Zadržuju dech a čekám, až se na konci cesty objeví auto. Třeba tentokrát zabloudí. Třeba zůstanu vzhůru až do svítání, sama v safírovém tichu noci.
Jenže tohle auto nikdy neodbočí špatně. Deset minut před půlnocí se mlhou jako pátrající reflektor prořízne osamocené přední světlo. Plíží se. Večer za večerem se vypálená žárovka vlní tam a zpět, zprava doleva, zleva doprava, jako by se mi snažila předat nějaký tajný vzkaz. Já ale nevím, co říká. Nevím nic, jen kam to auto jede a kdo ho řídí.
Je chladno. Březen je tu vždycky studený, obzvlášť na horách. Na horách, kam jsem se uchýlila proto, že jsem upřímně věřila, že tady mě to auto nenajde. Najde mě však hned první noc.
Před verandou zaskřípou, zasténají a zaskučí brzdy. Vezmu si kabát, i když není proč. Na koženém čalounění uvnitř mi bude teplo. O to se Rob postará.
„Jak se máš, Darlo?“ Jeho hlas zní medově a hladí jako smooth jazz.
Dnes večer je to Rob, který se mi líbí. Vlasy nemá tak ulíznuté. Ve tváři není tak popelavý. Víc se usmívá. Taky se směje. Je tak nějak lepší, lepší, než když jsme oba byli skuteční. Nakolik je kdo skutečný.
Chvíli jedeme. Moc spolu nemluvíme, ale ani jednomu z nás to nevadí. V minulosti jsme toho na výletech v autě napovídali tolik, že by to vystačilo na dva životy.
Sjedeme ke krajnici nad skálou, pod kterou se prostírá moře.
„Tady je krásnej výhled,“ hlesnu a začervenám se, jak je to otřepaná fráze.
Rob se zazubí. „Výhled tu je krásnej,“ řekne. „Ale ne tak krásnej jako ty.“
Ovšemže to řekne. Dnes je to Rob, kterého mám ráda.
Líbáme se na zadním sedadle jako nadržení školáci po večerce. Líbáme se zas a znova a já skoro věřím tomu, že mě to baví. Možná mě to vážně baví. Nebo už mě možná nebaví nic a je to jen další věc, kterou si musím projít, další krok k přežití.
Dál než v líbání to nepřejde a před svítáním mě Rob vysadí u verandy.
„Tak zase příště,“ rozloučí se a já vím, že se opravdu vrátí.
Vyjde slunce a já do něj hledím tak dlouho, dokud to oči vydrží. Potom vyrazím do práce. Pracuju s čísly. Účastním se porad. Jdu na oběd. Vrátím se domů. Vypadám tak normálně. Připadám si tak normální. Přinejmenším dokud slunce zase nezapadne a rafičky hodin se nezačnou blížit k půlnoci.
Dnes je to Rob, který se mi nelíbí. Dveře spolujezdce už mám otevřené a jsem napůl uvnitř, ale on mě k sobě stejně strhne a stisk na mém zápěstí povolí, až když to vytáhne na stovku a řítíme se tak rychle, abych nemohla vyskočit. Ne že bych se k tomu chystala. Nic jiného dnes nemám.
„Myslíš si, jak nejseš chytrá,“ utrousí Rob a ve tmě se po mně dívá se šklebem ve tváři. „Chováš se, jako bys měla všechno srovnaný. Jenže ničemu nerozumíš, že, Darlo?“
„Rozumím tomu líp než ty,“ já na to.
Rob trhne volantem a auto se zastaví těsně před útesem. Sáhnu po dveřích, ale Rob se na mě vrhne a sukovitými prsty mi sevře hrdlo.
Zmítám sebou. K ničemu to není, ale stejně sebou zmítám. Neškemrám. To nikdy. Nepomohlo by mi to a nedovolím, aby si mě takhle vychutnal, nedovolím, aby si užíval moje zoufalství. Šátrám mu po očích. Třeba ho tentokrát oslepím. Než však stihnu zarýt nehty do měkké bílé kůže, všechno pohasne a získá stejný kouřově šedý odstín jako mlha, ze které ke mně to auto noc co noc přijíždí.
Když se ze smrti probudím poprvé, vzala bych jed na to, že jsem v očistci. Nebo v takové té divné časové smyčce. Myslím, že je to ten samý den a já budu muset žít a umírat pořád dokola. Všechno kolem mě ale jde dál a já se nemůžu rozhodnout, jestli mě to uklidňuje, nebo dohání k šílenství.
Snažím se to někomu říct. Někomu to řeknu. Řeknu to matce. Sestře. Nejlepší kamarádce.
„Byl tam,“ povídám. „On a jeho auto.“
Smějí se a radí mi, ať víc spím. Nebo aspoň ať spím líp. Je to jen noční můra. Toť vše. Koneckonců nemám žádné jizvy. Žádné důkazy. Jenom vzpomínky, které mi připadají skutečnější než skutečný život.
„Nemůže ti ublížit,“ říkají. „Je přece po smrti.“
Jenže ani před jeho smrtí pro mě neměly nic než drobná pousmání a poplácání po rameni.
„Já bych si něco takovýho nikdy nenechala líbit,“ prohlašují, jako by ty, co nikdy nedostanou facku nebo ránu pěstí, čekala na konci cesty nějaká odměna.
„Seš na něm tak závislá,“ říkají. „Musíš být silnější.“
Rob se vrací a já tisíckrát přežiju vraždu. Jestli nejsem silná já, tak už nikdo.
„Mám pro tebe výbornýho terapeuta, ten ti pomůže,“ radí mi.
Vezmu si tři různá čísla a polehávám na třech různých pohovkách. Všichni se usmívají a myslí to se mnou dobře.
Jenže dobré úmysly vám při takové půlnoční projížďce nepomůžou.
Příště si Rob vezme nůž. Snažím se jeho ruce zastavit, ale je rychlejší. Pořeže mě ve tváři a pak mě podřízne.
Pomalu krvácím, umírám a on mě drží v náručí, dokonce zesílí rádio, protože nám k tomu pěkně hrají.
„Je to skoro jako tanec,“ řekne a já, i když se mi ústa plní krví, opáčím, jak je dobře, že jsem s ním nešla na maturitní ples.
Potom následují týdny růží a básní.
„Miluju tě,“ opakuje zas a znova.
Předstírám, že mu věřím.
V práci mě někdo pozve na večírek, že budou v sobotu dělat oheň. Dorazím pozdě a pořád jsou tam desítky lidí, popíjejí a smějí se.
Dělám, že jsem normální, a dám si pivo. Všichni si povídají o filmech.
Jak ale vteřiny do půlnoci ubývají, všichni si vymýšlejí výmluvy, aby mohli jít domů. Jeden po druhém odcházejí. Většinou se jim nechce, něco je však nutí, aby mě opustili.
Deset minut před půlnocí už jsem tu jenom já a další dva a jako dychtivá předehra přitáhne mlha.
Když se po příjezdové cestě začne blížit osamocené přední světlo, otočím se k těm dvěma. Oba jsou v bezvědomí. Lomcuju s nimi a vykřikuju jejich jména, ale ani se nehnou.
Auto je tu jen a jen pro mě.
„Co tady děláš?“ zeptá se Rob. „Hledáš si za mě náhradu?“
„Co když jo?“ V zastřeném měsíčním svitu ho probodnu pohledem. „Najít si někoho lepšího by nedalo kdovíjakou práci.“
Rob pustí volant a začne mě škrtit. Auto zabočí a já nepochybuju o tom, že se skutálíme z kopce nebo spadneme z útesu, jakmile se mi ale začne zatmívat před očima, motor chcípne a auto jakoby samo od sebe zastaví u krajnice.
Nemám co ztratit, a tak Robovi zaryju nehty do krku. Po pažích mi stéká krev a její teplo mě uklidňuje, zatímco všechno kolem šediví.
Další noc je to zase Rob, kterého mám ráda. Rob s rankou na krku, s rankou přesně na tom místě, kde jsem ho podrápala.
„Co se ti stalo?“ zeptám se.
Rob si odfrkne. „Tos mi udělala ty, blázínku. Nepamatuješ?“
„Jo, pamatuju,“ opáčím, i když jsou moje slova sotva víc než vzduch. Dýchám tiše, opatrně a přemýšlím, co to znamená.
Není to jeho první škrábanec. Ale je první, který mu zůstal.
Doma si dám do kabátu nůž. A čekám. Občas naše projížďky bývají celé týdny pěkné. Nic mu neudělám, dokud si nezačne. Nejsem jako on. Nejsem žádná stvůra.
Když se zase změní v Roba, kterého ráda nemám, přijde o ucho. Pak o pár prstů. O oko. Nedokážu uniknout jeho sevření, ale můžu ho takhle osekávat, jako když sochař otesává žulový kvádr.
Na naše výročí vytáhne zpod sedadla klíč na kola a umlátí mě jím, nejdřív ho ale připravím o nos.
„Nechápu, proč to děláš,“ řekne, když je zase Robem, kterého ráda mám.
Na zadním sedadle hladím, co z něj zbylo. „To bys nepochopil.“
Netrvá dlouho a už pořádně neudrží volant a nevidí na cestu.
„Bolí to?“ zeptám se ho jedné pěkné noci.
„Bez ustání.“
A tak se příští večer vykašlu na kabát a vezmu si radši krabičku zápalek. Nosím je v kapse týden a celou dobu si přeju, abych nás dokázala oba uzdravit. Aby to mohlo pokračovat navěky. Aby to už skončilo.
V neděli poznám, že nadešel čas. Auto zastaví před verandou a Rob mě do něj nacpe.
„Miluju tě,“ řeknu. „Přála bych si, aby to tak nebylo, ale stejně tě miluju.“
Rob si odfrkne. „Vážně seš hloupá.“
„Já vím.“
Klíč na kola pořád leží pod sedadlem a já ho uchopím jako kat, když uvazuje oprátku. Jedna rána a Rob odpadne. Odpadne, nicméně nezemře. Auto zvolna zastaví v zatáčce a já Roba políbím na zjizvené čelo a naposledy za sebou zavřu dveře spolujezdce.
Škrtnu sirkou a hodím ji do nádrže.
Oheň vzplane jako šepot ve větru, který čeká, až ho někdo uslyší. Je to krása. Krásnější než já, moře nebo cokoli jiného. Rob v autě řve. Řve skoro deset minut. Potom si deset minut říkám, o kolik mi svět bez jeho řevu připadá hlasitější.
Jakmile plameny dohoří, pošlu vraku vzdušný polibek, vykročím po dálnici a je mi jedno, kam jdu a kdy tam budu.
Z anglického originálu „Late-Night Drive“
vydaného roku 2015
v elektronickém časopise Sirens Call
přeložil Roman Tilcer;
redigovala Háta Kreisinger Komňacká
Foto: Bill Homan
Gwendolyn Kiste je trojnásobnou nositelkou Ceny Brama Stokera a autorkou románů Rezavé panny, Boneset & Feathers, Reluctant Immortals a The Haunting of Velkwood, sbírky And Her Smile Will Untether the Universe a novel Pretty Marys All in a Row a The Invention of Ghosts. Její povídky a publicistické články se objevily mimo jiné v časopisech Vastarien, Interzone, Nightmare či The Dark a v antologii The Best American Science Fiction and Fantasy. Exkluzivně pro české vydání napsala předmluvu k Trávě Anyi Martin. Na našem webu si můžete přečíst její povídku „Všemožné způsoby, jak umrtvit holku“. V časopise Tvar jí vyšla povídka „Pozdně noční projížďka“. V časopise A2 jí vyšla povídka „Osm lidí, kteří mě zavraždili (výňatek z deníku Lucy Westenrové)“. V Pevnosti vyšla povídka „Holky z hororu“. Původem je autorka z Ohia a nyní žije s manželem, dvěma kočkami a zdaleka nedostačujícím množstvím duchů na opuštěné koňské farmě u Pittsburghu. Má stránky www.gwendolynkiste.com.