Provazce deště. Ničemného a vražedného. Jeho oči skučí po krvi.
Denver se vytratil před 300 mílemi. Před 300 mílemi mokrého asfaltu… Mohlo to být 1000…
Déšť. Ničemný a vražedný – vyrývá do světa závěsy trní. Déšť. Skučí jako fotr na ginovém tahu. Skučí jako fotr, než dojde na řemen a pěsti.
Před 30 lety… Nebo to mohlo být včera.
Tenhle úprk měl skončit na poušti ne v příkopu. Ale hodiny tlačily. Tik-tak/tik-tak. Jako šéf s pohledem, v němž se zračí jediné slovo: PŘIDEJ.
Potřeboval kávu a krabičku cigaret. Možná i pár vajíček s toustem… a něco jiného než tuhle Věčnost vychvalující bibli, která se line z rádia. Hezkou sexy servírku – ne nějakou nóbl rašpli s radarovýma očima šmejdící po penězích, ale zemitou – chápavou, s modrýma očima a velkým houpavým zadkem. Ne zanedbanou a sešlou, ale hezkou a možná i s něčím extra. A při dolévání kávy bude rajcovně pomrkávat.
Déšť – plná palba, s každým plesknutím přináší násilí. Jako když fotr přechází prkennou podlahu.
Posledních 50 mil nebo každý krok, který kdy udělal.
Nefunguje. Čudlíky se nechtějí točit. Nemůže to debilní rádio vypnout ani ztlumit. Stěrače pracují přesčas, odrážejí tenhle příval tmy.
Měl by zastavit a počkat, až se to přežene. Ale potřebuje si dát cigáro a potřeboval by být v teple. Chce… chce se dívat na něco, z čeho by ho nebolely namáhané oči. Chce něco slyšet – něco jiného než sliby reverenda Jamese Theodora Ellisona, že vás uzdraví, když mu pošlete peníze. Uzdravit se penězi. Právě to ho sem dostalo. To ho dostalo na tuhle silnici. To ho téhle noci dostalo ven… Se Zásilkou v kufru.
Měl by zastavit a Zásilku zkontrolovat. Když to udělal před 365 mílemi, a málem přitom sjel ze silnice, slyšel, jak narazila do stěny kufru. Slyšel, jak do ní bouchla. Vyviklaný kulový čepy, pneumatiky na hovno a hnusný otřesy – pojebaná pontiacká plečka, ani jako novej by tenhle krám neklouzal po Nirvana Road jako horkej polibek – chevy by klouzalo. „Nic nemá na vychytaný chevy, když si to hasí na slunci. Pěkně rudý jako jabko, a ne jako tahle černá rachotina.“ A ten časový rozvrh. Jestli se Zásilka poškodí, bude v prdeli. To mu řekl pan Phoenix. To mu slíbil. Jasný jak facka – jeden pohled a několik málo slov.
Ale on za to nemohl. Nemohl za to, že mu pan Phoenix dal tohle auto. Že ho přinutil jet na sjetých pneumatikách. V tomhle křápu. Mohl za to pan Phoenix. Ale říct mu to, a přežít, to by nešlo.
Pan Phoenix a ta jeho červená kravata a ta jeho červená jehlice! a červené manžetové knoflíčky… Červeň. Civěla vám přímo do očí. Zavrtávala se. Hořela, hladový jed. Pan Phoenix a ty jeho kočky – 5 zvířat, 4 černé jako půlnoc, 1 kouřově a mlhavě šedá. Lízají mu ruce. Civí na vás, přímo do očí. Zavrtávají se.
On kočky nesnášel. Jeho fotr se pohyboval jako kočka, kradmě a ladně, i když byl namazanej. Pak vyrážely drápy. Krev. Červeň. Červeň byla všude.
Tehdy… a teď. Červeň.
Celý život před ní ujíždí. Rychle. A je tady zase. Čeká. Kdyby nepřijel na čas. Kdyby se Zásilka poškodila. Červeň. Čeká, až vytáhne drápy.
„Do prdele s deštěm. Chčije, jako kdyby někdo z pekla vypil všecko zajebaný pivo v každým zasraným baru na týhle straně Mississippi.“
Kdyby měl čas, zastavil by a vyškubl by pojistku rádia. Aspoň by umlčel reverenda, ten příval morálních rad ve smyslu „zbavte se všech svých hříchů a požádejte Boha o odpuštění“. Jenže pan Phoenix řekl přesně v půl dvanácté. Řekl, že bude čekat. Čekat. Červená kravata, pečlivě utažená. Červená jehlice! a červené manžetové knoflíčky. A nejspíš i ty zasraný kočky. Co mu olizujou ruce. Pěkně hnusná zvrácenost nechat se olizovat zvířatama. Všechny ty zkurvený bacily. Bacily z toho, jak si olizujou prdel. Může se oblíkat jako starosvětskej boháč – odněkud z vilovejch čtvrtí, ale je to hnus. A hnusný kočky si lížou prdel.
„Zkurvený proradný kočky. Mňoukaj jako saxofon. Peleší se, jako kdyby je ta negerská muzika úplně rozpalovala.“ Všechny kočky by se měly pozabíjet jak tehdá v Evropě, když pálili ty zasraný čarodějnice.
Podívá se na hodiny na palubní desce. 100 mil a necelá hodina do cíle.
Prší. Silněji. A reverend James Theodore Ellison blábolí, jako by věděl, která bije.
A fotr říká, že všechno ví.
A pan Phoenix se chová, jako by všechno věděl.
A tenhle liják se snáší, jako by měl s tímhle vším skoncovat.
A ty zasraný kočky a jejich hladový oči, koukaj na tebe, jako by to všechno chtěly.
„Zkurvená práce! Sbalím prachy, zmizím na nějakou mexickou pláž a opíchám nějaký hezký mexický buchty. Všechny tyhle zdechlý čuráky nechám jejich zdechlejm sousedům a budu se tam jenom povalovat. Už nebudu nikam pospíchat. Seru na to.“ Z ohně k flašce vína. Pá pá sračky. Dny a noci budu trávit v závětří. Na měkkým polštáři – modrým nebo zeleným, jako je barva vody. Čučet budu na sladký roštěnky, který mě nebudou chtít sejmout. Zítra vyjde slunce a já bez jedinýho problému dorazím do El Dorada… Možná si dokonce založím zahrádku, kde budu moct pěstovat trochu tý sladký mexický travky.
16 hodin prudkého lijáku prakticky bez přestání, kdy by mohl zastavit a vychcat se. 16 hodin za volantem, pronásledovaný hodinami. Štve se. Žene se. Míli za mílí. Žene se. Žhaví to. Žihadlo. Míli za mílí. Minutu za minutou. Nezbývá ani 50 minut a hodiny chtějí, aby to skončilo. A on chce být v trapu. A ten hajzl reverend James Theodore Ellison říká Konec je blízko – vsadil by se, že jediný, co měl kdy blízko, byla růžová prdýlka nějakýho ministranta. A ten ničemný a vražedný déšť neustává…
Píchnutá pneumatika před 10 hodinami mu nabourala plán, tak hezky a pečlivě nalinkovaný. Zkurvený plány. Teď bylo všechno vzhůru nohama a nadranc. Připadalo mu, jako by se to stalo minulý týden, a pohřbilo to veškeré naděje, že by se někde zastavil na večeři – vajíčka, tousty a horký černý kafe, jaká by to byla paráda, ale… Déšť, hodiny a píchnutá pneumatika to všechno pohřbily. Ze dne zůstala mršina. Zvíře, které někdo srazí a přejede a rozmašíruje a další lidi ještě párkrát přejedou, až je na kaši. Červeň. Červené svinstvo, kvůli kterému nikdo nezastaví. Které nikomu nechybí. Ani času.
Bolela ho hlava. Civěl přes stěrače, které se mohly přetrhnout, aby se vypořádaly s deštěm, hodinu za hodinou bez kafe a něčeho teplého do žaludku. Bolela ho hlava. Chtělo se mu spát. Chtěl se najíst. Chtěl se probudit vedle něčeho teplého a hezkého. A svolného. Chtěl, aby tahle šílenost skončila. Hned teď.
Chtěl, aby přestalo pršet, kurva. Ať si pan Phoenix postaví archu a i s těma svýma zasranýma kočkama může odplout třeba do Babalumy nebo Zanzibaru. Chtěl, aby tahle kapitola skončila, a chtěl svoje peníze. Hned teď.
Kdyby jenom liják trochu polevil a on narazil na nějaké bistro nebo benzínku, která ještě neusnula a nezavřela krám. Jenom jeden šálek kafe a balíček cigaret a zvládl by dojet až do Konce.
Na Konci bude pan Phoenix. Bude tam stát. S tím kamenem, pavoučí úsměv měnící se v jed, a bude se ptát po Zásilce. Vsadil by se, že i kdyby pořád pršelo, déšť by se ho ani nedotkl. Vzal by jed na to, že pod těmi silnými černými slunečními brýlemi má červené oči. Když o tom tak uvažuje, nikdy, ve dne ani v černočerné noci, ho neviděl bez brýlí. Albíni mají načervenalé oči a pan Phoenix by je mohl mít – že by?, i když je černý jako pikové eso, černý jako každý starý mississipský bluesman se zlomenýma očima plnýma žalu. Jo. Má červené oči. Úplně jako nějaký pekelný démon v těch strašidelných starých filmech.
A to nebylo všechno, co mu na panu Phoenixovi nesedělo. Vždycky je vystrojenej v tom svým pitomým šarlatovým rouchu. To si snad myslí, že je nějakej papež nebo starej faraon? Všechny ty egyptský krámy, co se mu válely v pracovně – vždyť to u něj vypadalo jako v nějakým strašidelným muzeu. A tehdy u těch vlaků na Hennepin Street, kdy od něj psi utekli s kňučením, jako kdyby je seřezal nějakým hnusným klackem, a to k nim stál zády, nejmíň 20 stop daleko. A ty hřebíčkové cigarety, které na konci hořely jako oheň pekelný – a taky smrděly, jako by je ubalili v pekle. A ten jeho hlas, zněl, jako kdyby vycházel z hloubi studny, a jak dunivě hřměl, přesně tak museli znít všichni ti starobylí bibličtí proroci, aby naplnili lidi pocitem beznaděje a vidinami věčného zatracení. Zněl černočerně a protřele. Protřele ve Věcech, co byly.
Ale napřed se tam musí dostat. Musí vyhrát závod s těmihle tikajícími hodinami, táhnoucími své břemeno do jakési nepoznatelné budoucnosti. Musí se dostat z tohohle deště.
Dálková světla snažící se číst hadovité zákruty silnice. Déšť nabourávající kontext prostoru a času. Déšť. Tady a teď. Tady a tehdy. Jako mor.
Ukazatel – ten Ukazatel. Ukazatel sděluje, že je to už jen kousek. Vlevo. Už tam skoro je. Všechny ty hodiny, a je skoro volný. Skoro se může vydat do Mexika. Se všema těma prachama. Za ty prachy si dá vajíčka a tousty a cigára a sladkou mexickou kundičku. Bude si užívat každý den na pláži – bez deště. Bez jediný zkurvený kapky! A už nikdy nebude muset jednat s panem Phoenixem. Nikdy se nebude muset dívat na ten kamennej škleb, ze kterýho člověka mrazí do morku kostí. Nikdy už nebude muset poslouchat zkurvený kočičí vřeštění. Koupí si 2 psy – ke svýmu domku na pláži v Mexiku žádný kočky nepustí. Podle ukazatele je to už jen kousek.
50 000 dolarů. Už jen kousek. Dlouhá odpoledne sám s vychlazeným pivem – pod parou a jen si dát šlofíčka, kdy se mu zachce, pokud nebude chtít mít u sebe ji. Všechno, po čem touží, už jen kousek.
Hodiny a hodiny ve tmě. Žádná obloha, žádný obzor. Přítomný okamžik – mokrý a donekonečna se opakující. Žádný břeh. Minutu za minutou. Žádná mračna. Minutu za minutou. Žádný měsíc. Hodinu za hodinou. Déšť. Leviatan.
Ven z něho. Rozpálené letní hořekování. Kaktusy. Písek. Měsíc – nízko usazený a jaksi energický, se spokojeným úsměvem. Kázání reverenda Jamese Theodora Ellisona náhle skončilo, jako když utne. Juky krátkolisté, Jozuovy stromy, sehnuté staré babizny, zkroucené, co vypadají jako mrtvé. Žluté obratle ubíhající středem vozovky, suché, nedotčené nemilosrdnou bouřkou. Všechno tady v téhle přehlídce půlnoci a časných ranních hodin je suché jako troud.
Kopec po levici. Vede k němu cosi, co vypadá jako silnice. Brzdí. Vlevo u velkého balvanu, přesně tam, kde mu bylo řečeno, že to bude. Pneumatiky, v písku tišší. Pomalu, nechce zvedat prach. 3 minuty zpoždění, nechce stanout před panem Phoenixem.
Pontiac zastaví před 3 velkými kameny, strážci, bílými jako kost. Nemají oči, ruce, prsty. Přesto je vnímá jako nebezpečí. Něco kolem nich tepe. Nepatří sem. Než mezi nimi projde, dotkne se prstem matčina křížku pod košilí.
Z hlubokých černých stínů strážných kamenů vykročí na bílý písek. Drť z kostí, pomyslí si. Oceán kostí.
Další dva kroky – přízračné kroky. Má pocit, že kráčí do táhlého svahu k velkému potemnělému domu, nese něco sprostého a nechtěného. Cítí se nepatrný. Zastaví se. Neví, jestli má vytáhnout Zásilku z kufru. Nepamatuje si pokyny. Byl tu nějaký scénář, který zmizel? Rád by udělal čelem vzad. Ale nezná cestu.
Zášleh zápalky, jizva propalující tuhle celu noci. Pan Phoenix bez svého klobouku s tmavou krempou, s tváří pod ní, žhnoucí od jednoho černého okraje ke druhému. Pan Phoenix vytesaný z ostrého měsíčního svitu. Usmívá se. Usmívá se tím svým zatraceným, nepokrytým, mlčenlivým úsměvem, ze kterého se člověku svírá žaludek, který ho umí zasáhnout jako výstřel do žeber. Pan Phoenix usazený u stolu pod velkým plátěným stanem. Saxofony – dva? –, linou se z magnetofonu u jeho nohou, hrají slepé, vzdouvající se mezihvězdné meditace, ztracenou hudbu nějakého vertikálního vetřelce probuzeného z hlubokého spánku, hladového, na lovu. Saxofony ječí a vřeští, jako kdyby těm zkurvenejm kočkám s černou duší hořel ocas. A jeho kočky, přetlačují se, aby mu mohly olizovat ruce. Pan Phoenix zpívá: „Ve Vnější nicotě, Nebeské bytosti tančí na slunci… Dlí v Jiných sférách.“ Prázdný, propastně hluboký hlas – úzké, sotva se pohybující kamenné rty – odrážejí včerejšky, odváté větrem.
Žádnej drogovej kšeft. Žádná dodávka nějakýho kradenýho matroše. Uctívání ďábla? Otočí hlavu a ohlédne se k pontiaku. Ke kufru. Kufru, do kterého se ani jednou nepodíval.
„Nazdar, Johnny.“
„Omlouvám se, že jedu pozdě, ale ten liják –“
„Liják?“
„Přestal tady kousek odsud. Fakt divný. Jako by tam byla nějaká bariéra, kterou nemohl proniknout.“
„Déšť jen zřídkakdy loví v Síních ohně.“ Rukou, z níž stoupají řídké pramínky kroutícího se kouře, si sejme sluneční brýle.
Upírá na něj červené oči. Nemrkají. Bodavé červené oči, prostoupené jen a pouze pohrdáním.
Kurva, to je… bezbožný! Má otevřená ústa – jazyk rázem venku, žene se do nich horký vzduch.
Černý muž se nepohnul. Jeho kočky sedí u okrajů stolu jako prokleté stíny připoutané k zapomenutým hádankám.
„Nebeské bytosti tančí na slunci… Dlí v Jiných sférách.“ Prázdný, propastně hluboký hlas. Úzké, sotva se pohybující kamenné rty.
Jak to dělá? Posune ruku doleva, aby se uklidnil – žádná zbraň. Zbraň má, ale leží na sedadle auta. Zapomněl ji – ve spěchu, aby to měl za sebou a vypadl odsud, aby dostal peníze.
Měsíc propadává trhlinami v mracích. Vzduch je cítit černí požírající světlo. A černý muž se ještě nepohnul. A drásavá hudba dál sílí a kypí.
Zmůže se – prostý a vyděšený – jen na upřený pohled. Do těch hlučných červených očí. Chce Konec. Chce peníze – svoje peníze. Chce odjet, vydat se do Mexika. Chce, aby Teď skončilo. Ale zmůže se jen na upřený pohled.
Píseň černého muže končí. Červené oči chladnou, úsměv se rozšiřuje. „Tak jsme tady. Temnota a světlo ve stínech na tomto konci. Temnota a světlo, jedno, aby bralo, jedno, aby dávalo.“
Doprdele, ta zásilka. Pořád je v kufru. „Správně. Omlouvám se. Přinesu zásilku.“
Tančící přidušený smích. „Nepotřebuju ji. Cestu znám.“
„Ale já ji mám. Je v kufru. Přesně tam, kde váš člověk říkal, že je. Ani jsem se jí nedotkl. Ani jsem se na ni nepodíval… Mohl bych dostat svoje peníze? A jít?“
„Peníze? Ach, ano, ty. Uklidni se, hochu, peníze potřebovat nebudeš – ne že by někdy nějaké byly. Tam, kam půjdeš.“
Ten kamenný úsměv.
Vějička. Podvod.
Půjdeš? Půjdu si pro ten zasranej kvér. Pak mi dá prachy… a já mu vpálím dvě kulky do hlavy, za to, jak se mnou vyjebává. Postřílím i ty jeho zkurvený kočky.
„Johnny, podle tvého výrazu vidím, že mi zamýšlíš ublížit a odejít. To se nestane. Řídím otevření každých dveří. Mám chvilku čas, takže mi dovol, abych tě potěšil několika málo podrobnostmi o tobě a absolvované cestě.
Tvoje drahá matka byla alkoholička a kurva, která sice za svoje chlípné pelešení nebrala peníze, ale za pár laciných panáků roztahovala nohy pěkně doširoka. A já něco potřeboval a k tomu bylo zapotřebí nádoby, jež by nesla kapku mé podstaty. Potřeboval jsem vykonat čin, který se měl odehrát pod hvězdou vyrytou za dávných časů. Stačilo jí zazpívat do ouška a dopřát jí pár sklenek ginu a pak… jak by se to dalo říct? Píchala jako králík – sedla si na mě a na můj chtíč zareagovala jako červ na jablko. Když jsem od ní odcházel, spala a vytékalo z ní moje sémě.“
Propaluje ho černý smích.
„Víckrát jsem ji neviděl, ale z tebe jsem oči nespouštěl. V noci, kdy ses narodil, měl měsíc ohnivě rudou barvu – neřekla ti nikdy o Pálení? Byly tam mí mazlíčci, dívali se, kráčeli tvým prvním snem. Když tě vyryli, přišli mi podat hlášení. Jak zub času ohlodával léta doběla, vyslal jsem tu a tam někoho ze svých sloužících, aby tě zkontroloval. Určitě si vzpomeneš na toho advokáta, který se najednou objevil, aby tě vysekal z právních motanic, když zemřela ta dívka. Byl to sluha, jemuž občas dávám práci. A Pitt – i červ se obává puchu toho, co posílá do hlíny, napadlo tě někdy, proč se s tebou ve vězení spřátelilo takové chladnokrevné monstrum a proč tě chránilo? Byla to opět moje práce. Vzpomínáš na ten večer, kdy se tvůj otec zabil pádem ze schodů, jako bezmocná oběť trudnomyslnosti těžkého opilce?“
Pan Phoenix prstem hladí krk kočky, která mu sedí u pravé ruky. „Té noci všemu přihlížela Mesah a postarala se, aby ten sprostý červ odletěl do Labyrintu, kde skučí Zatracenci. Nemohl jsem totiž dopustit, abys utrpěl újmu. Vždycky, když se objevila nějaká hrozba, udělal jsem s ní krátký proces.“
Pod náporem života, který se rozpíná v dalekohledu jeho paměti, mu naskakuje husí kůže. Chce z téhle býčí arény ven, chce, aby se korouhvička otočila. Chce něco příčetného. Chce, aby byl jeho život jiným životem, životem, který nebude zarámovaný vrakem 100 sabatů, který nebude spláchnutý zuby 1000 drinků. Je příliš ohromený, aby se rozplakal. Pevné stehy mu znemožňují cokoliv říct.
„I když vedeš temný a násilný život, nevšiml sis snad, že za 32 let se na tvém těle nezrodila jediná jizva?“
Slábne mu mysl, ubita. Zoufale se snaží promluvit. Získat klíč ke svobodě.
„Vidím, že si přeješ směnit tu prázdnou bednu v kufru za svobodu. Ano, Johnny, v té bedně není vůbec nic.“ Slovo – hrob.
„Víš, kvůli této… jak bychom tomu měli říkat? Možná Předehře k Ternu… Bylo třeba, abys sem přijel dobrovolně. Ta zásilka byla jen nástrojem, abys tak učinil. Vidím, že pátráš po důvodu tohoto všeho… Řeknu to prostě. Mám spoustu jmen. Dnes v noci mi verše kamení a větru říkají Ten, kdo otevírá Cestu. Oba jsme tu, abychom otevřeli dveře. Dveře otevřené sklizní.“
Sklizní? Jako mrtvejch?
Byl by utekl – klíčky jsou stále v zapalování pontiaku –, ale zjišťuje, že je znehybněný, uvězněný po kolena v písku.
Panu Phoenixovi září ruce. Z pavoučích prstů se mu vinou pramínky černočerného kouře. V ruce drží nůž.
Černý muž vstane. Kamenný úsměv se mu rozšíří ještě víc.
Konečně se mu rozmotá jazyk, hlesne: „Dveře kam?“
„K něčemu, co nikdy neuvidíš, co bys ani nepochopil.“
Zmatený a ohromený. „Já ne–“
„Stačí, když pochopíš, že tu poteče krev.“
Z amerického originálu
Engravings
vydaného roku 2010
v antologii Black Wings: Tales of Lovecraftian Horror
sestavené S. T. Joshim
přeložil Milan Žáček;
redigoval Roman Tilcer,
korektura Háta Kreisinger Komňacká
Foto: by Daniela Picht, Carcosa Ink Pulver Estate
Neklidný pátrač, přitahovaný mysterii a mystiky, ďábly a nočními můrami, JoePulverjeMarťan, literární konstrukt poskládaný z harampádí z jiné éry nalezeného ve sklepě Toma Waitse a z hrubých nahrávek hudebního vydavatelství ECM. V 15 objevil Lovecrafta, totálně mu propadl. Krátce nato objevil (svůj největší literární vzor) Roberta W. Chamberse, propadl mu ještě totálněji!!! Když se po 40 dal na psaní, hrál si na hřištích, která si zamiloval v dospívání. Zůstalo mu to. V jeho díle (spisovatelském i editorském) je toho z HPL a Roberta W. Chamberse hodně, jsou v něm ovšem patrné i jiné vlivy, např. NOIR (Goodis, Thompson, Ellroy a Himes), komiksy od Marvelu, poezie (E. E. Cummings, Philip Lamantia), weird fiction (Michael Cisco, Jean Ray, Ligotti) a hudba všeho druhu. Pulver není z těch, co by se za své inspirační zdroje styděli, slouží mu však pouze jako rozcestníky a jeho práce zůstává „jedinečně osobitá“.
Vydal 4 oceňované multižánrové sbírky (Blood Will Have Its Season, SIN & ashes, Portrait of Ruin, A House of Hollow Wounds), sbírku povídek o Králi ve žlutém (King in Yellow Tales: Volume 1), 2 weirdové romány (Nightmare’s Disciple a The Orphan Palace), sestavil antologii A Season in Carcosa, antologii The Grimscribe’s Puppets, za kterou získal Cenu Shirley Jacksonové, a antologii Cassilda’s Song, publikoval básnickou sbírku Ann K. Schwaderové The Worms Remember a The Doom That Came to Providence (společné dílo vzniklé u příležitosti NecronomiConu 2015 v Providence). Jeho příběhy a básně se objevily v řadě význačných antologií jako třeba Autumn Cthulhu, The Children of Old Leech, The Best Horror of the Year sestavené Ellen Datlowovou, The Book of Cthulhu, A Mountain Walked a Year’s Best Weird Fiction Lairda Barrona. Pravidelně přispíval do časopisu Lovecraft eZine.