Muž na slamníku měl bezpochyby namále. Mladá žena to snadno vyčetla z jeho zaťatých svalů a vlhkého, trhavého kašle. Znalejší říkaly téhle nemoci mechové plíce. Hrozila všem dřevorubcům – a její strýc patřil mezi ně –, kteří káceli cedry a jedle obrostlé houbami. Na hřadu u mužových bosých nohou zakvokaly a načepýřily se tři bílé slípky. Na svém místě u krbu zavrčel pes, pohroužený do loveckého snu.
„Umírám,“ vypravil ze sebe strýc. „Pojď sem. Vzala jsi mě k sobě a poskytla mi přístřeší. Dovolilas mi nazývat tě dcerou… Bylas vzácnou ozdobou mého bezcenného života. Ty moje sladká krásko! Tolikrát jsi drhla nádobí, spálila večeři, pečovala o zraněné lesní tvory, tak dobrosrdečná a ctnostná!“ Vtom zemdlel a spadla mu hlava.
Žena si ho nevšímala, dokud nepřiložila do kamen. Teprve pak si podkasala sukni a klekla si po jeho boku. Položila muži dlaň na čelo. Žhnulo jako pec. Už to nepotrvá dlouho. Smrt si v nočním šeru brousila ostří na porážku, připravovala se podetnout kolena dalšímu nebožákovi. Žena odzátkovala láhev whiskey a svlažovala muži rozpraskané rty, dokud se nezakuckal.
„Rodiče mi zemřeli před devíti lety. Zaujal jste jejich místo. Sekal jste dříví a zabíjel vlky. Jste stejné krve jako můj otec a tato krev se v nejtemnější hodině vrátila domů. Ovšemže mi můžete říkat dcero, strýčku.“
„Strýčku. Jistě, strýčku. S tím jsem za tebou přišel.“ Muž ji zatahal za rukáv. Byl už zřejmě v posledním tažení, neboť mu do tváře vstoupil pokojný výraz a mluvil s chladným, neobvyklým klidem. „Měsíc brzy vyrazí mezi větvemi naříkajících platanů jako krvavý válečný vůz. Právě za takových nocí, kdy vítr hučí v korunách a uhlíky v krbech žhnou jako oči samotného Černého psa, mi jen ty a whiskey přinášíte povzbuzení. Chalupa se mi zdá bídná a plamínky našich duší ochablé, ale z tvé veselé povahy čerpám útěchu. Tolik se teď podobáš svojí matce, dopřej jí Stvořitel pokoje.
Rozhlížím se a vidím kolem sebe nahromaděné cetky, zubaté sekyry, nasolenou zvěřinu, pytle a sudy, truhlice a zapečetěné dózy. Až mě zaráží, jak málo toho odkazuje na tvrdou práci několika pokolení, useknuté prsty, shrbená záda, plíce napadené těmi ďábelskými výtrusy. A můj opilecký dech se krátí, chraptím s čím dál větší námahou.
Jsi hodné děvče, ale běda, přece ti musím něco říct. Na smrtelném loži se přiznat. Než jsi přišla na svět, přísahal jsem, že se radši uškvařím v plamenech pekelných, než abych se stal otcem. Jsi mi dražší než všechno zlato světa. Měl jsem dodržet slovo.“
„Stal otcem?“ opáčila. „Nerozumím vám.“
„Bojím se, že brzy pochopíš.“
Za mého mládí končila Císařská silnice pár mil jižně od Černého lesa. Ne jako dnes, kdy prochází přímo jeho středem, lemovaná ubytovnami a přívětivými hostinci – díky reformám naší císařovny, Stvořitel jí žehnej a pomáhej. Kdepak, za starých časů tě hned za prahem čekaly divoké lesní stezky a tma tmoucí. Chlapi lovili leda ve skupinách, s křesadlovkami, oštěpy a smečkami psů. V temnotách číhali kanci, medvědi, vlci i horší věci. Ani leckterým stromům nebo mechem obrostlým balvanům se nedalo věřit. Světem se volně potulovali zlí duchové. Když měl člověk smůlu, zmizel, ať už pocestný nebo statný lovec. Nejvíc ale každého trápily ztracené děti.
V naší rodině jsme odedávna byli lesáci – lovci, trapeři, dřevorubci, všichni do jednoho. Můj praprapraděd Abernathy Ruark se usadil přímo tady, na jižním okraji hvozdu, sotva umlkl rozruch kolem zpackaného následnictví krále Theobalda. Abernathy i jeho příbuzní patřili k bandě buřičů a partyzánů, co uprchli na sever, když povstání zkrachovalo, ale každé druhé království se ocitlo ve stejné kaši a o pár generací později bylo všechno odpuštěno, ne-li zapomenuto. Po konci mezivládí se lidé z lesů vraceli do měst. Ruarkové zůstali a dál se živili kácením dubů a červených ořešáků, které mají pánové a vypasení obchodníci z jihu tak v oblibě. Lovili jsme divoké kance a stahovali z kůže medvědy mluvící lidskou řečí. A budeme v tom pokračovat, dokud poslední z nás neodejde do zámezí.
V mládí jsem se přátelil s Jamesem Dandym. Ano, právě s tím lupičem a banditou, který si předminulou zimu v Králově Háji vysloužil oprátku. Poslední svého rodu. Dětství měl pořádně tvrdé. Rodiče skončili na popravišti a jeho bratry odvlekli v okovech na ostrov Žalu. Nejspíš by býval skončil v drápech Kouadů, kdyby se tehdy nezahrabal do hromady hnoje a nevydržel tam, dokud neodtáhli zpátky k lodím a neodpluli přes moře do své velké rozpadlé říše v jeskyních pod Otročí horou. To ho rozhodně poznamenalo. Nebyl to zrovna zlosyn, ale ani žádný svatoušek a teď ho žerou červi, stejně jako všechny ostatní, s výjimkou mé maličkosti.
Naše nešťastné příhody měl na svědomí hlavně on a jeho bratranci Manfred Hurt a Ike Lutz, kteří ze Západních držav pláchli ve stínu nějakého podezření. Byli to vydrždíry, oba dva. Hurt mě přemluvil, ať odejdu z domova a toulám se říší za dobrodružstvím. Rok jsem se za ním vláčel jako pes, s každým dalším týdnem čím dál vyzáblejší a zuboženější. Při životě nás držela práce, pokud se tedy zrovna podařilo nějakou sehnat; jindy jsme kradli z oken koláče, prodávali se boháčům a všelicos dalšího. Od Dandyho a jeho bratranců jsem se toho hodně naučil. Vážně hodně.
Už jsem se smiřoval s tím, že budeme dál přežvykovat podrážky, když vtom nám Dandy před nosem zamával letákem vytaženým ze škarpy. Přišel s nápadem přidat se spolu s partou dalších drsných chlapíků ke královskému tažení do nejhorší oblasti Černého lesa, Klatí. Baže, Klatě, Klatě, kde sám ďábel číhá na tě… Ministerstvo zdrojů chtělo pročesat tamější zříceniny, utopené v močálech a blátě. Byla zrovna válka – vždycky se někde válčí a boje vysávají státní pokladnu. Zašlo to až tak daleko, že sloužící v paláci tavili zlaté nádobí. Hanba.
Na trůně tenkrát seděl Eadweard Lakomý. Lakomcova matka zemřela při porodu, a tak ho vychovávala čarodějnice z Dálného východu. Tahle můra ho přivedla na chuť černým uměním, možná dokonce těm nejčernějším. Jak mrzký dvůr si asi vydržoval… Ať se propadnu, jestli se mu po celou dobu jeho vlády ten černokněžnický patolízal Jon Foot nevlísával. To kvůli jeho bláznovství už jakživ nevkročím na sever od Lovecké řeky. Stvořitel ho zatrať.
Po jedné šílené pitce jsme se s kumpány nechali potetovat a narukovali do královské armády. Tam po našich službách hladově skočili, protože jsme byli zkušení lesáci, nebo aspoň dostatečně zkušení pro jejich účely. Doufal jsem, že se vrátím domů. Takový jsem byl prosťáček.
Vyrazili jsme na cestu – celá kompanie vojáků, pracantů, provianťáků a kurev. Jedna z tuctu takových kompanií, které vyslali, aby v opuštěných pevnostech mrtvých pánů slídily po zlatě a vzácných artefaktech a špercích. Šuškalo se, že vůdci jednotlivých výprav nepodléhají kancléřství, ale samotnému Footovi. Hledal v těch rozvalinách něco jiného než pouhé zlato a tretky.
A běda nám, kteří jsme to pro něj objevili.
Mašírovali jsme. Pořád na sever, obdělávanou zelenou krajinou kolem Velkého přístavu. Dál a dál na sever přes Bouřnou a Rosomáčí hory, den jízdy od moře. Stále na sever, až jsme projeli Sterlingem a v Topolovém údolí, kterému se tak říká podle stromů lemujících řeku Nosnou, vstoupili do Černého lesa.
Naši jednotku vedl kapitán Vanger, v celém vojsku vyhlášený jako opravdický tvrďák. Vanger Neúplatný, Vanger Dráb. U svých podřízených nestrpěl žádné nesmysly, ať šlo o vojáky, nebo civilisty. Za opaskem nosil býkovec, tak jako každý chlap z Carlsbadu, kde v krvi a s křikem přišel na tenhle hrozný svět. Na svůj bič nedal dopustit. Uměl jím člověku na vzdálenost sedmi kroků sešvihnout z tváře mouchu. Nikdo před ním nebyl v bezpečí. Manfred Hurt takhle přišel o kus ušního lalůčku – Neúplatný mu ho uťal jediným prásknutím kvůli nějaké malichernosti, nebo možná jen proto, že se mu nelíbilo, jak se ten kluk tvářil. Hurt si z toho teda moc velké ponaučení nevzal, leda že má být trochu obezřetnější, když se do něčeho sere. Ale jen trochu.
Dál a dál na sever. Pět dní po Levoruké stezce, nad kterou se větve stromů zavírají jako železa a nepropouštějí sluneční paprsky. Dnes už tu stezku nikdo nenajde, dávno zarostla, a někteří haranti dokonce tvrdí, že si ji slabomyslní dědkové vybájili. Jen ať si to zkusí říct přede mnou, a já jim vrazím takovou, že budou mít zuby jak noty na buben.
Naši zvědové, jednotka pelockých válečníků s drdoly na hlavě a cihlově rudým válečným malováním, byli pro svou práci jako stvoření. Ty si nejspíš myslíš, že naše útulná chajda leží uprostřed divočiny, co? Tehdy byla Levoruká stezka široko daleko jediná, kromě těch zvířecích. Než je během velkých masakrů jednou provždy všechny vyhladili, číhali v mokřadech Maletové a Kopcoví indiáni, lovili v lesích… Ne zvěř, to ne. Té je na vrchovině habaděj. Divoši sbírali skalpy neopatrných jižanů, které načapali s kalhotami na půl žerdi.
Nikdo z nás usmrkanců ještě opravdického Modrocha neviděl, a i když veteráni vedli pochmurné řeči, byli jsme celí žhaví nějakého aspoň zahlédnout. A ta zasraná kouzelná víla, co ti splní sebehloupější přání, se vždycky zjeví. Začali mizet koně a mezci. Hlídky tu a tam mezi vozy nachytaly zlověstné stíny a zaháněly je pochodněmi a křikem. Nakonec se Maletům povedlo lapnout dva kluky na půlnoční hlídce – snadno a tiše, jako když lasička schlamstne kuřata. Záchrannou výpravu, která by se pro ně vydala do hloubi lesa, kapitán Vanger zakázal. Bojoval v bitvě u Trnové a v tuctu dalších na Yndském subkontinentu, kde se džunglí potulují tygři a jejich uctívači. Věděl, kdo má navrch. Pochodovali jsme dál a zapadající slunce zářilo skrz listí krvavými paprsky.
Jmenovali se Deter Johansen a Marvin ze Saltlicku. Byli to zdraví kluci se silnými plícemi. Jejich křik se ozýval dvě noci. Dodnes ho občas slýchám.
Po třech dnech putování na severozápad jsme přebrodili Loveckou řeku a zakrátko dorazili k močálu porostlému vybledlým mechem. Přes něj se táhly hrubé hatě ze shnilých prken. Tady začínaly Klatě. Divoši už nás nechali na pokoji. I oni měli dost rozumu na to, aby se vyhýbali těm prokletým končinám plným ropuch, pavouků a jedovatého dýmu z padesátiletých požárů.
Stezky křižovaly Klatě jako žíly stařecké ruce. Někteří jim říkali Šedé prsty, jiní Dlouhá klikatá cesta. Každou chvíli se větvily a mohly se klidně proplétat donekonečna. Těžko říct, kdo je původně zbudoval. Snad dávní králové nebo zeměměřiči z dob Argeada z Enathie nebo jeho syna, toho samozvance. Vím jen, že koně a mezci je nesnášeli. Nenáviděli je i vojáci, ale jediný krok mimo hatě by se rovnal jisté smrti. Bezedné bahno by člověka vcuclo rovnou do pekel.
Trmáceli a pachtili jsme se jimi kolik dní. V noci se sítě černaly komáry. Ty krvežíznivé potvory bzučely tak nahlas, že člověk neslyšel ani chrápání těch, co spali vedle něj. Všichni jsme dostali sračku. Voda z bažin zabila čtyři chlapy a celou řádku koní.
Severně od Rosomáčích hor je podzim bezútěšný. Samý déšť, bláto a pijavice. Zatímco se kněží dohadovali s důstojníky, jestli provést obřady pro tuhle roční dobu, v táborech zavládl neklid. Chlapi nebyli kdovíjak nadšení z toho, že za nadcházejícího Svátku zesnulých putujeme krajinou doslova prosáklou čarami. Sice jsme se báli rozhněvat Mocnosti, ale stejně tak jsme se děsili provozovat rituály, které nevyhnutelně přivolávají Temnotu. Kapitán Vanger přišel s kompromisem: zdvojnásobil příděly vína a dovolil kaplanovi, aby nás děsil hrůzostrašnými historkami o tom, jak se všichni zdejší obyvatelé nechali vyhladit. Kaplan se s tím nepáral; jeho posluchači byli venkovští křupani a nějaké podrobnosti je ani za mák nezajímaly.
Předposledního dne podzimu se armáda utábořila na osamoceném vrchu vystupujícím z močálu. Na jeho západní straně se tyčila zřícenina hradu Ortel. Kusy tesané žuly z rozpadlých věží se po pádu zabořily do svahu pod hřebenem. Obrázek té noci se mi vryl do paměti: půl tuctu táborových ohňů kolem návrší, kouř stoupající k rozšklebené lebce měsíce, vylámané zuby starých hradeb rýsující se proti obloze poseté tolika hvězdami, že se slévaly v bílé, růžové a rozmazané rudé pásy. Z černé prázdnoty za nimi prosakoval třeskutý chlad, který člověku vyrážel dech. Sotva jsem zamhouřil oka.
Za úsvitu začali vojáci s kopáním valů. Kapitán Vanger si nevysloužil stříbrné kníry tím, že by bral věci na lehkou váhu. Nedalo se zaručit, že se rudoši nevrátí s posilami nebo se na nás nevyřítí velcí troglodyti z hlubokých močálů, neodvlečou muže a nepobijí zvířata. My civilové jsme se rozdělili na skupinky hlídané jednotkami lehké pěchoty a rozptýlili se do všech přístupových směrů.
Mě s Manfredem Hurtem vyslali průlomem ve vnější hradbě. Dandy a Lutz zamířili s dalšími dělníky jinam. Lutze už jsem pak nikdy neviděl. Spadl do nějaké pukliny. Žbluňk.
Krumpáči, sekerami a sochory jsme se celé hodiny až do západu slunce probíjeli houštím a odvalovali kameny, abychom se dostali na vnější nádvoří. Nad námi se vypínaly zdi porostlé mechem. Hurt se mě zeptal, jestli nevím něco o rodu Ortelů a proč si postavili tak zatraceně obrovský hrad. Neměl jsem nejmenší chuť přiznat těm tupounům, se kterými jsem se tehdy přátelil, že jsem kdy něco přečetl, a tak jsem si jen upšoukl a pokrčil rameny. Táta mě naučil držet jazyk za zuby. Zato máma, ta mě naučila číst, však to bývala docela vzdělaná ženská, než se zakoukala do dřevaře, co si ji odvlekl daleko od civilizace. Býval bych dovedl svému parťákovi vysvětlit, že tahle pevnost měla kdysi bránit Severozápadní močály před Noordy – praotci Maletů, Grethungů a Pelokiů a stovkou dalších kmenů, které upadly v barbarství poté, co se velká Říše za Mořem zhroutila do sebe. Nazvali ten hrad Ortel, ale sloužil jako sídlo mnoha vznešených rodin, dokud o něj Belfourové během mezivládí nepřišli.
Býval bych mohl zmínit i zvěsti o šílenství a hanebnostech, které rod Belfourů ovládly desítky let před válkami. Pramáti kdysi sloužila u slavného historika Grota z Lygosu a nahlížela mu přes rameno, když psal Rudé pojednání o Dieboldovi a Severu. Šeptem pak vyprávěla o krvavých orgiích a odporných bezbožnostech, které se v té době rozšířily v mnoha severních domácnostech. Do řad šlechtických rodin pronikla jakási ohavná sekta, obracela vznešené rytíře ke zlu a nakonec je zničila zevnitř. Překupníci s Temnotou, přezdívala té sektě moje bába. Kdyby bývala ještě žila, nikdy by neschvalovala, že se potloukáme po rozpadlých sídlech, která zanikla v područí mrzkých zvráceností.
O ničem takovém bych tomu buranovi Hurtovi vykládat nemohl, ani nápad. Dokázal jedním dechem proklínat korunu a dalším ji vychvalovat do nebes. Když jsme večeřeli ovesnou kaši a solené vepřové, přišel ke mně Henry Bane, urostlý syn kováře, a medvědí tlapou mi stiskl rameno. „Ráno se nevracej,“ povídá. Já na to: „Proč?“ a on že viděl vránu, jak klove oko umírajícímu mezkovi. Pak prý odlétla mlhou k západní věži. Henry Bane si to vyložil jako zlé znamení. „Zítra se přihodí něco vážně strašnýho,“ varoval.
Ať se poseru, jestli ten hňup neměl recht. Hrůza mě zachvátila až s odstupem, ale sevřela mě tím pevněji. Konečně jsem pochopil, až když se naplnil čas, a tak dále. A rozumím tomu čím dál tím líp, když nedokážu usnout a poslouchám, jak větve škrábou o střechu.
Drn na nádvoří se začal drolit. Královský inženýr nám vyznačil místo a my zapřáhli několik mezků k vrtáku a pustili se do prorážení otvoru v klenbě. S dvacítkou dalších kluků jsme pak po několika svázaných lanech sešplhali dolů. Dolů do hlubin, do samotných útrob země, jen s krumpáči a lucernami, a srdce nám při tom bušilo až v krku. Věděli jsme, co máme hledat: truhlice plné šperků, umělecké předměty a vzácné starodávné mince, zašlé i lesklé, obřadní nože pokryté rzí a měděnkou nebo prastaré zbroje po předcích.
Pod základy hradu Ortel se rozkládala ohromná jeskyně. Z krápníků kanul pravěký sliz. Ve svitu loučí se třpytily římsy z žuly a křemene, ubíhající do neproniknutelné tmy. O vzdálená skaliska se tříštil proud řeky. Do propastí s jekotem slétaly kolonie netopýrů. Ozvěna se nesla na míle daleko. Sundali jsme si úvazky a pak jsme se přidržovali vlhkého skalního hřbetu a pokračovali podle jeho ohybu, dokud nás nedovedl na otevřené prostranství, kde jsme objevili schodiště vytesané v kameni. Jedna část točitě sestupovala dolů, do nitra země. Druhá vedla vzhůru, k pozůstatkům samotného hradu. Naše parta se rozdělila. Já jsem se s devíti kluky vydal nahoru. Když jsem sledoval, jak světýlka loučí těch ostatních klesají do hlubin a slábnou ve žhnoucí tečky, dokud nezhasla úplně, přepadla mě osamělost.
A jestli tě to zajímá, ani je už jsme víckrát nespatřili.
Hurt a já jsme šli první. Stoupali jsme vzhůru. Tři sta schodů. Všude samé pukliny. A pořádně hluboké, plné stonožek, svinek a vlhkého, rozbujelého mechu, co páchl ještě hůř než ta ohavná bažina. Lepil se nám na boty a čvachtal jako bláto, a bledé houby vyrůstající z prošlapaných stupňů a popraskaných zdí zrovna tak. Z klenby se při dávných zemětřeseních zřítily balvany. Škrábali jsme se přes ně nebo je obcházeli, stoupali jsme pořád dál, pořád nahoru, až jsme konečně prošli klenutým obloukem do sklepení.
Aby bylo jasno, hrad Ortel stál už tisíc let před mezivládím. Nechal ho postavit sám císař Innocent II. Coby jedna z velkých severních pevností míval kovárny a kasárna a stáje pro kopiníky naředěné xetské krve, kteří jezdili na válečných ořích dovezených ze západu. A kobky. Spousty, spousty žalářů, spousty výslechových místností a mučíren. Skála připomínala plástev přetékající kostmi. Kostnici plnou zatracených duší. Žádného válečného zajatce během posledních dnů před požáry nepropustili na svobodu. Vězni zůstali namačkaní v dírách a navzájem se tu požírali jako hladové krysy. Jejich kostry práchnivěly zaklesnuté ve věčném zápasu.
Kolem těch kostí jsme našlapovali po špičkách, vážně. Naše protáhlé a krutě špičaté stíny poskakovaly, rozlézaly se po stěnách a vysmívaly se nám. I když jsme byli samí dospělí chlapi s dýkami a meči, při průchodu kryptou jsme se choulili k sobě a drželi se za ruce jako děcka. Chodby se křižovaly sem a tam a vracely se zpátky. Seržant Bakker začal kouskem křídy kreslit značky, abychom v té změti nezabloudili navěky.
Schodiště do hlavního patra se zřítilo, a tak jsme po cennostech mohli pátrat jen v nižších podlažích. Plnil jsem jutový pytel mincemi z mědi, bronzu a mosazi. Reliéfy měly ohmatané a blyštěly se tak, že jsem to viděl i ve skoro naprosté tmě. Shraboval jsem do toho pytle kdeco, čistě pro případ, že mě za to kapitán pochválí, nebo mě aspoň ušetří biče. Cínové poháry a cínové talíře, většinou popraskané, ale co na tom? Železné kleště a rozbité svícny. Hurt se zaradoval, když objevil truhlici, o které si myslel, že bude plná pokladů. Žel, skrývala jen prach a zetlelé hadry. Zachránil z toho akorát nějakou tapisérii, prožranou od molů a vybledlou stářím.
V mihotavé záři louče se vznášel dým. Stěny pokrýval slizký lišejník. Pod nohama nám pukaly slizké bílé houby. Funěl jsem a zase to vdechoval, kouř z pochodně a houbové výtrusy, až se mi z toho zatočila hlava a zvedla nálada, i když mi současně ukápla slzička beznaděje. Jestli chceš dobrou radu, drahá dcero, tak jednou z možností, jak si ukrátit čas v pekle, je rauš – a je fuk, z čeho.
Na opravdový poklad jsme s Hurtem narazili v jedné slepé chodbě. Opřel jsem se o stěnu, abych ulevil namoženému zadku. Kameny popraskaly a sesuly se a my uviděli podivně tvarovanou kobku, kde ve zbytcích ztrouchnivělých bedýnek ležely naskládané dva tucty obsidiánových vajec. Podobná jsem kdysi viděl v jednom klenotnictví ve Vítězném Městě: některá byly dutá a dal se do nich zavřít drahokam nebo modlitební svitek, v jiných byla schovaná další, vždycky o trochu menší než to předchozí. Boháči si je pořizovali do sbírek v těch nejroztodivnějších vzorech a klenotníci je vyráběli v tuctu zemí.
Jedno jsem sebral a obracel ho v ruce. Vypadalo jinak než ty vyumělkované kousky, se kterými jsem se setkal dřív, ale podobalo se jim dost na to, abych si mohl slibovat, že za ně dostanu hodně. Povrch mělo tvrdý, plný ostrých hran jako obsidián, který připomínalo, a bez jediného kazu, jako opravdové vejce. Něco uvnitř rachtalo jako v chrastítku z vysušené tykve, jako mívají muzikanti.
„Jak se ksakru otevírají?“ podivoval se Hurt zklamaně, asi jako dítě, co ráno po oslavě slunovratu nenašlo na talíři žádné dárky.
Za takové nezvyklé vejce bychom určitě dostali slušný obnos. V táboře nás možná dokonce čekaly dvojité příděly, což mě dostatečně rozjařilo a probralo z omámení. Přiznávám, v jádru jsem zlodějíček – dobře jsem věděl, že Hurt je příliš tupý na to, aby si je přepočítal, a tak jsem si strčil tři vejce do kapsy. Doufal jsem, že se mi je podaří propašovat zpátky do civilizace a vydělat na nich jmění.
Hurt svolal partu a já se pustil do výroby vleku, abychom odtáhli ostatní nashromážděné věci. Naši druhové se zakrátko začali vracet se svými pochybnými úlovky. Všechno jsme naložili a vyrazili zpátky nahoru jako řada mravenců-průzkumníků, vracejících se do mraveniště s posbíranými drobky.
Nevím, jak se to stalo, možná mi mozek zase zatemnila mlha, ale zabloudil jsem. Vlekl jsem se s kobercem, do kterého jsme zabalili nalezené krámy, jako poslední, aby o něj v šeru nikdo nezakopl. V jednu chvíli jsem ještě viděl Hurta, jak se plahočí pár kroků přede mnou, a vtom jsem si narazil palec o uvolněný kámen, kluci zahnuli za roh a zmizeli mi z dohledu. Hekání, smích i kletby zničehonic umlkly, světlo lamp a loučí se vytratilo. V náhlém tichu jsem okamžitě vystřízlivěl.
Zavolal jsem na ně. Můj hlas se rozléhal bludištěm. Nevracel se s ozvěnou, slábl bez odpovědi. Zašátral jsem v kapse po křesadle a za chvilku jsem zapálil oharek louče v držáku na stěně. Prastará smola vydávala slabou narudlou záři. Křídové značky seržanta Bakkera jsem nikde neviděl. Na mysli mi vytanuly všechny ty kostry v kobkách, tíha kamene nad mojí hlavou, plíseň a sliz řinoucí se z puklin. V nějaké puklině zakvílel vítr. Sevřela mě hrůza, jako když člověk obklopí jedovatý dým.
Zůstaň v klidu, mladý Ruarku, zašeptal kdosi ze stínů. Zůstaň v klidu, dítě. Jako bych byl s tebou. Slyšel jsem chraplavý hlas svého otce, jenže ten před několika lety zahynul, spadl na něj pokácený dub. Později jsem dospěl k závěru, že jsem si to celé určitě jen představoval, ale v tu chvíli mě ten chladný, naléhavý šepot přiměl dát se do pohybu. Nechal jsem kořist kořistí a honem pokračoval v cestě.
Chodba se stáčela na jednu stranu a pak zase na druhou a postupně se zužovala, až jsem rameny začal drhnout o hrubě otesanou skálu. Prosmýkl jsem se jí a vklopýtal do nějaké jeskyně. Jen svatí vědí, jak byla rozlehlá – ve slabém přísvitu dohasínající louče jsem neviděl daleko. Z propasti zavál zlomyslný průvan a sfoukl skomírající plamen.
Připravený o světlo jsem se schoulil do klubíčka a přímo na tom místě, na hraně zapomnění, usnul. Probudila mě zima a vlhko. Nevěděl jsem, co jiného si počít, a tak jsem se začal plazit. Plazil jsem se, protože jsem nechtěl riskovat náhlý osudový pád. Často jsem odpočíval. Měl jsem takovou žízeň, že jsem z kamene olizoval kapky vody, a takový hlad, že jsem sál slanou krev z vlastních ran; byl jsem tak vyčerpaný, že jsem upadal do snů o naší chalupě a matčině medové kaši, dokud mě zase nevzbudila ta mizerná zima, a pak jsem lezl dál, aniž bych měl ponětí o směru nebo jakoukoli naději. Hlad už byl k nesnesení. Prohrabával jsem kapsy a zoufale hledal sebemenší drobek, až jsem narazil na ta tři obsidiánová vejce, co jsem si tam nacpal a zapomněl na ně. Málem bych je zahodil, ale cosi mi v tom zabránilo.
Ostré hrany se kupodivu vyhladily a změkly, jako se to časem stává u nevypálené hlíny. Klenutá skořápka se pod mým dotekem prohýbala jako kůže. Smyslů zbavený jsem poslechl bezmyšlenkovité nutkání, vejce rozbil a jediným hltem vysrkl jeho zkyslý obsah. Byla tma jako v ranci, takže jsem neviděl, jaká žloutkovitá, teplá hmota mi vklouzla do hrdla ani jaké drobné kůstky a kousky mi zakřupaly mezi zuby. Ta strašná a zároveň tak lahodná chuť, žluklá ambrózie, mi kypěla v útrobách. Další dvě vejce jsem zhltnul snáz. Moje mlaskání a polykání se odráželo od okolních stěn. Hrůza. Pro jistotu jsem si olízal prsty i zem pod sebou, kdyby něco ukáplo, a když jsem skončil, plazil jsem se dál.
Temnota se o ty své postará.
Narazil jsem na skalní komín a vysoukal jsem se jím až na povrch. Tam jsem se rozplakal a rozvalil se v blátě. Viděla jsi jizvy na mých zádech, takže víš, jak mě kapitán Vanger po návratu do tábora uvítal. Nejdřív jsem schytal dvacet ran bičem a pak mě na noc vsadili do pranýře a brali to tak, že mi udělili cennou lekci. Kapitán prohlásil, že mu připomínám jednoho z jeho hloupějších synovců.
Nebyl jsem jediný, kdo zmizel. Byl jsem ovšem jediný, kdo zmizel a vrátil se. Vanger zavelel kompanii k odchodu. Patrně se podíval na ta obsidiánová vejce, která Hurt s ostatními kluky vynesli z hlubin, a řekl si, že máme padla. Řadovým mužstvem se šířila taková šuškanda – že Jonu Footovi šlo právě o ta vejce; že nás do divočiny poslal pro ně, a zlato i drahokamy ať vezme čert.
Hrom do toho.
Zpáteční cesta probíhala rychle. Počasí se zhoršilo, a jak se ochladilo, rudoši zalezli do svých doupat. O jedenáctém západu slunce, když jsme tábořili poblíž Drozdích niv, jsem šel nasbírat dřevo na táborák. Začalo mě příšerně bodat v útrobách. Celý jsem se zbrotil hnusným, nezdravým potem, šaty mi jím úplně nasákly. Potácel jsem se v blouznivých vidinách. Hodil jsem práci za hlavu, čapnul si za spadlým kmenem a vyprázdnil střeva.
Ženské si stěžují, jak bolestivá záležitost je porod. Jo, děvče, upřímně s nimi soucítím. Vytryskly ze mě sračky a krev. Pomyslel jsem si, že mě to snad rozerve vejpůl. Zázrak i hrůza! Vyšla ze mě tři vejce a zůstala ležet v té smradlavé hnědi. Moje vlastní snůška. Všechna se v tom sajrajtu leskla, velká asi jako slepičí, průsvitná. Uvnitř zárodky připomínající krevety, stočené v rosolu. Rozeznal jsem černé pramínky svých vlasů, svoje vlastní hrubé rysy, oči, sytě žluté a nepřirozeně bystré. Než jsem se nadál, povrch se zatáhl a proměnil v drsnou černou skořápku.
Zmocnila se mě živočišná lstivost, zachoval jsem se jako zvíře. Zahrnul jsem tu ohavnost hrstmi hlíny a spadaného listí a potom se vrátil mezi svoje druhy, kteří měli z mých zažívacích obtíží a zoufalého úpění náramnou legraci. Život v legiích není žádný med.
Noční můry mě trýznily se stejnou jistotou jako Vangerův bič. Připravily mě o možnost oddechu i o příčetnost, byl jsem odsouzený k tomu bloumat jako němý duch, zatímco vládu nad mým životem přebírali dvojníci. Nestoudní, škodolibě se šklebící dvojníci, které moje milovaná matka, přátelé i druhové zbožňovali. Za každého úsvitu jsem se pod přikrývkou budil celý roztřesený. Mojí mrtvolné bledosti si všimli jenom Jim Dandy a Hurt, dělal jsem totiž, co se dalo, abych svoje potíže utajil. Stejný instinkt, který mě přiměl zahrabat vejce, mě varoval, že přežívám ve stínu jakési odporné, obcházející hrůzy. Kdyby moje tajemství někdo odhalil, velkolepě by se mnou skoncovali.
Jestli jsem si z toho odnesl nějaké ponaučení, pak že člověk má vždycky naslouchat svému podezřívavému vnitřnímu hlasu.
Sedmnáctého večera se z víru kouře stoupajícího z hlavního ohniště vynořil sám Jon Foot. Psi se na něj nejdřív zběsile rozštěkali a pak se mu shrbili u nohou. Dva strážní se pochcali. Většina vyobrazení tohohle černokněžníka ovšem přehání. Umělci ho zobrazují jako netvora: rudé oči, špičaté rohy, umrlčí lebka. Osm stop na výšku, spáry ostré jako břitva a ještěří ocas. V soukromí možná odkládá masku a opravdu vypadá jako démon. Ale když jsem se s ním setkal já, působil docela obyčejně. Rozměklý chlapík středního věku, připlešatělý a s kulatým pupkem. S hnědýma očima a mírným hlasem. Černý plášť mu smrděl sírou a přehnaně se usmíval. Kouřil hliněnou dýmku. Asi tolik k jeho ohavnému vzezření.
Vojáci mu uvolnili stan na okraji tábora. Jon Foot se tam zabydlel. Krátce nato si postupně, jednoho po druhém, nechal přivést všechny, kdo se odvážili do jeskyní pod hradem Ortel. Rozhovory netrvaly dlouho. Chlapi se z toho slyšení nevraceli kdovíjak zdrcení, ale odmítali říct, o čem spolu mluvili, a těm, kdo se ptali, uhýbali pohledem. Vangerovi poručíci chodili mezi námi a fackovali každého, kdo nechtěl dát pokoj. Zakrátko klevety umlkly a nabručení chlapi se vrátili ke svým povinnostem.
Já přišel na řadu chvíli po půlnoci.
Footův stan byl plný kouře z železného koše s ohněm a z jeho dýmky. Foot se vyvaloval v kamenném křesle, vytesaném do podoby vzpřímené stonožky. Podobné prý stávalo na dvoře královy tajné rady. Černokněžník si mě nejdřív dlouze změřil. Dokouřil a hned si třískou z ohniště zapálil znovu.
Během toho jsem si uvědomil, že zvuky tábora netlumí jen stěny stanu. Ne, ocitli jsme se v bublině uprostřed mlčenlivé tmy. Možná útulnější než děsivá temnota v jeskyních, ale vlastně stejné.
„Mistře Ruarku, jak rád vás poznávám. Věřím, že toto setkání bude zlatým hřebem mého dne.“ Hovořil uhlazeně jako šlechtic. Z jeho kultivované řeči čišela zloba. Nebo si možná jen s vlažnou jistotou a neochvějným pohledem vychutnával mou vinu. Jeho chování naznačovalo, že o mně ví dočista všechno už od onoho deštivého rána, kdy jsem vypadl z matčina lůna. Zasmál se a řekl: „Ano, ano. Vím toho hodně. Hodně ale ještě neznamená všechno. Nevím kupříkladu, co se vám přihodilo v temných kobkách Henryho Belfoura. Ztratil jste se a potom jste se zase vrátil. Jak se to seběhlo?“
Měl jsem v úmyslu zamumlat jednu dvě nevinné lži, odvést řeč jinam a vykrucovat se, jako to sedláci při rozhovorech s vrchností dělávají odpradávna. Jenže Foot, černý kouzelník, mě asi očaroval, protože věci nabraly docela jiný směr.
Slyšel jsem se, jak odpovídám: „Dostal jsem hlad a snědl tři z těch vajec, co hledáte.“ Celý jsem strnul. Zapotácel jsem se, přikovaný na místě.
„Zatraceně. Kapitán Vanger spočítal, co jste přinesli. Úplná snůška, až na ta, co jste tam nechali. A na ta, co jste naneštěstí spořádal.“
„Škoda. Přišla mi k chuti.“
„Děkuji vám za upřímnost, pane.“ Jon Foot zlehka vstal. „Podle všeho jste ve sklepeních potkal mého starého přítele.“
„Jo, někdo tam byl. Šeptal.“
Jon Foot uvážlivě přikývl. „Snůšku hledali i jiní. Mizerové. Ethan, Julie V., Carling, Phil Wary… Černí mágové, jeden jako druhý. Byla by pro ně hračka chodit v přestrojení mezi vašimi druhy. Rozdělit vás a udeřit. Omámili vás a odlákali od stáda. Před zhoubou vás zachránila pouhá náhoda… Mluvil s vámi? Ovšemže ano.“
Ačkoli jsem se tomu zatvrzele vzpíral, znovu jsem otevřel ústa. „Jo. Ve tmě za mnou přišel můj otec.“
„Váš zesnulý otec.“
„Už je to tak.“
„Takhle by to nešlo. Omlouvám se.“ Opravdu vypadal krapet posmutněle. Vzápětí vytáhl z kapsy stahovací nožík a jedním máchnutím mě rozpáral od rozkroku po hrudní kost. Nedokážu dost dobře popsat, jak je to zneklidňující, nevěřícně pozorovat rozvírající se řez a vlastní střeva, když vyplesknou na udusanou zem. Co může být horšího? Černokněžník se sklonil a šťoural se v tom svinstvu jako kněz, který věští z holubích vnitřností. Samým úlekem mi rozmrzly svaly. Sebral jsem se dost na to, abych se začal pozpátku potácet ze stanu.
Jon Foot mě sledoval a z nože v ruce mu odkapávala krev. „Vrať se, synu. Chci tě obejmout, doprdele!“ Rozpřáhl ruce a radostně se usmál. Jeho stín na stěně se nepřirozeně zkroutil. Ježil se nějakými hroty.
Já ani moje střeva jsme si z jeho kleteb nic nedělali. Tři kroky a byl jsem venku. Zhroutil jsem se kousek od ohniště, kam se přišlo ohřát pár vojáků, kterým zrovna skončila hlídka. Poslední, na co si z onoho života vzpomínám, jsou jejich výkřiky a zděšené, znechucené výrazy. Pohltilo mě sladké nevědomí a bylo po mně.
Přišel jsem k sobě pod vrstvou slizkého listí, v lese za touhle chalupou. Nahý, zkrvavený a páchnoucí, ale vcelku. Na růžové kůži na břiše jsem neměl sebemenší jizvičku, hluboká rána se dokonale zacelila. Říká se, že domov připadá člověku při návratu vždycky menší. Tehdy to bylo naopak. Stromy se nade mnou zlověstně tyčily a noc se mi zdála rozlehlejší a hlubší.
Po paměti jsem našel cestu z lesa a zaklepal na dveře. Máma při pohledu na syna, kterého neviděla skoro dva roky, padla do mdlob. Neomráčil ji jen šok nebo znepokojení z toho, jak příšerně vypadám. Bylo za tím mnohem víc, jak jsem zjistil při letmém pohledu do tamtoho stojacího zrcadla. Když jsem šel do světa za štěstím, dorostl jsem průměrné výšky a denně se musel holit tátovou břitvou. Teď jsem připomínal ani ne pětileté děcko. Můj obličej dostal povědomou, a přece cizí podobu. Trochu já v dospělém věku a trochu podvrženec. Máma se později zmínila, že mě chvíli považovala za svého vnuka.
Následovala řádka zmatených dnů. V hlavě mi to vířilo. Stěží jsem dokázal rozlišit bdění od spánku. Blouznil jsem o stonožčích lidech a věčné temnotě. Matka se o mě starala a mně se postupně navracela síla i rozum, až jsem koncem týdne dorostl do tátových starých dřevařských šatů. Začal jsem se sám krmit. Zase jsem se holil. Máma se opatrně ptala, na co si z doby mezi mou vraždou a probuzením vzpomínám. Chtěla vědět, jestli jsem viděl posmrtný život, jestli jsem na chvíli pobyl na onom světě a vyzkoušel si, jaké to tam je.
Vrtěl jsem hlavou a tvrdil, že si nevybavuju nic jiného než souvislé, beztvaré prázdno. Jak bych jí mohl říct celou pravdu? Beztvarou temnotu jsem si skutečně pamatoval. A kromě ní taky jazýčky plamene probleskující v hlubinách a stahující se čerň, která odhalila mrtvolně bělavý kruh z navěky spojených lidských kostí. Jak bych jí mohl vyprávět o omračujícím chladu nebo předsmrtném sténání neviděných hvězd? Jak bych dokázal vyjádřit pocit, že se člověk choulí do sebe, je uvězněný ve vejci a čerpá výživu ze žloutku jako ptáče?
Chyběla mi odvaha, abych popsal vidinu svého znovuzrození, ve které moje skořápka pukla a já před letním soumrakem plul lesním potokem. Proti rudé obloze se rýsovaly propletené větve vrb. V proudu se vznášely i další skořápky se vzkříšenými dušemi. Ty volaly jedna na druhou jako kňourající mimina. V rákosí se klátivě brodili bukači a s napřaženými tmavými zobáky vyčkávali na smrtící úder. Tyčili se nad hladinou, klovali, nabodávali drobnou kořist a v jejich hrdlech mizely úpěnlivé skřeky těch, co předtím pluli vedle mě. Střetl jsem se s planoucím, lačným pohledem osudu, který po mně cvakl zobákem, rudá obloha pukla stejně jako vaječná skořápka a ven se místo světla rozlila dehtová čerň. Topil jsem se v krvi, ne ve vodě.
Moje udřená matka si zasloužila lepší historku. Jako všechny mámy. A tak jsem jí upředl líbivou vyprávěnku o teple, tichu a klidu lůna. Tolik jsem se lišil od syna, kterého porodila a vychovala, že jí nezbývalo než mi věřit, nakolik jde věřit cizímu člověku s novou tváří. S jiným ksichtem a trpkými vzpomínkami jsem si dovedl vymýšlet mnohem líp než dřív. Jakkoli podivná ta situace byla, pro matku to nakonec bylo snazší, než bych býval čekal. Podařilo se nám prostě začít od nuly.
Když mě přešla sklíčenost, uvědomil jsem si, jak bídně na tom máti je. Po tátově předčasném úmrtí a mém odchodu se z ní stala ztrhaná plačka. Stavení zbudované našimi předky se hroutilo a rozpadalo. A kam se poděl můj mladší bratr Marlon? Byl o čtyři roky mladší než já a taky začínal s dřevařením, jeho nepřítomnost jsem si tedy vyložil tak, že nejspíš někde kácí stromy nebo odjel na trhy v Králově Háji. Jenže matka si zakryla obličej a rozplakala se. Bohové museli udržovat rovnováhu – tři noci před mým návratem zmizel Marlon při těžbě na nepříliš vzdáleném kopci. Bylo tam s ním několik dalších dřevorubců. Pátrali po něm, ale marně. Došli k závěru, že se stal kořistí vlků, poslední dobou obzvlášť hladových.
Okamžitě jsem si oblékl tátovy pracovní šaty, sbalil si něco málo k snědku a s jeho bradatkou na zádech se vydal na cestu. Na kopec to nebylo daleko. Povečeřel jsem s lesáky, kteří tam tvrdě dřeli. Byli to chlapi jen o trochu mladší než já, dřív jsem s nimi pracoval a jídal. Nikdo mě nepoznal, ale všichni mě díky nepochybné stopě rodinné krve přijali mezi sebe coby Ruarka. Představil jsem se jako potulný bratranec, a tím jsem se definitivně a doopravdy znovu narodil. Vyřešilo to i můj problém s legiemi. Pohlaváři nestojí o to, aby se jim lidi, kterých se chtěli zbavit, vraceli zpátky živí a zdraví. Předák dřevařů mi vylíčil, jak Marlon odešel do lesa a zmizel. Nepředpokládal, že bych mohl mít při hledání těla větší štěstí, ale popřál mi hodně zdaru.
Pátral jsem po bratrovi, kde se dalo. Pročesal jsem okolní kopce i doliny. Konečně jsem hluboko v podrostu zakopl o hromádku lidských kostí. Nepoznal bych, jestli mu patřily, nebo ne – na to byly příliš posekané a ohořelé. Něco mi to ale připomnělo. Kosti jsem pohřbil a pronesl nad nimi pár slov, čistě pro případ, že se bohové dívali.
Jiný způsob života a můj nový odpor k cestování mi šly k duhu. Vsadil jsem na štěstí, mizérii hodil za hlavu a pustil se do práce. Silná whiskey a únavná dřina mě držely ve správných mezích a nenechávaly mi moc volného času na přemýšlení o věcech, které je lepší nechat spát.
Zanedlouho se ze mě stal zdatný těžař a shromáždila se kolem mě parta statných chlapíků. Jak sama vidíš, kdovíjaké bohatství z toho nevzešlo. Ale dařilo se nám docela slušně. Spokojeně jsem si v téhle chalupě žil sám dalších dvacet let. Za ty roky jsem vyhledal Dandyho, Hurta i další a představil se jim svým novým jménem. Toulavé boty už jsem ale neobul. Ani po ženě jsem netoužil – dokud jsem šťastnou náhodou v Králově Háji nepotkal tvou matku. Okouzlující, bystrou, krásnou. A mladou! Až příliš dobrou partii pro dřevorubce s prošedivělou hlavou a vousy od smůly, o tom žádná. Omráčila mě jediným mrknutím těmi svými kukadly. Ještě dlouho po líbánkách jsem věřil, že se nejspíš jen slitovala nad chudákem. Když o tom přemýšlím dneska, nejspíš utíkala před vlastními démony. Život ve městě bývá stejně zrádný jako temná lesní zákoutí. Za nějaký čas jsi přišla na svět ty, naše jediné dítě.
I když to v mém životě překypovalo štěstím, pořád se mi občas zdávalo o smrti a o věcech horších než smrt.
Podruhé jsem zemřel o letním slunovratu před devíti lety. Stejně jako otec jsem skácel strom, ten se neovladatelně stočil a rozmačkal mě na maděru. Ty i matka jste mě oplakaly. A pak zmizela. V duchu vidím, jak to asi proběhlo – z nočních můr tě probudil přiškrcený výkřik. Zoufale jsi prohledávala chalupu, pročesala dvůr i okolní les, ale po matce jsi nenašla sebemenší stopy. V zoufalství ses zhroutila u vyhaslého krbu. Jedna katastrofa za druhou. Co s tebou bude?
Jenže tři noci nato jsi uslyšela tiché zaklepání na dveře, otevřela a našla na zápraží mě, nahého a blouznícího. Tvrdil jsem, že jsem tvůj strýc. Co jiného ti zbývalo než to přijmout jako zásah prozřetelnosti? Oba rodiče mrtví nebo nezvěstní. Žádný muž, který by tě chránil, který by se o tebe postaral. Samotná dívka v lesích snadno padne za oběť šelmám. Naše příbuzenství bylo navíc nezpochybnitelné. Jsem Ruark na první pohled. Bohužel je potřeba dodat, že jsem krapet víc než to.
Druhá smrt opsala podobný oblouk jako ta první. Měl jsem vidění propasti plné děsivého chladu a temnoty; plul jsem po proudu coby mrňavé ptáče v půlce skořápky a zaživa mě pozřel bukač. Zpátky na tenhle svět jsem se vyškrábal v té bažině vzadu. Jen s tím rozdílem, že moje proměna z batolete v dědka se stačila odehrát, než jsem doklopýtal po cestě k tvým dveřím. Přijala jsi mě i s mou narychlo smyšlenou historkou o ztraceném strýčkovi, co se konečně vrátil domů. Zloději mě okradli a zbili do krve. Jen s pomocí boží se mi podařilo dojít do útočiště…
V okamžiku, kdy jsem se dozvěděl o matčině zmizení, jsem konečně pochopil strašlivou podstatu těch černých vajec, ne-li jejich nesvatý původ. Jakmile člověk opustí říši živých, může se vrátit jedině skrze obětování jiné duše. Znovuzrození ve vejci si vyžádalo maso i krev, ba samotné vědomí těch, na nichž mi záleželo. Moje podezření se potvrdilo, když jsem matčinu kostru našel v houští ostružin na okraji louky. Zmučeně jsem zakvílel a ptáci vyděšeně vzlétli z větví. Slunce zahalil černý mrak a pole bičoval déšť.
Zkoprnělý hrůzou jsem se vydal k bažině, která mě podvakrát vyzvrátila, a našel tam zbytky obsidiánových vajec. Zvířata se tomu místu zdaleka vyhýbají. Leží tam kousky rozbitých skořápek, dokonale zachované. Stačilo se chvíli šťourat ve vrstvě shnilého listí a hlíny a objevil jsem třetí vejce. Trůnilo v hromádce bláta a třpytilo se jako štípaný drahokam vypáčený z koruny samotného Temného pána.
Měl jsem v úmyslu to vejce s pomocí boží zničit, aby ses obětí jeho nepřirozeného hladu jednou nestala i ty. Nepodařilo se mi to. Pokaždé, když jsem ho nesl pryč, vyklouzlo mi z kapsy a jakýmsi zlovolným nadpřirozeným trikem se znovu objevilo v bažině. Kopal jsem do něj, snažil se ho rozbít sekyrou, navršil na něj hromádku klestí a zapálil ji. Všechno marné, žádný z mých pokusů na tom prokletém vejci nezanechal ani škrábanec. Zkoušel jsem se dokonce i modlit – jen si představ svého tátu, jak klečí na kolenou a se zápalem hodným kajícníka se doprošuje neviditelných mocností. Taková fraška.
Navzdory vší té šarádě jsem se ve skrytu duše radoval. Jak vidíš, moje duše i myšlenky jsou zkažené. Pozřít černé vejce znamená propadnout zatracení.
V obou případech, kdy jsem připlul z propasti zpátky, se moje podstata smísila s obětovanou nevinnou duší a pohltila ji. Během toho se zároveň ztratila určitá podstatná část mě samého. Do kostí mi vstoupil chlad a temnota. Moje krutě sobecké já mě pobízelo, ať pokusů vejce zničit zanechám a víckrát o něm nepromluvím. Slibovalo, že mi to uleví od nočních můr, přísahalo, že zapomenu, ale jen pokud ze sebe udělám hlupáka a prosebníka. K mojí věčné ostudě jsem ten šepot uposlechl. Vděčný jako pes, když skončí výprask.
Ať mě slunce sežehne, jestli jsem se nesnažil být dobrým otcem. Čím dál tím vzácněji jsem ignoroval svoje instinkty a hledal odvahu vykonat poslední hrdinný skutek, než mi zazvoní hrana. Třeba by černá magie Jona Foota dokázala tuhle kletbu zvrátit. Jenže Foot je naneštěstí mrtvý a nikdo z lidí už si s ním nepromluví. Jména, která zmínil – Julie, Ethan, Phil Wary – pro mě zůstala záhadou. Až na vzácné výjimky se černokněžníci snaží nebýt moc na očích.
Nastaly chvíle, jako včera v noci, kdy jsem se posílený steskem po matce nebo mocným kouzlem pálenky vyplížil do bažiny, vysedával se zkříženýma nohama v mechu a plánoval, jak z téhle oprátky vyklouzneme. Jenže když se to vezme kolem a kolem, je mnohem snazší žít jako užvaněný opilec a vesele čekat, až si osud najde svou cestu. Je to rozhodně pohodlnější než snít o bukačích, co ti budou věčně klovat oči a koule.
Co nevidět zemřu. Pak se vrátím a ty budeš pryč. Zmizíš stejně jako můj bratr a tvoje matka. Budeš poslední obětí. A já tu zůstanu, cizí přízrak sebe sama, opuštěný.
Sesul se na polštář. Vyprávění toho žalostného příběhu jej připravilo o zbytky sil. Kůži měl křídově bílou a tmavé kruhy kolem očí a nosu mu propůjčovaly vzhled mrtvoly, připravené k obřadní mumifikaci. Zakašlal. Na vousech se zaleskly kapky krve.
Žena ho držela za ruku. Oheň dohoříval a vrhal na její tvář stín. „Strýčku – tedy tatínku –,“ řekla, „to byl úžasný příběh. Hlavně ta část o Jonu Footovi. Vážně jste se s ním setkal? A opravdu působil tak obyčejně? Nevěřím, že jste ho skutečně viděl.“
„Milosrdní… Copak jsi mě vůbec neposlouchala?“
„Vy jeden milý blázínku. Už se netrapte myšlenkami na zatracení, kletby nebo duchy. Já to vejce snědla.“
„Cože jsi?“
„Snědli jsme ho spolu, abych byla přesná. Copak si myslíte, že jsem všechno to vaše bloumání kolem chalupy zaspala? Proč se jednou nevydat ve vašich stopách? A proč se potom, co jste zase odešel, nepodívat zblízka na tu věc, která vás ve vašem horečném stavu tak přitahovala? Velké bílé husí vejce. Zářivě bílé jako sníh, čekající jen na moje dychtivé ruce, až ho vytáhnou z hnízda. A taky že jsem ho vytáhla, šup s ním do zástěry a honem domů.“
„Ne!“ Tvář mu zkřivilo zděšení. Zakryl si ústa, protože přišel další záchvat dusivého, zničujícího kašle a mezi prsty mu v pramíncích vytryskla krev. „Ach, dcero. Tady přece žádné husy nejsou. Nejsou. V bažině nežije nic.“
„Měli jsme štěstí,“ opáčila zatvrzele. „Omeleta, co jsem dnes ráno usmažila k snídani, v sobě měla hustý červený žloutek i nedovyvinutý zárodek housete. Světlo budiž pochváleno. Bylo to první maso, na kterém jsme si pochutnali od chvíle, kdy jste onemocněl.“
Muž zaúpěl a odmítavě zavrtěl hlavou. Žena ho pohladila po čele. Tišila ho, dokud sebou nepřestal házet. Dech se mu zpomaloval. Po dlouhé době ustal úplně. Stiskla mu ruku. Jak je to smutné, když stárnoucí člověk přichází kromě zubů taky o rozum.
Otřela si oči a sebrala se. Čekala ji spousta práce, například najít si manžela, aby jí sekal dříví, lovil zvěř a zaháněl věčně číhající loupežníky. V téhle části lesů nebyl kdovíjaký výběr, proto vdavky dlouho odkládala. Teď se bála, že na ni zbyde jen některý z bratrů z té krvesmilné rodiny Slawsonových nebo ten Smythovic křupan s dírami mezi zuby, co bydlí o pár dolin dál…
Pes zavrčel. Naježil vypelichanou srst, až vypadal spíš jako dikobraz než vořech. Žena mu ještě přikázala, ať je zticha, a vtom se s ohlušujícím rachotem odloupla šindelová střecha. Hvězdy zmizely, nahradila je pekelná, rudě zářící obloha. Bukač, vysoký a mohutný jako větrný mlýn, hlasitě zatrylkoval, natáhl dlouhý krk a klovl ostrým zobákem do otvoru v domě, nabodl mužovo tělo, zvedl ho do výšky, nadhodil a spolkl. Na lovecké zvolání odpověděl druhý pták a protáhl se blíž. Hladké černé oko se mu zalesklo vražedně rudým světlem nebeské klenby.
„A do háje,“ zaklela žena. Černý zobák se rozevřel a vyrazil k ní.
Nezdravě rudé světlo postupně zesláblo a na nebi se znovu zatřpytila souhvězdí. Pes čekal, dokud neměl jistotu, že už neuslyší žádné další výkřiky ani ty hrůzné ptačí zvuky, ze kterých si samým strachem ucvrkl. Vyplížil se zpod stolu a opatrně čenichal kolem. Vychladlé ohniště, prázdné postele, po lidech zbyly jen jejich slábnoucí pachy. Neštěstí. Jenže vořech na zdejší dvorek zabloudil teprve na jaře. Zbytků od stolu bylo poslední dobou míň než málo a dřevorubec měl sklon po pár sklenkách nešetřit kopanci, a tak psovi na tomhle domově zrovna dvakrát nezáleželo.
Proskočil otevřeným oknem a odběhl do tmy.
Z amerického originálu
A Clutch
vydaného roku 2016
v antologii The Mammoth Book of Cthulhu: New Lovecraftian Fiction
sestavené Paulou Guran
přeložila Háta Kreisinger Komňacká;
redakce a korektura Roman Tilcer
Foto: archiv autora
Americký spisovatel a básník Laird Barron je dnes již zásadním autorem, mistrně proplouvajícím šerými vodami hororu, noirové literatury a temné fantastiky.
V současnosti žije ve státě New York, ale raná léta strávil na Aljašce, kde se později třikrát zúčastnil slavného závodu Iditarod nebo pracoval jako rybář na Beringově moři. V polovině devadesátých let začal s psaním poezie a působil také jako redaktor internetového literárního časopisu Melic Review. Prozaický debut přišel v roce 2001 s povídkou pro časopis The Magazine of Fantasy & Science Fiction a v roce 2007 mu vyšla první samostatná sbírka The Imago Sequence & Other Stories. Jeho texty bychom našli mimo jiné v online magazínu Sci Fiction vedeném Ellen Datlow.
V překladu Jakuba Němečka vyšly romány Černá tma zapomnění, Černá hora a Krev je můj chleba a sbírka Ta nádherná věc, jež na nás všechny čeká. Milan Žáček do češtiny převedl sbírku Okultace a jiné povídky a povídky „Postrach“ (vyšla v antologii Martina Šusta Trochu divné kusy 2) a „Sosák“ (pro časopis Fantasy & Science Fiction). Dále česky vyšly povídky „Sekvence imago“ (Fantasy & Science Fiction, přeložila Dana Krejčová), „Halucigénie“ (Fantasy & Science Fiction, přeložil Martin Novák) a „Halíme kouřem záři severu“ (XB-1, přeložila Jitka Cardová).