Americké spisovatelce Livii Llewellynové u nás právě vyšla novela Ta, co jde první. Ptáme se autorky na vlivy, které tento silný text formovaly, a kolik v něm nalezneme styčných bodů s Lovecraftovým Mýtem Cthulhu. A co na to říká Laird Barron?
Napsala jste již desítky kratších prací a umíte využívat různé styly. Pro novelu Ta, co jde první jste zvolila velmi výrazný, bohatý a zdobný sloh. Co za tímto rozhodnutím stálo?
Obsidie, fiktivní megalopole, v níž se příběh odehrává, je velice zdobná, bohatá a dekadentní, plná ošklivosti, krásy a podivnosti, a tak jsem chtěla, aby tomu jazyk odpovídal – nejen v popisech města, ale i pocitů hlavní hrdinky Alex a v tom, jak se ona a všichni ostatní v tak násilném a magickém prostředí vyjadřují. Je to trochu staromódní jazyk, mírně se vzdaluje tomu, jak mluvíme a vnímáme svět dnes – což k Obsidii myslím sedí, protože ji schválně líčím jako odloučenou a odtrženou od zbytku planety a současné kultury. A takový vyhrocený jazyk podle mě čtenářům pomáhá vidět Alex a její svět jasněji a svým způsobem jim umožňuje stát se obyvateli onoho města, aspoň na prostoru novely.
Obsidii jste propojila s takzvaným Mýtem Cthulhu, fiktivní mytologií vytvořenou H. P. Lovecraftem. Mohla byste nám tuto vazbu přiblížit?
Když jsem začínala psát, jedním z mých cílů bylo vytvořit si vlastní svět, do nějž se budu moct vracet v množství povídek, novel a nakonec i románů – vždycky s jinými postavami. Odjakživa mě fascinovaly megalopole a velké inženýrské projekty (můj strýc kdysi vlastnil stavební a inženýrskou společnost, která jezdila po staveništích a prováděla většinu výkopů, terénních úprav a přesunů zeminy, aby se dalo postavit základy a podzemní podlaží) a vždycky jsem milovala Lovecraftova monstra, bohy a mýty. Četla jsem o různých velkých těžařských korporacích jak na pevnině, tak v oceánech a jednou mi prostě docvaklo, že bych měla všechny svoje zájmy propojit. Ztracené město R’lyeh leží v Tichém oceánu a v Chile se nacházejí jedny z největších dolů na světě, tak jsem se rozhodla vytvořit megalopoli prostírající se přes celý kontinent, jejímž jediným účelem bude pomocí magie a masivního biomechanického těžařského vybavení postupně vyzvednout a přemístit R’lyeh do Jižní Ameriky, aby se urychlil proces probuzení a vypuštění Cthulhu. Protože jak známo, lidé jsou netrpěliví a nedokážou si na nic počkat! Magie ovšem přitahuje magii a obludnosti přitahují obludnosti, takže dá rozum, že v Obsidii a kolem ní budou další lovecraftovské bytosti a magické systémy, přetvářející nejen R’lyeh, ale i lidské obyvatelstvo. Na této premise jsem postavila řadu povídek, novelet a novel a mám v plánu napsat ještě spoustu dalších.
Mohou si Tu, co jde první užít i čtenáři, kterým Mýtus Cthulhu nic neříká?
Určitě. Musím přiznat, že i když jsem přečetla většinu Lovecraftovy tvorby, vlastně si nepamatuju zas tak moc podrobností, nejspíš proto, že mě zajímá spíš moje vlastní interpretace vastace, kosmické hrůzy a nepoznatelných tajů a entit. V této novele jsem Lovecraftův mýtus využila především jako základ a na něm jsem potom vystavěla vlastní svět a mytologii. Čtenářům, kteří mají rádi horor a temnou fantasy a znají základní kameny lovecraftovské literatury – nezměrné a nepochopitelné bytosti v temném vesmíru, jemuž je vcelku ukradený osud lidstva –, nebude potřeba nic vysvětlovat.
Ačkoli v Té, co jde první najdeme prvky kosmické hrůzy, můžeme ji jednoduše označit za horor? Připadá mi, že jsou v ní i vazby na hnutí New Weird – čtenáři narazí na pojmy jako thaumaturgie či chymikálie, které dají vzpomenout na Nádraží Perdido Chiny Miévilla (a oba svoje fiktivní město očividně milujete).
Řekla bych, že se asi jedná spíš o temnou fantasy, a souhlasím, že by ji spousta lidí mohla považovat za New Weird. Ano, Nádraží Perdido mě významně ovlivnilo, i Jizva, ale přečetla jsem taky hodně, opravdu hodně extrémně divných děl Jeffa VanderMeera, jež obsahují prvky nejen hororu, ale i dekadence a bujné grotesknosti. Znám taky dost evropských autorů konce devatenáctého a začátku dvacátého století, spoustu erotické, surreálné a experimentální literatury, která se dodnes vzpírá snadnému zaškatulkování. Jakožto ke člověku, jenž vyrostl na notně typickém a poněkud nudném americkém předměstí, ke mně tahle podivnost v umění promlouvá, velká část mých příběhů se tedy odehrává v takových městech a světech, kde se střetávají biologické, technologické a nadpřirozené vlivy a dávají vzniknout místům a lidem působícím jak cizím, tak známým dojmem.
České vydání Té, co jde první vychází s exkluzivní předmluvou Lairda Barrona, autora, který se u nás těší značné oblibě. Barron napsal předmluvu už k vaší první sbírce Engines of Desire: Tales of Love & Other Horrors. Čtenáře bude bezesporu zajímat, jak k tomu došlo.
O Lairdovi jsem se poprvé dozvěděla na jedné spisovatelské dílně – Clarion East v roce 2006. Přečetla jsem si v The Magazine of Science Fiction and Fantasy jeho povídku The Imago Sequence a hned mi došlo, že přesně takové horory chci psát – krásně drsnou kombinaci současných a lovecraftovských témat. Vyhledala jsem si ho na internetu a zjistila jsem, že jsme oba na LiveJournalu a pocházíme z docela podobného prostředí – oba jsme se narodili na Aljašce a strávili část rané dospělosti na severozápadě Ameriky. Napsala jsem mu a stali se z nás přátelé. Poslala jsem mu pár povídek, na kterých jsem pracovala, a on zareagoval pozitivně – abych pravdu řekla, byl přímo unesený! Když jsem chystala k vydání svou první sbírku Engines of Desire: Tales of Love & Other Horrors, spojil se s mým redaktorem u nakladatelství Lethe Press a nabídl se, že napíše předmluvu. Stále mou tvorbu velkoryse podporuje a v průběhu let mi pomáhal v rozličných fázích mé autorské dráhy. A ano, setkali jsme se i naživo – několikrát na různých spisovatelských a hororových akcích a na pár čteních v New Yorku.
Hlavním cílem Medusy je v tuto chvíli sdílet příběhy obětí. Alex není zrovna bezmocná – umí být i velice nebezpečná. Někteří by ji dokonce označili za monstrum. Může být obojím současně?
Podle mě je Alex rozhodně nebezpečným monstrem i obětí. Na začátku novely je vrcholným predátorem svého malého koutu Obsidie, jak se však příběh rozvíjí, postupně jí dochází, že ona i všichni ostatní v její čtvrti jsou oběti – drobná ozubená kolečka v nezemském stroji, který je výplodem složitého společenského a fyzikálního inženýrství a nehodlá je pustit. Na rozdíl od všech ostatních si to ovšem Alex velmi dobře uvědomí a taky pochopí, že má možnosti a předpoklady k tomu, aby se vzepřela nebo začala spolupracovat, ať už proti ní stojí cokoli.
Poměrně často ve svých dílech zpracováváte témata, jako jsou nechtěná těhotenství či samovolné potraty. Svým způsobem jsou přítomná i v Té, co jde první. Dnes se takové věci naneštěstí zdají důležitější, než by se nám líbilo.
Chápu, že těhotenství, samovolné i uměle vyvolané potraty, menstruace, antikoncepce, sexuální násilí a další otázky spjaté s ženstvím jsou v mnoha koutech světa takřka neustále žhavými politickými a kulturními tématy, pro mě jsou však jednoduše nepřetržitou ženskou realitou. V mé tvorbě se neobjevují proto, že můžou být součástí nějaké náboženské války nebo tvrdých vládních opatření (jako je tomu v současné době v mojí zemi), ale proto, že se s nimi musím osobně střetávat téměř na denním pořádku. Nepíšu o nich proto, abych něco dokazovala nebo prohlašovala, ale proto, že do života mých hrdinek zkrátka patří. Vyhýbat se jim nebo je přehlížet by pro mě bylo projevem umělecké neupřímnosti. Všechny tyto problémy související s ženstvím jsou občas děsivým a nebezpečným (a často osudovým) břemenem, paradoxně však bývají inspirací pro většinu mé tvorby.
Díky za rozhovor a hodně zdaru se všemi současnými projekty!
Foto: Livia Llewellyn
Livia Llewellyn píše temnou fantasy, horory a erotickou literaturu a její příběhy se objevily ve více než osmdesáti antologiích a časopisech včetně dvou svazků The Best Horror of the Year proslulé Ellen Datlowové, antologie Year's Best Weird Fiction sestavené Lairdem Barronem a The Mammoth Book of Best New Erotica. Její sbírky Engines of Desire: Tales of Love & Other Horrors a Furnace byly nominovány na Cenu Shirley Jacksonové a další nominace obdržela za povídky „Omphalos“ a „Furnace“. Za povídku „One of These Nights“ získala v roce 2020 Cenu Edgar, nesoucí jméno E. A. Poea. Autorku najdete na stránkách www.liviallewellyn.com.