítky. Připadá ti nádherný.

Najednou někdo zaklepe na dveře.

Pootevřeš je, ale nejsou to Lékaři ani policie, a není to ani on, je to Renata.

Jsi nahý, nebo mrtvý? zeptá se.

Zabouchneš. Na posteli zůstává otisk popela, silueta tvého těla, nebo toho těla. Renata klepe a klepe. Řekneš jí, aby odešla, ale neodejde. V zoufalství popadneš z podlahy své popelavé kalhoty, nasoukáš se do nich, vytáhneš zip, zapneš poklopec, otevřeš dveře.

Už je skoro úplně holohlavá, ale pořád nosí tu směšnou papírovou korunu. Všimne si, že se na ni díváš. Zvedne ruku a jemně se dotkne hrotu. Vyrobilo mi ji jedno z dětí. Za ní vidíš důkazy své nerozvážnosti. Stopy popela odhalují trasu, po níž ses ubíral. Chodba je přízračně prázdná.

Kde jsou ty děti teď?

Pryč, zaskřehotá Renata, vstoupí do pokoje a přitom se kolem ní snese několik ryšavých vlasů. Nevšiml sis, jaké je tu ticho?

Je to tak. Panuje tu velké ticho. Slyšíš jen její dech, je překvapivě hlasitý. Tohle místo… začneš, ale nepokračuješ. Chtěl jsi říct, že ti nahání husí kůži, ale potom si vzpomeneš na Farina. Kde teď je? Jak můžeš tohle místo nenávidět, když jsi ho právě tady potkal? Klidně se můžeš uvolnit. Užij si, dokud to jde. Než se naděješ, budeš zase venku. Jenom další umírající tělo bez jakékoli další šance.

Renata ti otevře šatník a začne se jím prohrabávat. Neviděls moje kimono? To, co jsem na sobě měla, když jsem přijela?

Odpovíš, že ne. Vystoupí ze šatníku, zavře dveře. Prý je to, jako když se převlékneš.

Přikývneš. Tohle jsi slyšel taky, ačkoli o tom pochybuješ.

Povzdechne si. Kdybys ho našel, dáš mi vědět? Nečeká na odpověď. Prostě odejde.

Napočítáš do deseti a potom se rozhlédneš po chodbě. Vidíš jen jedny stopy z popela, své vlastní. Seš tam? zašeptáš. Seš tam? Seš? Je tam někdo?

Nedokážeš potlačit paniku. Sama od sebe ti zachvacuje tělo. Stahuje se ti hrdlo a najednou máš pocit, jako bys dýchal brčkem. Srdce ti v hrudi divoce bije, pusť mě ven, pusť mě ven. Tělo už ječí. Někdo? Někdo? Je tam někdo? Ale chodba zůstává prázdná kromě stop, tichých popelových kroků tvého života, a tehdy si uvědomíš, žes dostatečně nemiloval, dostatečně nedýchal, ani tvá nenávist nebyla dostatečná, a právě když si pomyslíš, tak jo, už je po všem, přijdou pro tebe Lékaři oblečení v bílých pláštích potřísněných růžičkami krve a ty před nimi žadoníš, aby tě neposílali ven s tímhle beznadějným tělem, a oni šeptají: Klid, no tak a žádné strachy. Ale i když pronášejí náležitá slova, zní to chladně.

Vedou tě dlouhými bílými chodbami, podle tvých stop, kterých, jak můžeš jenom doufat (je to možné?), si nevšimli, až nakonec minete místnost, z níž tvé stopy vyšly, rozmazané do Rorschachových popelových skvrn, jako by po nich přešlo několik lidí.

Klid, no tak. Žádné strachy. Nebude to bolet víc než život. To se povedlo. Dobrá, tady zabočíme. Ano, správně. Tyhle dveře. Mohl byste je otevřít, prosím? Ne, ne, teď už nikam neodcházejte. Nástroje jsou sice ostré, ale vy budete spát. Až se probudíte, to nejhorší budete mít za sebou. Tady, jenom si lehněte. Jaké to je? Dobře, teď se nehýbejte. Neděste se těch popruhů. Víte, tělo má vlastní vůli lpět na životě. Je to moc utažené? Ano? Nechceme je mít příliš volné. Kdysi, už je to dávno, než jsme tento postup zdokonalili, jedno tělo přímo uprostřed něj vstalo. Tělo má obrovskou vůli přežít, i když to odporuje zdravému rozumu. Co se stalo? Řekněme jen, že to bylo vážně nechutné, a dál to nerozebírejme. Ta cigareta? Ano, víme o ní. Toho hluku si nevšímejte, ano? Jenom vám holíme hlavu. Co? Proč se nezlobíme? Můžete se trošku natočit? Moc už toho na holení nemáte, co? Nezlobíme se; splnil jste svůj úkol. Co prosím? Ach, Farino. Samozřejmě že o něm víme. Je támhle, nevšiml jste si? Ale no tak, počkejte. Takhle tedy ne. Je v pořádku. Akorát se sem dostal dřív. Už je v bezvědomí. Totéž teď uděláme i s vámi. Mohlo by to… podívejte, věděl jste, do čeho jdete. Už jste souhlasil. Co chcete? Život, nebo smrt? Chcete Farina? Dobře, tak se uvolněte. Máte ho.

  

  

Jedeš ve vlaku. Bolí tě celé tělo. Tělo je jedna velká rána. Úpíš, když odvracíš hlavu od tvrdého skla. Tělo je v jednom ohni. Duní ti v hlavě. Natahuješ ruku a hladíš si holé temeno. Au! Tělo! Sen těla! Naděje těla na nějaký zázračný svět, kde už nebudeš nikdy trpět. Tiskneš si otevřené dlaně ke tváři. Nepláčeš. Nedýcháš. Ani tu nejsi. Někdo klepe tělu na rameno.

Vzhlédneš do psí tváře průvodčího. Váš lístek, požádá.

Už jsem vám ho dal.

Zavrtí hlavou.

Hledáš v kapsách a najdeš peněženku. Je plná bankovek, ale lístek v ní není. Asi jsem ho ztratil, řekneš, ale podívejte, mohl bych vám zaplatit.

Průvodčí si přiloží k dlouhým ústům velkou vysílačku a pronese nějaká slova, která neposloucháš. Potom tam jen stojí a dívá se na tebe. Uvědomuješ si, že si myslí, že existuje, a ty si to myslíš taky. Vlak se skřípěním dlouze, pomalu zastaví. Průvodčí tě vyvede ven.

Nemůžete mě tu jen tak nechat, ohradíš se. Není mi dobře.

Tihle už tě svezou, on na to.

Zastaví u vás policejní auto. Policista vystoupí. Dotkne se před průvodčím krempy svého klobouku. Když se k tobě přiblíží, se zájmem vzhlédne. Podívejme, podívejme, prohodí.

To je nějaký omyl, řekneš. Prosím vás, není mi dobře.

Průvodčí nastoupí zpátky do vlaku. Okna jsou plná tváří cestujících. Dítě s obrovskýma ušima na tebe ukazuje a mává. Na okamžik máš pocit, že vidíš Farina. Ale to přece není možné. Že ne?

Policista poručí: Dej si ruce za záda.

Tohle nejsou moje ruce.

Rychle ti nasadí pouta. Jsou příliš těsná. Řekneš mu, že tě tlačí.

Tvá slova přehluší jekot píšťaly. Vlak pomalu odjíždí.

To mi ani nesdělíte, jaká mám práva?

Policista se nakloní a vdechne ti do tváře párky. Myslíš si, že jenom proto, že sis oholil hlavu, nevím, co seš zač, ucedí. Odvede tě k autu. Zatlačí ti rukou na hlavu a ty se přikrčíš a svezeš se na zadní sedadlo.

Já svá práva znám, nenecháš se odbýt.

Volá na stanici. Helejte, začne, vezu něco vážně speciálního.

Míjíte krávy a kukuřičné lány, farmy a staré stodoly. Pouta se ti zařezávají do zápěstí. Bolí tě hlava, bolí tě ruce, bolí tě celé tělo. Sténáš.

Copak, copak? Policista se na tebe dívá v zadním zrcátku.

Není mi dobře.

No jo, vypadáš, jako by tě někdo zmydlil.

Byl jsem v nemocnici, odpovíš.

Vážně?

Díváš se z okna na starou bílou farmu na vzdáleném kopci. Přemýšlíš, kdo tam žije.

Stanici tvoří malá cihlová budova obklopená zakrslou hnědou trávou a pastvinami. Přicházejí se na tebe podívat policista, který seděl za psacím stolem, a policistka, co nalévala kávu.

To mě poser, diví se.

Můžu si zavolat?

Policistka ti sundá pouta. Přitiskne ti palec do polštářku na razítka. Řekne ti, kam se máš postavit, aby tě mohli vyfotit. Úsměv, povídá, tak už jsme tě čapli, Farino.

Cože?

  

 

Co s tebou to tělo dělá? Co se stalo? Vypočítávají zločiny, které spáchal. Zarputile opakuješ, žes to nebyl ty. Tys nic neudělal. Nejsi toho schopen. Povíš jim o nemocnici, o Lékařích, povíš jim, jak tě Farino podvedl.

Říkají ti strašné věci. Mluví o otiscích prstů a krvi.

Ale já to nebyl, trváš na svém.

Farino, odpoví oni, nech si ty kecy a přiznej se. Třeba se nějak domluvíme, dostaneš místo smrti doživotí. Co ty na to?

Ale já to nebyl, opakuješ. Já takový nejsem.

Ty zkurvená zrůdo! Trocha slušnosti by se v tobě nenašla? Řekni nám, cos udělal s tělama.

Byl jsem v nemocnici. On si se mnou vyměnil tělo. Podvedl mě.

Doprdele. On to snad bude kurva hrát na nepříčetnost, ne? Já se na to vyseru. Jak je tady dlouho? Dopřejte mu kurva ten hovor. Ať si ten hajzl zavolá svýmu právníkovi, doprdele.

Nevíš, komu zavolat. Dají ti číslo na veřejného obhájce. Ne, bráníš se, mám peníze. V peněžence.

Tyhle peníze nepatří tobě, ty zasraná nulo. Patřily Renatě Kingový, jasný?

Renatě?

Cože? Už se ti to všechno vybavuje? Ta tvoje krátká amnézie tě začíná opouštět?

Jak jsem přišel k Renatině peněžence?

Ty ksindle. Ty víš, cos udělal.

Ale ty to nevíš. Víš jen, že chceš žít. Chceš to nejvíc ze všeho na světě. Chceš život, chceš život, chceš život. Chceš jen a jen život.

 

 

 

Co když se to doopravdy děje? Co když tu doopravdy jsi? Co když ze všech těch těl, ze všech těch možností, jsi právě v tomto těle, a co když páchalo strašlivé věci?

Poslouchej, říkají. Vzhlédneš ke třem strohým tvářím. Nenávidí tě, pomyslíš si, ale ne, oni nenávidí tohle tělo. Ty nejsi tohle tělo. Strohé tváře se od tebe odvracejí. Stejně, co na to můžeš říct? Jak to vysvětlíš? Sedíš, čekáš, jako by to nebylo nic zvláštního, tahle nádherná věc, tohle tělo, které dýchá. Tohle tělo. Tahle minulost. Tenhle strašlivý rozsudek. Tohle úžasné vědomí. Tělo dýchá. Dýchá a nezáleží na tom, co chceš, když tělo chce, dýchá. Dýchá v nemocnici, dýchá ve vězení, dýchá v tvých snech a dýchá v tvých nočních můrách, dýchá v lásce a dýchá v nenávisti a ty s ničím z toho moc nenaděláš, sedíš ve vlaku, jsi na operačním sále, jsi ve vězení, jsi nevinen, jsi vinen, ani tady nejsi. Nic z toho s tebou nesouvisí a nikdy nesouviselo.

 

Z amerického originálu

You Have Never Been Here

vydaného roku 2006

v antologii Feeling Very Strange: The Slipstream Anthology

sestavené Jamesem Patrickem Kellym a Johnem Kesselem

přeložil Milan Žáček;

redigoval Roman Tilcer,

korektura Háta Kreisinger Komňacká