Joseph S. Pulver sr. – … černými schodišti pod zem [povídka/audio]
(V soumračné Carcose na balkoně pohodlně sedí NYARLATHOTEP a KRÁL VE ŽLUTÉM. Na stole stojí dvojice otlučených čajových šálků a stará, nadměrně velká podavačka karet.)
NYARLATHOTEP
Skvostný výhled. Vážně přemýšlej, jestli to tady trochu nepředělat… Co takhle strom, ovšemže nic moc zdobného, urna nebo pár doteků rudé – byl by to takový problém? Nebo třeba nějaké moderní zařízení, které rozhýbe soukolí představivosti?
KRÁL VE ŽLUTÉM
Dávám přednost léty prověřeným věcem a tenhle odstín žluté mě pořád uklidňuje. Ta tvá černá je tak fádní. Nikdy mi nepřipadala moderní.
A rád bych ti připomněl, že tamhle pořád sedává Karl – pokud se zrovna nevydá na jedno ze svých nezaměnitelných putování.
NYARLATHOTEP
Bezpochyby i se svou spolehlivou flaškou Jacka sedmičky. (tiše se zasměje.)
KRÁL VE ŽLUTÉM
(souhlasně přikývne.) Takže dnes to bude…?
NYARLATHOTEP
V jeho stylu.
KRÁL VE ŽLUTÉM
Já si říkal, že se ti bude zamlouvat.
NYARLATHOTEP
Sklízejme ty, kdož jsou zralí, toť moje krédo… Hodláš tentokrát hrát fér?
KRÁL VE ŽLUTÉM
Snad.
NYARLATHOTEP
Podavačka naložená?
KRÁL VE ŽLUTÉM
Jak jinak.
NYARLATHOTEP
(zasměje se.) Dobrá. Takže to zase budeme mít okořeněné tarotem a příčnými strategiemi… (opět se zasměje.) Nesnáším nudu.
KRÁL VE ŽLUTÉM
Proto jsi přestal zvát Lokiho?
NYARLATHOTEP
Moc kňourá. Navíc ten blázen nemá krapet citu pro vybrané nuance klamu… Pravidla markýze z Queensbury?
KRÁL VE ŽLUTÉM
Chceš-li.
NYARLATHOTEP
(ukáže na podavačku karet.) Kolik je tam trnů?
KRÁL VE ŽLUTÉM
(zazubí se.) Vaše slova mne vskutku zraňují, Veličenstvo… První kartu vynáším já, že?
NYARLATHOTEP
Čekám na tvou zahajovací salvu, Červe. (mrkne.)
KRÁL VE ŽLUTÉM
Copak, stojí to za starou belu?
NYARLATHOTEP
Pche… Tobě se tahle chladem prosycená samota zamlouvá?
KRÁL VE ŽLUTÉM
Včelařova luka. Ano. Houpavý tanec řeky utichá a zajatci zítřejších rytmů sem přicházejí spočinout v něžném šepotu Věčnosti.
NYARLATHOTEP
Ta tvá slabost pro kmeny stržené záplavou –
KRÁL VE ŽLUTÉM
A tvoje plameny a dohry, nedílná součást bouří hlodajícího hříchu, jež posedají srdce sebestředných.
NYARLATHOTEP
Proháníš své ovečky mnohem víc než já.
KRÁL VE ŽLUTÉM
Rozptyluješ mě, a to jsme ještě ani nezačali. (vytáhne z podavačky kartu. obrátí ji. piková 8.)
Nechme promluvit karty, co říkáš?
NYARLATHOTEP
Souhlasím.
Stíny, stejnost se žádným brzy
a ticho
Obloha bez času…
NYARLATHOTEP
(potřese hlavou a zazubí se.) Tyhle návyky z Balíkova tě pokaždé prozradí… Jakže se jmenovala?
KRÁL VE ŽLUTÉM
(usměje se. pokrčí rameny.) Jsme jen to, co jsme. A dovol, abych ti připomněl, že i já prohlédnu tvou masku, starý příteli.
Ruka, chvěje se, doufá, že se vymaní z téhle přitažlivosti nemožného, přeje si kouzelný koberec nebo sedmičku zastřenosti a téměř necitlivosti.
Za oknem Kingsport.
NYARLATHOTEP
(zvedne obočí. pokývá hlavou.) Tak a už to jede.
Říkají, že tohle je Amerika. Nová Anglie. Přísahají, že je to pravda. Sakra, ukážou vám Mapu. Ne abyste tomu věřili. Lidi lžou. Vlády lžou. Svět, který vám minulý týden ohnul mysl svými ostrými okamžiky, to je lež.
Všechno je to lež.
Zakousl jsem se do své první, spolkl jsem ji vcelku. Měl jsem ji vyplivnout. Měl jsem vzít nohy na ramena.
Nemám tady být. Měl jsem vlajku. Měl jsem věci. Místa. Měl jsem budoucnost, mí přátelé a rodiče si mysleli, že je zlacená, a neměli obavy ani se nijak nestarali. A já nic nezpackal. Dělal jsem všechno, jak se má. Dodržoval pravidla. Všechna pravidla. Neměl jsem ani jedny džíny. Chápete? Byl jsem hodný. Další přívětivý zástupce ředitele – zčásti placený plánovač, zčásti placený úzkostlivec, v případě potřeby zlehka přisyp hajzlíka –, který dohlíží na správné účty, ač několik z nich vyžadovalo víc hajzlíka, co stoupá správným tempem. Práce přesčas, úsměv, když se třese rukama. Hezké obleky. Dobré restaurace. Drinky s významnými lidmi. Normálka.
Jel jsem do Bostonu. Jel jsem za ní. Za Cleou. Kratičké bílé šaty a ten zadek. Takovéhle ženy jsi vídal jenom v televizi nebo v Hollywoodu, ve filmu. Nikdy jsem neměl takovouhle ženu, která by mi říkala tyhle věci. Nikdy jsem neměl ženu takhle oblečenou, takhle rostlou, která by mi nabídla všechno. Řekla, že je celá moje, říkala to, když se ňadry tiskla k mojí ruce. Nikdy jsem netušil, že můžou být tak měkká. Nikdy jsem nebyl tak blízko. Nikdy. Nikdy jsem si nepředstavoval, že by se něco takového mohlo opravdu dít. V mém světě určitě ne.
Pojedu?
Jasná věc. Nedokázalo by mě zastavit samo peklo ani stovka síru dštících démonů a nakopnutý čistým chtíčem jsem se nezastavoval, abych se zamýšlel nad něčím jiným než „100% čistou, medově sladkou píčou“ s lavinou mé dychtivosti nasypanou na vnitřních stranách očních víček.
Pátek. Připraven vpustit do svého světa delirium, hořím naléhavostí. Ověřil jsem si rezervaci v bostonském hotelu. Zkusil jsem odejít z kanceláře dřív. Nějaký problém mi udělal čáru přes rozpočet. Tři hodiny na odstranění zádrhelu ze smlouvy.
Otevřel jsem dveře do noci.
NYARLATHOTEP
Vykročit do temnoty. To mohu jedině doporučit. (vytáhne z podavačky karet károvou královnu.) Nuže, vzhůru na cestu. (zazubí se.)
Všechno to chvástání ohledně pikantních chutí je pravda. Zařadil jsem netrpělivost do cestovního režimu.
Víkend v Bostonu. Noci v její posteli nebo v mém hotelovém pokoji nebo na podlaze, kdo ví, co a kde a kolikrát nebo na kolik různých způsobů? Způsobů jako ve filmech. Víno nebo co už bude chtít pít. Nalakované nehty na nohou. Tanec, chvění. Opravdová žena, která si prsty pohrává s mou kravatou. Vyholená – říkala to. Řekla mi to bez okolků. Zelené oči žehnající mojí horečce. Vytetovaný Ďábel – nemohl jsem uvěřit, že něco tak malého dokáže být tak hlučné. Topím se v sametových nespoutanostech. Jel jsem autem jako blázen, opatrnost nebyla na mém tachometru a nebyla ani na mapě v palubní přihrádce.
Řítím se po dálnici. Svět tady nemá tvar. Stěží světlo. V příhodnou hodinu se rozsvítí spousta věcí.
150+
V hlavě mi uvízl Clein zadek a úryvek básně –
Celá ta léta jsem hladověla,
poledne přišlo, jídla čas,
stůl jsem si přitáhla, rozechvělá,
a podivného vína se dotkla as.
KRÁL VE ŽLUTÉM
Šustící perutě Emily Dickinson? Překvapuješ mě.
My, jejichž písně krátí vaši pouť,
jimž krása žije, lilie ač mrou,
my básníci, jež hrdý vydal proud,
jichž písně – nevím proč – vám k srdcím jdou…
(uchechtne se.) Zařídím, ať ti do životopisu připíšou „poeta“. (vytáhne kartu, obrátí křížovou 3.)
Defekt. Prasklá guma. Sjíždím dolů – srážka směrem, kterého jsem se bál, na pás holé hlíny, co fungovala jako provizorní sjezd z dálnice – hrboly nebo koleje… Naštěstí jsem to neotočil na střechu… Nakonec jsem zpomalil, zastavil. Zaklel. Opuštěný konec nějakého průmyslového města… Tma…
Něco jako ulice…
Nepotřeboval jsem doktorát, abych poznal, že tady jsem být neměl. Ale byl jsem.
Mobil jsem vynechal. Pomyslel jsem si: „Udělej to sám,“ a „Mazej odsud.“ Fofrem.
Otevřel jsem kufr, začal měnit kolo.
NYARLATHOTEP
(takřka ladným pohybem ruky vytáhne z podavačky kartu. jde o jednu z balíčku příčných strategií Briana Ena. obrátí ji. stojí na ní „Uvažuj o různých způsobech vytrácení“.)
Tehdy se objevil první stín. Druhý jen o pár vteřin později.
Podíval se na moji poznávací značku z Rhode Islandu. „Vítej v Kingsportu.“ Zvláštně, klaunsky naklonil hlavu, šašek, jehož barvy byly na špatném plátně. „Stalo se ti něco?“
Narovnal jsem se. Pomaličku. Měl jsem před sebou vyšinutce – možná frčel na drogách, nebo jsem si to aspoň myslel – a špinavce, a tímhle aspektem jsem si byl jistý. Nevěděl jsem co říct. „Píchl jsem.“
Stín se zazubil. „To vidím.“ Pokýval hlavou. „O tom žádná.“ Mluvení obcházelo vaši křehkost, vytlačovalo kusy, z nichž si vytváříte obzory.
Chtěl jsem couvnout, ale nebylo kam, protože jsem stál u blatníku. Takovéhle věci jsem viděl v Právu a pořádku, ale Providence není New York, jeden obrovský slum, odvázaný závratný zmar kulek gangů, prosycující zemi strašlivostí. Tyhle věci se v Providence nedějí, ne lidem jako já. Všechno je to jen případ skuhrající a krví rozvášněné ošklivosti v televizi. Nikdy mě to vlastně netrápilo. Nikdy jsem neočekával, že jí svou chybu poštvu přímo do tváře.
Krevní tlak nakažený kladivem nemožného. Ztracený v panice němosti. „Jasně. Promiňte.“ Zabarvené mojí trapností.
Druhý: „I já to vidím.“ Zazubil se, upravil si rozkrok. Divoké oči. Rozcuchaný. Kanul z něho chlad. Pohnul se, bez rozloučení a zmaru, ke mně a skoro za mě. Spřádali rozhovory v mojí perspektivě. Nezanechávali vlnky.
KRÁL VE ŽLUTÉM
(usrkne čaje.)
První si zapálil cigaretu. „Tohle není dobrý místo.“ Slova, žádná úleva od úzkosti, krvácí melodramatičností. „Bydliště sněti a pekla, svině, co ti stáhne kůži až na pulzující krev.“ Škleb byl širší, bláznivější. Ohlédl se přes rameno, jako kdyby ve tmě něco slyšel. Vydal jakýsi hrdelní zvuk. „Zkurvenej svět. Spalte ho. Spalte ho… Osamělý místo.“ Výrazem se ptal, zda rozumím. „Všechno tady… umírá.“
Chtěl jsem říct něco o současných globálních ekonomických podmínkách a těžkém údělu výrobců i spotřebitelů. Obával jsem se, že to bude přešlap spojený s nemocnicí.
Oběti znásilnění prý mají křičet „hoří“.
Co s tím?
Tenký led, snažil jsem si zachovat barvu. Samé okamžité pitomosti. Držel jsem jazyk za zuby.
Zdálo se, že se nic nehýbá.
„Ale to vlastně není tvoje starost.“
Mohl jsem souhlasně přikývnout, máš pravdu.
Stín po mé pravici se uchechtl. Zakašlal. Záblesk zahlédnutý koutkem oka.
KRÁL VE ŽLUTÉM
Už jsem myslel, že nikdy nezmlkneš. (srdcová 7. pokrčí rameny.)
NŮŽ
Nevěděl jsem, že jsou tak velké.
BODNUTÍ
Tak ostré.
Záplava-mozaika-změť potlačující logiku, bezejmenných Jacků Rozparovačů, kteří zničehonic začali drtit budoucnosti. Kdyby to byl film, žádný celkový záběr.
ŘEŽ ZOHAV ZAB ZAB
NYARLATHOTEP
(vyloží! pikové eso.)
Mrkáš/zaklíněný v dece/výkřik zdušený rukávem, který ti vyskočil do úst. V jedenácti letech sleduju Psycho mezi prsty.
KRÁL VE ŽLUTÉM
Tvůj občasný smysl pro humor mě nikdy nepřestane bavit.
NYARLATHOTEP
Je mi potěšením prozářit tvé bytí, Bledý… (mrkne.) K tvým službám grátis.
ZAB ZAB
Měl zbraň i tenhle vlk?
KULKY
Nespatření narušitelé, vetřelci vstřikující do nešťastných obětí rudý úsvit, je konec se zanecháváním všeho.
Měl bych ho prosit?
Prosil bych. Okamžitě bych dokázal zformulovat litanii proseb.
Kdyby to fungovalo.
„Ale dnes v noci mám vlídnou náladu, takže mi odevzdej šrajtofli, vyměň si kolo, hupsni na koně a padej vodsaď… Oba dostaneme, co chceme.“
Udělal jsem to.
Pomalu. Jak to říkají poldové v televizi. S obavou, že usoudí, že u sebe mám zbraň.
Nebo si to prostě rozmyslí.
700 dolarů v bankovkách, chtěl jsem udělat na Cleu dojem a aby to nebyl jenom plast. Vzal si je. Kývl hlavou, že transakce zdárně proběhla, a byl ohromený a šťastný. Kreditky mi nechal – byl jsem v šoku; myslel jsem si, že lupiči vždycky berou všechno. Hodil mi peněženku zpátky.
KRÁL VE ŽLUTÉM
(rychle si lízne. srdcová 9.)
Sotva jsem ji chytil.
„Dík.“ Skoro to znělo, jako by to myslel vážně. Otočil se a odešel.
Nekřičel jsem.
Nepoděkoval jsem.
Kumpán ho poplácal po zádech. „Turisti jedni zkurvení. Jdem sehnat chlast.“
Zasmáli se. Zanechali mi pointu vtipu, který jsem nepochopil…
Poté, co mi přestalo přát štěstí, poté, co byla ze všech kalendářů vyškrtnuta naděje na líbeznost nebo včerejší hebkost nebo zítřek se sborem otevřených náručí, po válce – když nebylo oblohy, obutých chodidel, schopných prchat před mužem v černém, mužem s nožem, který zabíjel muže – před jeho čepelí, která tancovala svým bleskovým orgasmem v jejich úzkostlivých srdcích –, tehdy se mi roztřásly ruce.
Sledoval jsem je, jak mizí v černotě.
Černotě.
Dojem, od břicha po dech, víc než nepříjemný. Žiju? Vypadalo to tak. Vypadalo to tak. Při pohledu na něj pálily oči.
Ale díval jsem se. Civěl jsem na něj. Zasnažil jsem se a na to zjevení zaostřil. Co chtělo? Dokázalo se pohnout? I k mým rtům, kdyby zakřičely?
Dokázalo. Tady? Nic nebylo. Nic nemělo nástroje, ani klíč, ani sloveso, ani světlo, jež by ozářilo dálnici, která by tě odvedla do bezpečí, jež by přišlo a odneslo tě domů nebo někam daleko.
Úsilí se vzpamatovat. Zmizet. Vydat se silnicí, která se poddává míře kroků, někam, kde slova odstraňují ďábly z cesty… Kamkoliv mimo ostruhy KONEC vystavený budoucnosti.
Jakýsi přízrak z duchařských příběhů, který pohltí jakási k hrůze náchylná zápletka vylekané oběti, o niž se otírá neviditelno, zachřestila čerň. Beze zvuku bez pohybu, ale byl to upír, vesnice
Odpadků
Oplocený pozemek Prázdný ČERNÝ
Řada neobydlených domků
Příliš velké ticho
PRÁZDNÉ a NEPLATNÉ jako nové pojmy, z nichž se nedá vysmlouvat.
Jen jsem tam rozechvěle stál. Napínal oči –
NYARLATHOTEP
(křížový král.)
Slabý neon. RuDá. Trocha ZELené. Na ulici, tři nebo čtyři bloky – vřinula se mezi nás černá propast stínů a černějších skvrn – světlo čerpací stanice. Upřel jsem naděje na telefon.
Zamířil jsem, jak jsem doufal, k přístavu. Ke tváři s hlasem uvnitř, jež trčí u pokladny, rovná balíčky cigaret nebo si čte nějaký týdeník o obnažených hvězdách, prozrazených tajemstvích, dokud hodiny nepoloží ručičky na půlnoc.
Je děsivé, že zapomínáš, třeba na telefon ve své kapse. Možná jsem jenom potřeboval vidět něčí tvář. Takovou, co slyšela o tichých, jež dostanou zemi za dědictví a budou činit ostatním.
Ve starých noirových filmech bývají ulice mokré, aby zesílily účinky světla. Tady ne. Byla suchá jako troud. A světla? Na mysl se mi drala otázka, zda tu nebyla zakázána. Potom mě napadla otázka, kde je tady.
Ve slepé panice jsem při opuštění dálnice nezahlédl žádnou ceduli a na ničem zde nestálo jediné slovo. Žádný ZÁKAZ VSTUPU. Žádné ukazatele. Většina přízemních domů na druhé straně ulice měla mít na dveřích cedulky s nápisem URČENO K DEMOLICI. Neměly. I tak tu bylo dost domů, kterým v oknech nezůstalo mnoho skla. V těch, jimž sklo ještě zbylo, mělo vesměs podobu střepů připomínajících pilovité zuby.
Bylo to ničemné místo. O to horší, že nemělo jméno. Mrtvé místo plné zběsilosti.
Přidal jsem do kroku.
Strnul jsem.
Sakra.
Sáhl jsem po propisce v kapse, napadlo mě, že v případě potřeby by snad šla použít jako zbraň, a zavadil jsem prsty o telefon.
Pitomče.
Vzal jsem ho do ruky. Nedostal jsem se k myšlence, že jsem zachráněn.
Žádný signál.
Už jsem potřeboval světla na benzínce. A kromě nich i nějakou tvář.
V černé tmě odbily velké hodiny, příliš vzdálené a slabé, aby mohly být bratrem světlu, k němuž jsem měl namířeno. Netušil jsem, kterou hodinu vítají, ale jejich tón zcela jistě nepromlouval o ničem útěšném.
Přestal jsem se šourat a dal se do pohybu…
Mrtvý semafor… Všude zchátralost. Staré dveře, všechno, co kdy předváděly s vítáním, bylo pryč. Praskliny vykreslily a rozčtvrtily drahotu, opakující se chudoba z nich vyšlapala a vykroutila veškeré potěšení. Okna prostá lesku překrývající vnitřní tvářemi a sezóny pekla, o nichž jsem věděl, že by nosily hřívy šílenství, kdybych je dokázal spatřit. Verandy, praskající prkna, jež ztrácejí tvrdost v nekonečných nekrologických hodinách, nikdy na doslech slova smilování…
Před 100 lety musela být tahle čtvrť chudá teď byla po výbuchu, dřevěné a cihlové kůže zkrácené, připravené spadnout a přijmout půdu, která je prahla pohřbít… Každé okno, každé dveře, každá skvrna inkoustově tmavého prázdna křičely konec, křičely tma, křičely nechci, křičely to nemůžeš… Divoký vystrnaděný jazyk, vyrostl v popelu… Marnost na téhle ulici s měsícem ve stoce. Strádání táhlo svou řeku touhle ulicí, nehrálo fér, zanechávalo ošklivost.
Ničemné místo. Rozpadalo se. Pustina příliš prázdná na městskost. Ani jeden nedopalek, žádné plechovky od piva. Žádný plevel v popraskaném chodníku. Dokonce i Providence má tu a tam odpad.
Bez života.
Kromě hromad pytlů smetí.
Žádné mouchy.
Žádná kočka ani krysa, které by to táhlo ke zpuchřelému pugétu jakéhosi měkkého vnitřku… Nic? Na takovémhle místě?
Mimo vaše známé prostředí přicházejí chvíle, kdy lze snadno určit ŠPATNOST, kdy její sykot není pro vás ani z vás, kdy proměňuje kyselinu ve vašem žaludku ve varovné kvílení sirény. Pochopil jsem. Uslyšel jsem ho jasně a zřetelně.
UTÍKAL JSEM
KRÁL VE ŽLUTÉM
(zívne.)
Snažil jsem se necítit rozklad, jejž zde malovala šlemovitá voda a neviditelné slavnosti nasycené nočními můrami.
Začínal jsem chápat, že bych se měl bát nejen nožů a drogou poháněných rozmarů predátorů.
Půl bloku od světla jsem se snažil nezírat do ztichlé tmy. Můj bratr Paul studoval umění na Bostonské univerzitě a kdysi řekl: když se na to podíváš, věci kolem, které nevidíš, vidí tebe…
KRÁL VE ŽLUTÉM
(vytáhne si kartu „Znič nicotu, to nejdůležitější ze všeho“ z balíčku Enových příčných strategií.)
UTÍKAL JSEM
NYARLATHOTEP
(přemýšlí nad prapodivně vráceným podáním.)
Ke světlu –
V jeho proudu nebyla jediná můra.
Ve spěchu jsem zakopl. Letím, TVRDĚ k zemi. Praštil jsem se hlavou o chodník. Reakce na držkopád naražené koleno tepající po zásahu vodičem pod proudem. Krev, koleno, čelo. Ve snaze zbrzdit pád jsem si zhmoždil dva prsty. Země se do mě naposledy zakousla, když mi bylo osm, všechno se mi to vrátilo. Naštěstí nedošlo újmy nic než měkká pokožka.
Odřenina.
Tepání spojené se zvětšováním – až moc – až moc.
Vrčím a mručím na bolest.
Vstávám. Zmučeně a s vypětím vůle. Zkouška.
Syknu.
Vyhrknu newyorské pouliční heslo.
Místo, kde jsem nechtěl být. Pomalu. Vratce.
Zakulhal jsem… zamručel – zaklel.
Jsem tam. Jeden rezavý stojan. Neosvětlený. Těžký drát křížem krážem přes okno. Další těžký drát a rám s kovovými pásy přes okno ve dveřích.
DVEŘE
Zamčené.
ZAVŘENO
Stará zažloutlá cedule, otevřená ústa bez světelných slov.
Bouchl jsem do ní.
„Myslí si tu někdo, že jsem si tohle místo vybral? Kurva.
Myslel jsem, že každá zpustlá čtvrť v Americe má nějakej nonstop. Doprdele… Doprdele. Kde to jsem?“
„Přišel jste do mojí noci.“ Alt, který nevítá, propitý whiskou, utlučený přívalem hodin zakořeněných v trýznivém trnitém křoví.
Ztuhl jsem.
NYARLATHOTEP
(vytáhne si kartu „Jaké chyby jsi udělal posledně?“ z balíčku Enových příčných strategií.)
Ženský hlas. Ale –
Na takovém místě by podobný hlas mohl být lítý, i nebezpečný.
Otočil jsem se do chrapotu. Oči, objekty potřísněné terpentýnem nebo kyselinou. „Jsem Alice. Magg.“ Rty, které nikdy nelíbaly nic, co vyrobila firma Betty Crocker, ani muže, jazyk s téměř stejným odstínem šedé jako hadr, který plnil funkci šatů. Vpadlé líce, tvář feťačky. Kdysi blonďaté vlasy, pochybuji, že někdy hezké. Brada s kožními problémy, jež si žádaly chirurgický zákrok. Nic na ní bylo pohledné. Nic měkké.
Nepadnoucí tvář. Nesprávná maska volně zavěšená na konstrukci, pro niž nebyla vytvořena. V duchu jsem se otřásl a připsal to kalnému světlu.
Žena, ano, ale omšelá a ušmudlaná, když uschne, mastná, jako pobudové.
KRÁL VE ŽLUTÉM
Na cos myslel, když jsi je vychovával?
NYARLATHOTEP
(pokrčí rameny. zazubí se.) Rozmar. Aby si měla Messa s čím hrát? Už si nevzpomínán… Pořád jsem na řadě, starý příteli.
KRÁL VE ŽLUTÉM
Ovšem. Ovšem.
Zkusil jsem se usmát. Doufal jsem, že se usmívám. Nastav přátelskou tvář. Mohlo by to pomoct?
Pohled na mě, jako bych byl něco nepoznatelného.
Já, vetřelec?
KRÁL VE ŽLUTÉM
(piková 4.)
„Ztratil jste se… Cítím váš strach.“
„Jen znepokojení. Píchl jsem, přepadli mě. Sebrali mi všechny peníze.“
Tvář se přeskupila pochopením. „Dravci. Bloumají tu. Šakali, berou vše, na co narazí.“
NYARLATHOTEP
(křížová 6.)
Přikývl jsem.
„Je tu někde telefon?“ Doufal jsem, že to nezní, jako bych u ní orodoval.
„Já mám.“
KRÁL VE ŽLUTÉM
(křížový král.)
„Byl bych vám vděčný, kdybyste mě nechala si zavolat.“
Nedokázal jsem sledovat její bloudící myšlenky. Rozšířila se jí ústa. „Být oddělen od těchto nebes… Utéct Spolku.“
NYARLATHOTEP
(to jsou triky! srdcový král.)
Ustoupil jsem. Nevraživě se na mě zadívala. „Divný člověk.“
Já?
KRÁL VE ŽLUTÉM
(srdcová 3.)
Byla blázen. Stejně jako ti lupiči.
„Šrám.“ Ukázala mi na čelo, podívala se na moje rozbité koleno. „Krev.“ Sáhla do roztržené kapsy a podala mi černou větvičku. „Žvýkejte. Ulevte si od bolesti.“
Jakýsi kořen. Měla špinavé svršky a strupatý hřbet ruky, ale vzal jsem si ho. Chutnal trpce, ale jestli mi pomůže… Obyvatelé těchhle novoanglických zapadákovů užívají starobylé léčebné prostředky, na Jihu mají amulety gris-gris. Bral jsem to jako něco ve stejném duchu. V pobřežních městech Nové Anglie si lidé neberou servítky a neschraňují zbytečnosti.
„Pojďte. Bydlím tam, kam vlci k oknům nepřijdou. Pojďte.“
Paul říkával, že žádná volba je taky volba. Chtěl jsem, aby to vysvětlil. „To je snadné, uděláš to, nebo neuděláš. Když ne, zrušíš si lístek. Je to na tobě.“ Namítl jsem, že to nedává smysl, on pokrčil rameny. Teď jsem myslím pochopil, jak to myslel. Věděl jsem, že kdybych tu zůstal, je po mně.
„Dobře. Veďte mě… Prosím.“
Vydal jsem se za houpavým povláváním jejích hadrů. Zahnuli jsme za roh, sešli boční uličkou,mezerou mezi bídně navěšenými prkny a cihlami bez oken, a ani jedny dveře nezvaly ke vstupu dovnitř. Byl cítit kouř. Něco tu nedávno hořelo. Nevěděl jsem co, ale pomyslel jsem si, že takhle páchne smrt.
„Tudy. Tudy.“
„Ano. Jdu hned za vámi.“
NYARLATHOTEP
(kárová 3.)
„Není čas otálet. Vdoviny svíčkové sítě… Prázdný chodník. Pospěšte.“
Vdoviny?
„Pospěšte.“
Pospíchali jsme. Zákruty, chvatným krokem černými ulicemi, každá další stejně bezútěšná jako ta předchozí. Žádný zvuk žádný pohyb, jen ty naše.
Ale jaké město v téhle části Nové Anglie v sobě mohlo skrývat tak rozlehlou mrtvou zónu? Ani jedna komerční budova, kromě jediné čerpací stanice, ani jedna továrna, ani jedna katedrála nebo kostel, jež by nabídly výsosti nebožákovi, a ani jedno zaparkované osobní či nákladní auto, které by čekalo, že posviští do vzdálené tváře možnosti.
NYARLATHOTEP
(s pohledem upřeným do protihráčových očí očekává, že poznamená cosi o absurditě nebo uštěpačně filozoficky zavtipkuje na téma chléb, víno a milostivý Bůh. ne tak jako jiné, vyzařující naivitu nebo májá nebo zápolení s nedostatky a obavami, smrtelně klidná pokerová tvář na opačné straně stolu neprozrazuje vůbec nic.)
Žádný dům neměl víc než jedno a půl patra. Ani jeden neměl otevřené okno a každá stavba s překládaným obložením působila dojmem, jako by ji obléhalo pomalé barbarství. Oprýskané dřevěné obklady zšedly stářím, střechy a šindele byly rozlámané, zprohýbané a chyběly jim růžky, přesto na zemi nebyla vidět jediná vločka barvy ani kousek šindele. Převislé konce střech zplihle visely. Nezapůsobil na ně pouze zub času vypadaly i ohlodané… Veškerý pohyb, každou otáčku naléhavosti nebo připravenosti jako by zastrašily blouznivé projevy koštěte s mrtvolným hlasem.
Další nároží
se přiblížilo nic na zemi žádná louže zahlcená a sklíčená žádný
jazyk kouře
… a za další.
KRÁL VE ŽLUTÉM
(křížová 3.)
Fádnost. Chybějící mapa či význačný bod.
Světlo s okousanými okraji, chabé a slabé ve zvěrstvu velké černé pěsti negace…
NYARLATHOTEP
(křížová 6.)
Bídnost, fantazie a jakýkoliv pohled k touhám posloupnosti se odrolily, oprýskaly, jakási forma truchlení nakažlivá skutečnost. Situace ubohého faktu, halasná jako oznámení kterékoliv neodbytné organizace. Ošuntělé domky, odsouzené k lhostejnosti pomalého puchření, měknout utrpením, vždy na jediné straně ulice. Prázdnota a pusté parcely na protější straně a tam, kde se sporadické, slabé světlo dotýkalo bezútěšných pozemků, nebyly patrné žádné stopy po oživení jakoukoliv stavbou. Téměř před každým domem se tyčily hromady odpadkových pytlů. Přemýšlel jsem, jak tak mrtvě vyhlížející místo může produkovat tolik smetí.
Nebyl tam jediný dům, kde by se svítilo. Nikde nemžikala televize, která by navlhčila pustinu louží své průsvitné záře, záclonami neproblikávala ani jedna červená či modrá LED dioda. Kandelábry, povětšinou nahnuté, zhruba před každým třetím domem, ale ani polovina z nich nesvítila. Řada měst čelila nutnosti šetřit v krušných hospodářských časech, ale tohle, vyhlodané žíravinou, bylo něco jiného.
Jako by veškerá tato čerň světla zakázala.
Moje zmatenost si na šachovnici vnímání připravila celou řadu otázek; stoupaly, hotové otevřít –
KRÁL VE ŽLUTÉM
(vytáhne kartu „Učiň náhlý, destruktivní nepředvídatelný krok; začleň jej“ z balíčku Enových příčných strategií.)
Hlasy z divých úst. Kusy jedu.
Popadla mě za ruku. Odtáhla mě stranou, než nás potřísnilo světlo. Naklonila se. Zašeptala: „Noční vrány. Špatné.“
„Cože?“
„Pssst. Noční vrány. Černá ruka šibenice šátrá.“
Ručně vyráběná pekla. Vrány dávající průchod drtivým hlasům. Veranda… výkřik bránící sousedku před opilým bezdomovcem prostoupeným nevraživostí bývalého manžela… „Běda jestli vkročíš na tyhle schody.“ On, hodně jako ex, trpce: „Půjdu si, kam se mi jen zachce. Žádná zavšivená feťácká kurva mi nebude říkat, co můžu a nemůžu.“… nabuzený ničit, nespoutané zuby připravené na maso… nejsou dost blízko, aby cvakly, ale stejně cvakají… pak se tasí zbraně zaslepení… jedna ječí miluju tě – jedna štěká ani jednou ses mě nezeptal – zpěvavá harmonie čtyř pátrajících kulek – sbohem srdíčko – sbohem zármutku – táhni do hajzlu – ty táhni do hajzlu… přenos energie… výjev změnil jazyk, dvě cigarety leží na zemi a hoří, ale jejich hru nemůžou hrát žádné prsty… ona leží rozplácnutá u zdi odprásknutá v nezměrno, strach nedokáže natáhnout její křik. Krvácí z břicha – stále hladová, stále zápolící s nenávistí – Polknutí, žádné teď, co by se dalo sebrat. Tmavý dveřní otvor je studený, tichý. Zpátky už ji nechce.
NYARLATHOTEP
(piková 2.)
Odvedla mě o ulici zpátky, zamířila jinam.
„Špatné. Jen se líbají.“
„Kde to jsme?“
Zastavila se. Otočka. „V tom. Pojďte. Pospěšte.“
„Co je to za město?“
KRÁL VE ŽLUTÉM
(srdcová 4.)
„Říkali mu Kingsport.“
„Říkali? A co teď?“
„Špatné.“
To má pravdu.
Je v pohybu. Našel jsem rychlost, abych srovnal krok, nezdržoval jsem se v tomhle mauzoleu… Ona a její nově nalezený stín, vzdaluje se od soli a vlhkosti, jimiž byl prosycený vzduch, krysy krouží –
KRÁL VE ŽLUTÉM
Zase ty tvoje krysy. Tak rád hovoříš o náznacích… Jednoho dne mi budeš muset o téhle svojí zálibě prozradit víc.
Ulička.
Potom ulice.
KRÁL VE ŽLUTÉM
(kárová 5.)
Žádné setkání pozemských rukou.
NYARLATHOTEP
(srdcová 2.)
Žádný autobus – kolem neprojíždí žádné náklaďáky – není tu jediný člověk, do nějž by se dalo zakousnout pozdravem – žádná souprava pro přežití –
KRÁL VE ŽLUTÉM
(kárové eso.)
NE
– čistá a připravená
– žádné odvolání
– líčení nebo davy vymodelované s modrýma očima nebo brána na šířku ulice s portréty, které se nebojí svého vlastního vlhovce
– prohlížení výkladních skříní, putování do ovoce vyřezávaných návrhů
– oslnivá zář panteonu, která zachytává nekonečné švy táhnoucí se po jejích lýtkách
NYARLATHOTEP
(křížová 7.)
Ne
Ne
Ne
KRÁL VE ŽLUTÉM
(odfrkne si.) Jenom tři? (rytíř pentáklů.)
NYARLATHOTEP
Uvažoval jsi někdy o tom, jaký by nám hrozil postih, kdyby naše hra měla rozhodčího?
KRÁL VE ŽLUTÉM
(zvesela.) Nějakého běsnícího inkvizitora? Pokud by se některý odvážil poodhalit závoj, projevil bych mu náklonnost, jež by rozmetala veškeré ponětí o spravedlnosti do končin, kam by se jeho Ďábel nikdy neodvážil pohlédnout.
NYARLATHOTEP
A já s jistotou předpokládal, že bys ho chtěl předhodit svému mazlíčkovi (ukáže k hlubinám pod pláží) tam dole.
Další ulička. Mrtvá. Ne tak modrý rajský břeh – žádný bar s růžovoučkými triky růží, které vyřezávají drozda a samet pro lehkovážné –
Další ulice.
Nad všechno se sklání noc – nářez, vrah objímající každý krok času.
Jedno klopýtnutí. Tolik tmy je droga, při neúprosném nadopování se vám z prstů vysmekává tvrdost a skutečnost.
Sledoval jsem ji, abychom došli k cíli.
Opět se ozvaly hodiny, které jsem už jednou slyšel. Ustrnula. V očích se jí zračil strach, jenž mi sevřel žaludek, když jsem čelil zlodějům.
„Jste v pořádku?“
Podívala se na mě. Zlostně. Ukázala mi špinavé zuby. Tvář se rozkřikla: blázníte?
„Psi Spolku kráčejí. Pospěšte.“
Vyrazila. Držel jsem krok.
„Ten Spolek, co jste zmínila, co je zač?“
NYARLATHOTEP
(pikové eso.)
„Jeho sbor… Musíme se dostat ke strážní věži.“
„Kam?“
„Pryč.
Od nich. Snaží se zaplnit rámec. Až skončí píseň, znovu vybudují své pyramidy… Až nebudou přebývat v modrých kupolích a opustí bolest svých meditací a zdědí poklad… Každá myšlenka bude galaxie.“
Blázní a děsí, oči nejsou pátrací reflektor, ale jsou v pohybu, že by byla na drogách? Vyzáblé, bolavé rány, tyhle oči, mohly by být na cracku – v televizi tak vypadaly. Měl jsem jen vyměnit pneumatiku a odjet. Před hodinou už bych byl daleko odsud, ať je tohle místo sakra kdekoliv. Na cestě do bezpečí.
S Cleou.
„Kde máte ten telefon?“
„Vedu vás tam.“
Chtěl jsem říct už je kurva načase.
Labyrint bez jediné cedule. Nad terénem, který nikdy nepoznal vyrovnanost. Odchod z bytí, kde se obědvalo, kde byly měřitelné vzdálenosti a řád a teorie. Odchod od všeho zářícího.
Chtěl jsem bar ne tohohle hloupého vodicího psa. Telefon s hlasem na druhém konci a drink. Chtěl jsem být v pokoji s tvary, které mé oči sledovaly už dříve.
Slévárna prachu a nicoty.
KRÁL VE ŽLUTÉM
(srdcová 9.)
„Jsme blízko?“
NYARLATHOTEP
(křížová královna.)
„Už brzy.“
Lapám po dechu. Zastavil jsem se. „Počkejte. Minutku…
Jen popadnu dech.“
KRÁL VE ŽLUTÉM
(křížová 9.)
V jejím výrazu se zrcadlila tvář lékaře stojícího u smrtelné postele.
„Před čím utíkáme?“
„Před Tolonem.“
NYARLATHOTEP
Tos použil minulý týden.
KRÁL VE ŽLUTÉM
(zazubí se.) A zafungovalo to.
Neuměl jsem to zařadit, cože?
NYARLATHOTEP
(„Použij nepřijatelnou barvu“ z balíčku Enových příčných strategií.)
„Když se poprvé vynořili z Ohybu bylo to jednoduché lovili lidi… Muže… Nikdo nedokáže říct, co se stalo se ženami… Potom vzali, co se vyhodilo, využili, co se dalo… Ale spíž je prázdná takže se dali na pronásledování.“
„Chcete tvrdit, že někdo, něco, tady všechny zabil?“
„Neas. Surové kouzlo jeho přízračného dotyku. Jeho stádečko žízní… Přichází likvidovat jako mlha, ulovit, co exorcismem vymetou z nervů a krve.“
„Nechápu, co se mi to snažíte vysvětlit.“
„Neas. On je ten děsivý – jeho kyselá síť svádí vinu… Smrtelník odchází. Teď pro něj loví jeho šakalové.“
„Ale ti muži, co mě okradli, a ti opilci na té verandě, to byli muži, lidé.“
„Lupiči byli tuláci občas sem chodí. Berou jakékoliv zbytky. Nějací lidé tady jsou. Hrstka. Skrývají se. Propadli droze, pití, nemysleli. Poskvrnění a nečistí. Lepší zemřít jako oni.“
Umřít zbořenej je lepší? Muselo se to dát vyčíst z mého výrazu.
„Je lepší takhle odejít. Neasovi šakali berou vše.“
„Smrt je smrt.“
„Ne. Neas vás nenechá odejít.“
„Myslíte duši?“
Natáhla ruku, přitiskla mi k čelu mozolnatý koneček ukazováku. Několikrát jím poklepala. „Jiskra, která sní. Neas si ji ponechává. Všechno požírá, dokud všechno není prázdné.“
Přecházel jsem od žhavé fantazie přes peklo až k surreálnu sežehnutému šílenstvím. Dmul jsem se příčinou a následkem divokého strachu, moje chyby nebo osud škubaly za všechno, co jsem zavěsil z údů příjemnosti a příčetnosti.
„Je to člověk?“
„Je Neas. Jeho tvář se liší pro každé přijetí.“
„Pro každého přijatého člověka?“
Přikývla ano.
„A před tímhle ničitelem máte nějaké útočiště?“
„Strážní věž.“
„Jsme blízko?“
„Tam.“
KRÁL VE ŽLUTÉM
(„Vzpomeň na ty klidné večery“ z balíčku Enových příčných strategií. usmívá se.) Tuhle kartu jsem měl ze všech balíčků vždycky nejradši.
NYARLATHOTEP
(napřímí se. dlouze pozoruje tiché potěšení svého přítele.)
Vyschlá a popelavá, tři podlaží splácaná z betonu, cihel a dřeva naklánějící se k chabému představení pouliční lampy, která ještě nezapomněla zářit. Střecha, která ještě neztratila veškerou pevnost. Dům to nebyl. Že by někdejší průmysl? Střecha byla obehnaná ostnatým drátem, poukazovala tahle bariéra na vojenský účel? Žádná vyhlídka tam přesto nebyla. Ani oblouk nebo výzdoba. ve třetím podlaží tři okénka zastřená těžkým pletivem. Přes husté stíny protínající základnu tam nebyl vidět žádný vstup.
Při pohledu na tuhle stavbu mi to došlo, ta žena nemá domov a tohle je shromaždiště, kde se shlukují bezprizorní lidé, jejich jeskyně, do níž nevpouštějí epidemii brutality, která hladově šmejdí a děsí za noci. Když jsem stál před tím objektem, hlavou mi prolétly staré vlkodlačí a upírské filmy z puberty, bál jsem se, že budu shozen do schrány dosmrtného zanedbání a horších věcí, což není řešení, jak se dostat z tohohle pekla.
Neviděl jsem, že by se od kandelábru táhly k té budově nějaké dráty, přesto říkala, že má telefon…
To místo se mi ani za mák nelíbilo, průčelí nepůsobilo ani trochu přívětivě. Kámen a tvrdé místo. Nechtělo se mi tam. Čišelo nepatřičností, ale pobyt tady venku na mě už vycenil zuby. Žádné jestli nebo nebo na výběr je teď hodí nehodí.
„Jdeme dovnitř.“
Ani pobídka.
Šel jsem za ní. Narazil jsem na dveře s flekatou kovovou kůží. Abych se dostal dovnitř, musel jsem se sehnout. V silném zaujetí jejíma očima a tváří jsem si dosud nevšiml, jak je drobná. Sehnutá. Staří lidé se někdy za chůze hrbí. U ní to bylo něco jiného. Nejen pouhé sehnutí…
Svraštila tvář, odkudsi z hloubi hrdla se jí vydralo několik podivně shluklých vrčivých zvuků a dveře se otevřely. Jakýsi zakrslík štěkl: „Sem. Sem.“ Zatahal mě za rukáv.
Polkl jsem. Přítmí. Teplý vzduch. Krátká chodba. Žádné závěsy žádná výzdoba, ani tříska nábytku… Černými schodišti pod zem. Po popraskaných, zacákaných starých schodech, tady chybí roh… Víříme prach. Mí společníci odhrnuli vysoké pavučiny, protáhli se pod nimi…
Vlekli jsme se k další scéně… dřevo ustoupilo kameni
a hlíně…
Zatuchlý vlhký vzduch. Jako dítě jsem sklepy nikdy neměl rád, a tohle tak páchlo. Sevřela se mi tím hruď. Zachvěl jsem se.
Další schodiště… méně kamene… udusaná hlína
úžící se…
Alice, říkala si Alenka a vedla mě do králičí nory…
NYARLATHOTEP
Co pořád máš s tou knihou? Jde o ty kleštěnce, nebo nevěstky?
KRÁL VE ŽLUTÉM
(zazubí se. pokrčí rameny.) Důvody jsou samet a satén a krajky… Kdybychom měli v Carcose houby…
Z posledního schodu vyplynula kratičká chodba, možná spíše tunel…
NYARLATHOTEP
(„Udělej něco nudného“ z balíčku Enových příčných strategií.)
Velký dveřní otvor do velké místnosti. U středu místnosti tři hromady vosku do výše hrudi, jež mají na vrcholu zapíchnuté hořící svíce. Vesměs přítmí až tma. Puch k nesnesení.
Moje schopnosti značně utrpěly nedostatečným osvětlením a mírnou závratí a otupělostí, kterou, jak jsem byl přesvědčen, vyvolal onen kořen, neviděl jsem do koutů, ale zbytek prostoru byl pustý.
KRÁL VE ŽLUTÉM
(„Od ničeho k něčemu víc než nic“ z balíčku Enových příčných strategií.)
Dveřník nás zavedl k asi dvanáctičlenné skupině, všichni její členové se vzájemně přibližně podobali, jen někteří se lišili mírně oblými boky a nijak výraznými oblinami prsů, stáli u stěny propletené kořeny a posázené kameny. Na tvářích, jež na mě upřely oči, nebylo nic nenuceného. Můj dech měl každou chvíli přivést na svět zemětřesení, naháněli mi hrůzu. Alice ke mně trhla hlavou. Vyměnili si mezi sebou věty, kterým jsem nedokázal přijít na kloub.
Nelíbili se mi nelíbilo se mi to tu.
NYARLATHOTEP
(křížová 5. otočí hlavu a přehlédne obzor. zasune kartu zpátky do balíčku. piková 9.)
KRÁL VE ŽLUTÉM
Ta tvoje pravidla markýze z Queensbury už neplatí?
NYARLATHOTEP
(zadívá se na čajový lístek na dně šálku.) Jen můj sklon využívat alternativní nástroje.
KRÁL VE ŽLUTÉM
„Vše jsoucí ve vesmíru je plodem náhody a nutnosti.“
NYARLATHOTEP
Když se mi to hodí.
„Promiňte, říkala jste, že máte telefon. Je nahoře?“
Muž, který otevřel dveře, se mi nepokrytě vysmál, načež se obrátil k Alici.
„On shodí své poslední období. Připravte hostinu díkůvzdání za sklizeň.“
A další brebentění v jazyce, jemuž jsem nerozuměl.
Jedna žena: „Dosti sladký, ano.“
Ruce na mně. „Neasovi přijde vhod.“
„Odevzdej Neasovi pak přijímej.“ Rozšířené oči. Dveřník si olízl rty. Vídal jsem děti, které se takhle dívají na bonbony.
Upřené pohledy. „Každičkou kapku.“ Prsty si to tiskne k dolnímu rtu. Prsty nejsou špinavé. Ani hlína, ani špína, v tomhle světle načervenalé, stará krev pod nehty.
Zuby, odtáhlo to rty ze svých groteskních hladových úst, zuby, jaké byste viděli na vrčící stvůře. Zuby – tesáky, které se nikdy neúčastnily s váhavostí, stvořené na trhání masa.
SNĚZ, NEBO BUDEŠ SNĚDEN
Měl jsem to v hlavě. Živí se nechají požírat. Všechno se pozře. Věci se sklízejí, aby se pozřely.
Malátnost. Ten její kořen byl určitě droga. Všechno přicházelo pomalu. To byla výhoda před dvaceti minutami.
Měří si mě očima.
Zubící se tvář, která je mi nejblíž, mě očichává. Špinavá, a očichala mě?
KRÁL VE ŽLUTÉM
(kárová 2.)
Tváře mrtvých tvorů, přitažlivá síla stínů ve dnech masa nevítaných. Pohnuly se, pohnulo se to, co bylo pod hladinou, ale kůže navrstvená nad svalovinou a kostí následovala pomalu. Zdálo se, že kůže se zraněními a důlky se nechce řídit kadencí svalů.
Malomocní?
Může za to poškození nervů a infekce. I kvůli ní mají takové oči. Určitě.
I tohle.
Alice otočila hlavu. Část tváře se toho pohybu nedržela. Její tvář nebyla její tvář. Byla to zástěrka, závoj halící propast. Maska.
KRÁL VE ŽLUTÉM
(uchechtne se.)
NYARLATHOTEP
(zarazí se. „To se ví.“.)
Kožnatá ruka ji sloupla.
NYARLATHOTEP
(vzdychne.)
Něco mrtvého, zčásti shnilého, a kostěná struktura, která je sestřenicí z 5. kolene čemusi psímu, co bylo její tváří. Všiml jsem si i zubů, ostrých, vsadil bych se, že by překously kost.
NYARLATHOTEP
(kárové eso.)
Uviděl jsem hák na maso.
Narkotický kořen mi nepronikl do myšlenek. Bleskové záblesky strachu mi zasazovaly rány. Hřbitovní peklo. Výjevy ostrých úkladných vrahů, kteří nesmlouvají, jakási džungle zubů nenabízela mému srdci žádné útočiště. Řež mě, vyryj mě, uzavři Nease v mé slupce –
Zbytek sněz.
Zraněný, poblouzněný, možná tím kořenem, který mi dala, ale mám to. Nehodlal jsem dopustit, aby mi jejich plány s dějinami vzaly čas, vykroucený ze sevření, jež si myslelo, že mě vytrhne z dýchání.
Hlas ve tvaru řezné rány sykl: „Pročištění.“
Uviděl jsem nůž – artefakt ze skrytých věků, nic vybledlého ani slabého ve svém odhodlání.
KRÁL VE ŽLUTÉM
(křížový král.)
UTÍKAL JSEM
NYARLATHOTEP
(srdcový král.)
Ne po troškách, utíkal jsem ostře – paže, pěst, drsné myšlenky. Pronásledovaly mě jazyky, které měly potíž udržet na sobě lidskou řeč. Pevně jsem svíral propisku. Nic moc to nebylo, ale mohla by propíchnout nechutnost a rozšířit případnou šanci dostat se ven, kdyby jí bylo třeba.
Potemnělé úzké chodby… Nahoru po schodech, ve stínech se mi daří udržet rovnováhu… Cestou do místnosti jsme neodbočovali často, vrátit se ke dveřím bylo skoro snadné…
Nestřežen. Já, omráčený, ne-li zdrogovaný, a zraněný, možná cítili, že jim nanejvýš vběhnu do talíře, ale to mě nezpomalovalo.
Byl jsem venku. Utíkal jsem středem ulice. Pokud tu byli nějací lidé, chtěl jsem někoho najít… Křičel jsem o pomoc.
Běžel jsem. Náležel jsem zvířecí řeči, bolest v hrudi neomezovala mé snahy o rychlejší…
Běžel jsem dál.
KRÁL VE ŽLUTÉM
Chybějí ti někdy ostatní?
NYARLATHOTEP
(na okamžik se odmlčí. zadívá se na kartu na stole.) Karl… Měl všech pět pohromadě, když zrovna nebyl naložený v lihu… S drahou Babou se jeden nenudil, pokud zrovna vztekle neposkakovala kolem kvůli nějaké pitomosti – Pamatuješ se na tu noc, kdy hodila po měsíci botou? (zazubí se.)
KRÁL VE ŽLUTÉM
(uhodí rukou do stolu.) Výtečné. Byl jsem si jist, že ji La Llorona uškrtí. Viděl ses s ní při svých cestách?
NYARLATHOTEP
Jelikož jsem se v té roztržce nepostavil na její stranu, vyhýbá se mi. Škoda. A–
KRÁL VE ŽLUTÉM
Tu nešťastnou záležitost s Julií laskavě přeskoč. Splatil jsem ti to i s úroky.
NYARLATHOTEP
(zuří! pak se krátce usměje, když si vybaví Jacka a to, jak jeho duši přibil trny k přesýpacím hodinám.) Mohu tě uklidnit, že v pekle, které jsem pro něj uchystal, mu prvotřídně rudnou líčka.
KRÁL VE ŽLUTÉM
(rychle. křížový král.)
Zaběhl jsem za roh. Nazdařbůh. Na kopci jsem uviděl reflexní dolní okraj dálničního ukazatele.
Boston 66 km
Běžím vzhůru – posedlý, posilněný – hladový po neonu, chňapám po výšce, doufám, sahám po pásech stromů a silnici se světly a tváři, která zdraví, vede k budovám ve tvaru člověka a přívalu příběhů –
NYARLATHOTEP
(srdcová 6.)
Klopýtnutí. Vymkl jsem si oslabený kotník.
Tažen zpátky. Cesta dolů – astronom, jenž ztratil kontakt se svou soupravou pro přežití, šátrá po nějakém místě v realitě. Horko volného pádu. Třesknutí do tmy…
Stojím, přesouvám pekelná množství bolesti –
Nepevné.
Teď se opět do kopce nevydám.
KRÁL VE ŽLUTÉM
(srdcová 2.)
Schovat se. Odpočinout kotníku.
Zamknu se v nějakém domě, dokud nebudu moct utéct. V noci jsou na lovu. Budu se skrývat, dokud nepovstane nádherné hejno citrónového slunce a neprorazí glazuru jejich koncovky.
Dostal jsem se do domu. S klením jsem se vyvlekl do patra. Malý pokoj, okno do ulice. Rub oprýskaných dveří jsem přeskupil vypočítanou specifičností prádelníku, židle a vysokého zrcadla, v němž nebyla žádná barva – Zadíval jsem se na propisku ve své ruce a přál si, abych měl západku a zbraň.
Pokradmu vykukuji z okna. Napínám sluch do nižší dimenze, zda neuslyším žhnoucí klepání hlasů. POSLOUCHÁM. Netrpělivě. Žádný ohyb rtuťových výroků pátrajících…
Vidím cestu ven.
Dám si pokoj od gelu zděšenosti. Klesající, ale neustále kroužící chabá naděje.
NYARLATHOTEP
(žolík.)
DÁLNICE
z mého okna.
Právě probleskla světla auta. Na cestě do Bostonu… Kde bych měl být i já.
CLEA
– švy jejího na sever se upínajícího oka na punčoše stoupají vzhůru, sedí mi na klíně. Lehce se smějící horko v mém uchu. Slibuje – „Nemám kalhotky.“ Rudě sametová rtěnka dovádí s mým snem –
Žádný Ikarus… Světla, návrat ke zlatu, trhnutí oné galaxie – její nadýchaný smích s plným nasazením… Kde je jeden, přijde další… Musí…
Chci. Chci.
KRÁL VE ŽLUTÉM
(piková 9.)
Kotník je lepší. Že by? Sevření rozhodné lidským svalem… Myslím, že bych mohl dospět… tam
NYARLATHOTEP
(srdcové eso.)
hnán turbulentní touhou –
KRÁL VE ŽLUTÉM
(křížová 3.)
pustá ulice…
Kingsport.
NYARLATHOTEP
(„Prostý odečet“ z balíčku Enových příčných strategií. usměje se.)
Výhled mi stíní černá křídla.
KRÁL VE ŽLUTÉM
Švindluješ.
NYARLATHOTEP
Já? Pokud si vzpomínám, to ty jsi měl při posledních šesti stech hrách pod rouchem kartu navíc.
KRÁL VE ŽLUTÉM
Co na to říct, Cassilda odjela na dovolenou a pradlena, inu, nové děvče – člověk se musí o vlastní děti postarat.
NYARLATHOTEP
To byla ta holka, cos ji vytáhl z toho autobusu?
KRÁL VE ŽLUTÉM
Ano. Zaškolit novou pomocnou sílu nebylo snadné, ale sám víš, jak náročný je úděl pastýře… Dáš si ještě čaj?
NYARLATHOTEP
No je pravda, že se musím sejít s tím zatraceným krysařem kvůli těm neustálým problémům s krysami, ale… Ano prosím, dám si. To může počkat.
(podle H. P. Lovecrafta Poznámky 45 Rasa nemrtvých faraonů přebývajících pod pyramidami v rozlehlých podzemních síních, kam se sestupuje černými schodišti. 46 Hawthorne – nenapsaná zápletka Návštěvník z hrobky – cizinec na nějakém veřejném místě o půlnoci pronásledovaný na hřbitov, kde sestoupí pod zem. a John Fowles Larva.)
[David Lynch „Pinky’s Dream“, Alan Moore „The Gate Of Tears“, Kate Bush „50 Words For Snow“, Current 93 „Not Because The Fox Barks“, Lady Gaga „Bad Romance“, Jeremy Reed „My Death“, Stephen Jesse Bernstein „This Clouded Heart“, B. J. Thomas „Everybody’s Out of Town“, William S. Burroughs „A Thanksgiving Prayer“, CAN Box Music: Live 1971–1977]
Všechny skladby s výjimkou jedné najdete v playlistu na youtubovém kanále nakladatelství Medusa.
Z anglického originálu
… down black staircases
nalezeného v autorově pozůstalosti
přeložili Milan Žáček
a Háta Kreisinger Komňacká;
redigoval Roman Tilcer
Foto: by Daniela Picht, Carcosa Ink Pulver Estate
Neklidný pátrač, přitahovaný mysterii a mystiky, ďábly a nočními můrami, JoePulverjeMarťan, literární konstrukt poskládaný z harampádí z jiné éry nalezeného ve sklepě Toma Waitse a z hrubých nahrávek hudebního vydavatelství ECM. V 15 objevil Lovecrafta, totálně mu propadl. Krátce nato objevil (svůj největší literární vzor) Roberta W. Chamberse, propadl mu ještě totálněji!!! Když se po 40 dal na psaní, hrál si na hřištích, která si zamiloval v dospívání. Zůstalo mu to. V jeho díle (spisovatelském i editorském) je toho z HPL a Roberta W. Chamberse hodně, jsou v něm ovšem patrné i jiné vlivy, např. NOIR (Goodis, Thompson, Ellroy a Himes), komiksy od Marvelu, poezie (E. E. Cummings, Philip Lamantia), weird fiction (Michael Cisco, Jean Ray, Ligotti) a hudba všeho druhu. Pulver není z těch, co by se za své inspirační zdroje styděli, slouží mu však pouze jako rozcestníky a jeho práce zůstává „jedinečně osobitá“.
Vydal 4 oceňované multižánrové sbírky (Blood Will Have Its Season, SIN & ashes, Portrait of Ruin, A House of Hollow Wounds), sbírku povídek o Králi ve žlutém (King in Yellow Tales: Volume 1), 2 weirdové romány (Nightmare’s Disciple a The Orphan Palace), sestavil antologii A Season in Carcosa, antologii The Grimscribe’s Puppets, za kterou získal Cenu Shirley Jacksonové, a antologii Cassilda’s Song, publikoval básnickou sbírku Ann K. Schwaderové The Worms Remember a The Doom That Came to Providence (společné dílo vzniklé u příležitosti NecronomiConu 2015 v Providence). Jeho příběhy a básně se objevily v řadě význačných antologií jako třeba Autumn Cthulhu, The Children of Old Leech, The Best Horror of the Year sestavené Ellen Datlowovou, The Book of Cthulhu, A Mountain Walked a Year’s Best Weird Fiction Lairda Barrona. Pravidelně přispíval do časopisu Lovecraft eZine.
Česky mu v překladu Milana Žáčka vyšla povídka „Vyrývání“. V překladu Romana Tilcera jsme vydali novelu Dlouhá, temná, chmurná cesta.