Cécile Guillot – Budoár vzpomínek

 

Do mého doupěte nostalgie, mého budoáru zármutku, krámku s historickými šaty a dobovými kostýmy, vstoupila první zákaznice. Byla mladá a drobná, ale z každého jejího gesta vyzařovala neuvěřitelná energie. Rukou si svižně odhrnula kaštanové vlasy a rozhodným krokem zamířila k jedné figuríně. Hned jsem jí záviděla tu vitalitu… jiným slovem živost, ano, vypadala jako ztělesněný život.

„Ty jsou krásné,“ rozplývala se před šaty v eduardovském stylu.

„Jsou z roku 1908,“ odvětila jsem. „Navrhla je slavná krejčovská firma Redfern. Jsou to nádherné večerní šaty. Krajka je stále ve výtečném stavu. Přes šaty je samostatná tunika z ninonového voálu. Podívejte se na ty detaily, zlaté flitry a půlnočně modré perly. To jsou hodiny a hodiny práce.“

„Působivé,“ hlesla.

„Tyto šaty zažily krásné časy. La Belle Époque – jak výstižné označení! Dáma, která je vynesla, si je koupila na jeden velmi výjimečný ples v Paříži. Byli pozváni největší angličtí a francouzští umělci. Tančila s Arthurem Machenem, v té době nepříliš známým, právě však vydal Pahorek snů. Talentovaný muž. Četla jste Velkého boha Pana?“

Neubránila jsem se tomu, abych se srovnávala s Mary, hrdinkou románu, ženou zlomenou bezohledným mužem. Když jsem si všimla, že se zákaznice tváří nechápavě, navázala jsem:

„Byl tam i Apollinaire. Zahnívající čaroděj.

Co je nejnevděčnější? Sebevražedné zranění. Zabíjí svého stvořitele. A to říkám, sfingo, jako lidský symbol, abys měla právo dobrovolně zemřít, ty, jež jsi vždy byla na pokraji smrti.

Prazvláštní člověk!“ dodala jsem po své tirádě.

„Jak to všechno víte?“

„Miluju dějiny.“

Podívala se na visačku a pronesla:

„Stojí o hodně víc, než si můžu dovolit, ale i tak jsem překvapená, čekala jsem mnohem vyšší cenu. Jsou příliš staré na to, aby je dnes někdo nosil, jedna moje výborná kamarádka ovšem pracuje v muzeu módy. Vaše kousky by ji určitě zajímaly, i příběhy, které se k nim váží, i když před sepsáním vysvětlujících textů pro veřejnost bude potřebovat ověřené důkazy.“

S posledními slovy na mě spiklenecky mrkla a potom se rozhlédla. Přistoupila k šatům ze sedmdesátých let a uznale přejela prstem po hnědé sametové sukni.

„Opravdu okouzlující. Díky tomu vysokému límečku a naškrobené smetanové krajce působí vrchní díl lehce viktoriánským dojmem.“

„Přesně tak. Pochází z roku 1974. V té době ženy bojovaly za rovná práva, za svobodu –“

„A předpokládám, že taky mají zvláštní historii.“

Usmála jsem se. Proto jsem si tento obchod otevřela, abych se podělila o tyto střípky života, okamžiky, na něž se tak snadno zapomíná.

„Slyšela jste někdy o MLF?“

„Ne. Znám jen tu zkratku.“

„Le mouvement de libération de la femme – Hnutí za osvobození žen. Znala jsem osobu, která tyto šaty vlastnila, byla to vášnivá aktivistka. Publikovala v časopise Le torchon brûle a byla to právě ona, kdo inicioval myšlenku Manifestu 343, v němž se mnohé slavné osobnosti přiznaly, že podstoupily potrat. Byla velkou inspirací pro Simone de Beauvoir a každý týden s ní večeřela. Napsala dokonce některé povídky, které vyšly ve sbírce Když vítězí duchovno.

Marcelle mu ztuhla v náručí; krev se jí opět v tlumených vlnách nahrnula do rtů, tentokrát však věděla; věděla, že se ji jeho naléhavé ruce snaží zatlačit do propasti opovržení; tento muž byl nepřítel, jejímu pádu by se smál; hrůzu z tohoto ponížení zakoušela tak silně, že se roztřásla touhou; ve vášnivém vytržení hryzla Denise do ramene. Zachvěl se, sevřel ruce na Marcellině těle, i on se zakousl do rozechvělého masa; Marcelle v jeho náručí zemdlela, opilá studem; zamumlala si pro sebe: ‚Jsem jeho věc, jeho otrokyně,‘ a nahlas vzdechla: ‚Zbožňuju tě.‘

Společně pořádaly soukromé večery pro spisovatele a tento oděv měla na sobě na jednom z těchto literárních setkání.“

„Máte neuvěřitelnou představivost! A k tomu ladící kultivovanost, jak jinak, zvolala. Nemluvě o vaší působivé paměti, ta je obdivuhodná! Já si nikdy nezapamatovala ani tři věty. No vážně, měla byste být spisovatelka!“

Usmála jsem se a vzpomněla si, že jsem toho dne potkala i spisovatele Patricka Grainvillea. Beze slova mi podal svou nejnovější knihu a po zbytek večera si mě nevšímal. Nebýt mé vášně pro literaturu, možná by mi nikdy nedošlo, že to nebyl náhodný dar. Propast. Viděl ve mně svou Lauru, smutnou hrdinku odsouzenou k věčnému mládí?

Zákaznice si zatím dál prohlížela zboží a následujícími slovy mě vytrhla ze zasnění:

„Pořádám v nakladatelství, kde pracuju, mimořádnou událost. Řekla jsem si, že si vezmu retro šaty, něco elegantního, ale ne až příliš.“

„Mám tu něco přesně pro vás!“

Přešla jsem k věšáku, kam jsem pověsila šaty z padesátých let, a vytáhla rozkošnou toaletu.

„Výstřih s řasením jim dodává na osobitosti. Šaty z padesátých let obvykle mívají jednodušší, kulatý nebo srdcový límeček. A ta barva je velmi jemná.“

„Máte pravdu, ta šedá s drobným nádechem růžové je docela elegantní. A ten vzor! Jsou to knihy, lepší už to být nemůže! Mají spodničku?“

„Jistě, ovšem,“ ujistila jsem ji. „Kolová sukně bez spodničky, to by bylo kacířství!“

Zasmála se a přiložila si šaty k tělu, aby posoudila velikost.

Nasměrovala jsem ji ke zkušební kabince a nepřítomně pronesla:

„Jsou z roku 1953, tančila jsem v nich na hity Billa Haleyho a Elvise Presleyho.“

„Chcete říct, že jste si ji vzala na nějakou retro párty, že? Protože pokud ne, vypadáte náramně zachovale,“ zavtipkovala.

V duchu jsem se napomenula. Musím si dávat větší pozor, co říkám. Podezřelé se může zdát už to, že ke všem těm šatům znám tolik historek. Kdybych se neudržela a mluvila v první osobě, namísto výstřednice by mě začali považovat za schizofreničku. To by bylo příliš nebezpečné. Chtěla bych si tu trochu svobody, která mi zbývá, uchovat.

„Tyto šaty vynesla jejich majitelka na jedné zahradní slavnosti v Londýně. Každá politická nebo společenská událost byla příležitostí pro přátele a sousedy, aby se sešli u stolů s limonádou a hamburgery. Právě byla korunována Alžběta II. a bylo potřeba to oslavit,“ pokusila jsem se doplnit neutrálním tónem.

Nezmínila jsem, že se ta oslava konala pozdě v noci. Začala jako příjemné setkání nesmrtelných s lidmi, rychle se však změnila v příšerný hodokvas, kde se hosté podávali jako občerstvení. Tančila jsem, točila sukní a skoro zapomněla na svou hanebnou povahu, když vtom se všechno obrátilo vzhůru nohama. Dodnes si vzpomínám, jak se tesáky zarývaly do obnažených krků, jak ubohé oběti sténaly a křičely, příliš vyděšené, než aby se odvážily utéct nebo se bránit. Stejně jako zajícům oslepeným světly aut jim nezbývalo než pohlédnout smrti do tváře a doufat, že nebudou trpět dlouho. Vybavilo se mi, jaký jsem k té temné maškarádě, k těm démonickým orgiím cítila odpor. Zakoušela jsem sice stejný hlad jako ti ohavní dravci, ale neztotožňovala jsem se s nimi. Ze všech sil jsem se přemáhala, avšak pach krve byl příliš opojný, těžký, omamný a nakonec jsem mu podlehla. Sama sobě jsem se hnusila ještě víc, než jsem pohrdala ostatními, protože ti už dávno zahodili svědomí a v jejich duších zela obrovská prázdnota. Já si naproti tomu dokonale uvědomovala, jakého zla se dopouštím. Lehkovážná bezuzdnost oné noci předznamenala naše vyhnanství z Londýna a navždy mě odloučila od rodné země.

Mladá žena vyšla z kabinky a stoupla si před stojací zrcadlo.

„Jste ještě o něco krásnější než původní majitelka.“

Než já, dodala jsem v duchu.

„Můžu vám je po obou bocích trochu sešpendlit, aby byly vypasovanější. Jestli souhlasíte, dám se do toho hned, zabere to jen deset minut.“

Přikývla a já vytáhla polštářek se špendlíky. Pustila jsem se do práce a zákaznice se mezitím rozhlížela.

„Moc se mi líbí, jak to tu máte vyzdobené. Působí to velmi intimně. A ten retro nádech je okouzlující. Budoár. Pojmenovala jste svůj obchod výstižně.“

Tomu jsem se usmála. Těžké závěsy na oknech tu nebyly ani tak z mého rozhodnutí, jako spíš z nutnosti. Vybrala jsem si krámek v uličce, kam slunce téměř nesvítí. Učinila jsem veškerá opatření, abych v tomhle novém světě, do nějž už nepatřím, přežila. Barokní nábytek poněkud tišil mou nostalgii a připomínal mi dobu, kdy jsem ještě byla člověkem. Co se týče béžových a růžových odstínů, ty měly do mého každodenního života plného krve a bolesti pouze vnášet trochu svěžesti a jemnosti.

  

 

Využila jsem noci a vyměnila zboží ve výloze. Sundala jsem z figuríny večerní šaty od Normana Norella a zasněným prstem pohladila černý saténový krep. Ten pocházel od Wortha. Asymetrický výstřih a velký vzor zlatého lamé s pastelovou výšivkou dával jasně najevo, že se jedná o šaty z bouřlivých dvacátých let. Tkanina, tak jemná a hebounká na dotek, mě rázem přenesla do roku 1923. To jsem ještě nesídlila tady, ve svém pařížském butiku, nýbrž v Londýně.

Zlatá dvacátá byla dobou flappers, ptáčat: v módě byly dlouhé siluety s pasem schovaným pod splývavým řasením, holá kolena a krátké účesy. Líčení bylo v kontrastu s androgynním oblečením výraznější a sametovější, oči se barvily kouřovými tóny a rty karmínově.

Tehdy jsem se bez přemýšlení řídila trendy. Bylo to, jako bych žila v bublině, a o všechny moje potřeby, od těch nejhorších až po ty nejmalichernější, se staral můj ochránce. Nezajímal mě svět ani společnost. Beztak jsem už nebyla její opravdovou součástí a válce, která před několika lety rozervala národy, jsem téměř nevěnovala pozornost. Žila jsem svým způsobem v přestrojení jako ty ženy a unikala mi samotná podstata té nové doby. Četla jsem však román Victora Marguerita… Uvolnění mravů, emancipace a zbrusu nová nezávislost takzvaného slabšího pohlaví mi proklouzly přímo před nosem a podobně jako Coco Chanel jsem četla knihy dle poslední módy. Bez přemýšlení. Je potřeba dodat, že mě příliš nezajímaly módní ženské kratochvíle: řízení automobilu, venkovní sporty a koupání se nehodily k mé noční povaze. Čekala jsem na noc, abych se mohla toulat opuštěnými ulicemi, zajít si do varieté či do kina nebo si prostě číst v posteli. Samozřejmě jsem se na večírcích setkávala se svými „kolegyněmi“, mně nicméně stačilo se na těchto akcích pouze ukázat. Připadala jsem si jako ptáček v pozlacené kleci, jenž nikdy nepoznal přírodu ani písně svých bližních. Zapomněla jsem, o čem je život, hýčkaná svým ochráncem, opojená uměním a krásnými předměty, trýzněná hladem. Měla jsem zkreslený pohled na vesmír. Moje bezhlavé chování sloužilo jen k tomu, aby mě ochránilo před realitou, byla jsem stvůra zamilovaná do bytosti ještě horší než já. Romány, které jsem hltala, vymazávaly mou existenci, ale ještě mě nenutily přemýšlet… jako by mě proměna připravila o část intelektuálních schopností, nezničila-li mou vůli, mou osobnost. Žila jsem v neustálém popírání.

Červenec 1923. Hedvábí černých šatů mě hladilo na kůži, každý pohyb provázelo jemné rozechvění z očekávání. Navštívili jsme slavnou revue Duha, kterou složil a nastudoval sám Gershwin, a projednou jsme se vraceli domů sami a nedoprovázela nás celá tlupa světáků, jimž bylo souzeno posloužit nám za potravu. Měsíc nad námi byl v úplňku, a když jsme vcházeli do našich zahrad, šimrala mě v nose vůně šeříků. Zatímco jsme stoupali po širokém schodišti z bílého kamene, můj ochránce mě vzal za ruku a já se toho příjemného pocitu držela jako trosečník záchranného kruhu. Víc než po krvi jsem neustále toužila po troše kontaktu, po tom, čemu jsem ráda říkala „lidské teplo“. Jeho prsty, propletené s mými, ovšem zůstávaly ledově chladné; lidského v něm už dávno nic nezbylo. Zajímala mě spíš jeho gesta a slůvka než výstřední a drahé dárky. Občas se jeho něha změnila ve vášeň a já si pak na pár okamžiků dokázala představit, že mi stále tluče srdce. Nejinak tomu bylo i toho večera, a jakmile jsme překročili práh ložnice, objal mě a odvedl do postele. Naše těla zůstala chladná jako dvě mrtvoly, jimiž jsme byli, avšak má duše, nebo to, co ji nahrazovalo, při jeho dotyku vzplála. Moje ústa vyhledala jeho a pak mu sklouzla po hrdle a zanechala za sebou vlhkou stopu. Milovala jsem kořenitou chuť jeho pokožky. Zabořila jsem mu zuby do masa a zaplavila mě úleva. Nechtěla jsem přepadat lidi a musela jsem své pudy stále držet na uzdě. S ním jsem se nemusela bát, že mu ublížím nebo ho poraním. Zabít by ho dokázalo máloco a bolest necítil nikdy. Dokonce si myslím, že ho vzrušovalo, když jsem ho kousla. Zatímco jsem pila ten nenáviděný elixír, hladil mé boky oděné v hedvábí a potom se jeho ruce přesunuly pod šaty. Štiplavý buket jeho krve mě uspokojil, ale vzápětí se mě zmocnil odpor. V těchto chvílích jsem se nesnášela. Nesnášela jsem svou zvířeckost. V okamžiku, kdy mi krajkové kalhotky sklouzly po stehnech, jsem si zděšeně uvědomila, že mě neodpuzují jen moje chorobné chutě, ale i pocity lásky. Spadly mi klapky z očí a hlavou mi běželo, jak je možné, že cítím nějakou něhu k muži, který mě uvrhl do tohoto světa hrůzy. Proč to prozření přišlo až teď? Odhalila se mi veškerá rozpolcenost mých emocí. Učinil mě zranitelnou a udělal ze mě slabou, ubohou bytost.

Od té chvíle byla moje láska zabarvena nenávistí a hořkostí. Čím víc jsem ho potřebovala, čím víc jsem potřebovala jeho přítomnost, tím víc jsem sebou pohrdala.

 

 

V zadní části prodejny, jež mi sloužila jako byt, stála figurína s jedinými šaty, které nebyly na prodej. Byly ze všech nejlevnější, a přesto pro mě nejcennější. Fialová látka z jednoduché bavlny se místy prošoupala a krajka zežloutla.

Pracovala jsem u jedné známé švadleny a šila si módní oděvy z levných hrubých látek. Snažila jsem se napodobovat ženy, jimž jsem záviděla, jak jsou ve svých nádherných šatech z hedvábí, linonu a mušelínu krásné a vítězoslavné.

1895. Trend toho léta byl mimořádně výstřední – klobouky, účesy a šaty nabývaly tak extravagantních rozměrů, až člověk opravdu přemýšlel, kde se to šílené obří nafukování zastaví.

Rukávy ztratily veškerá omezení a byly velmi různorodě řasené a zdobené. Sukně se vyznačovaly hrozivou plností a Worth je krášlil výšivkami, vykládal béžovou či černou krajkou nebo řasil do záhybů z různých látek, čímž jim dodával tak půvabný nový vzhled, že ta mistrovská díla vysoké elegance brzy udolala a okouzlila i ty nejnáročnější dámy. V prvé řadě mě.

Zasněně jsem přejela prstem po krvavé skvrně na límci a vzpomněla si na noc, kdy jsem se proměnila. Popravdě řečeno, zůstaly mi pouze mlhavé vzpomínky, výjevy, které se rozplývají a vytrácejí, sotva se je pokusím uchopit. Vracela jsem se z práce a už byla tma. Vzpomínám si, jak jsem se před vstupem do budovy podívala na oblohu, abych se pokochala hvězdami, a vtom mě přepadla strašná bolest. V prohlubni hrdla mi zatepalo prudké bodnutí a celou mou bytostí projela muka. Myslím, že jsem se bránila, že jsem křičela, pokud jsem si to ovšem nepředstavovala až později. Možná jsem podlehla jako beránek vlčím tesákům. Všechno mi připadalo tak zastřené, tak vzdálené.

Když jsem se o několik nocí později probrala z bezvědomí, ležela jsem v posteli s nebesy a černým hedvábným povlečením. Nad mou postelí stál ukrutně pohledný muž, hladil mě po ruce a tvářil se vlídně. Měl černé vlasy a stejně černé oči a byl nádherný jako samo ztělesnění krásy, byla to však krása plná temnoty a nebezpečí. Jeho bledé rty se pohybovaly a mně chvíli trvalo, než jsem zaslechla slova. Nejdřív jsem jeho vysvětlení příliš nerozuměla. Po několika desítkách let jsem si při pohledu na své fialové šaty mohla o všem udělat nový obrázek.

Upír si mě všiml už dávno a myslel si, že je do mě zamilovaný. Obyčejný muž by se se mnou snažil seznámit a dvořit se mi, jenže on byl v jádru šelma, a tak si řekl, že mě chce mít jen pro sebe, a to až do skonání světa. Stejně jako mnoho jiných žen v minulých i budoucích staletích jsem zjistila, že jsem vnímána jako věc. Můj život a mé tělo mi už nepatřily. Ukradl mi lidskost, jako když jeden utrhne květinu na poli, nenuceně a krutě.

Ležela jsem v obsidiánových peřinách a připadala si docela maličká. Vnitřnosti se mi svíraly podivnou, znepokojivou žízní, ze světla mě bolely oči a cítila jsem se ztracená. Dočista ztracená. Kolik dní se mě snažil přimět, abych přijímala stejnou potravu jako on? Jeho chování mě děsilo, při pohledu na krev se mi dělalo nevolno a nakonec jsem se vždycky rozplakala. Lehával si ke mně a utěšoval mě, jako když člověk konejší dítě, něžným hlazením a jemnými slovy. Mluvil o svých nemovitostech v Londýně, Paříži a Vídni, o klidných útočištích, jež budou brzy patřit i mně. Vyprávěl mi o majestátních šatech, které mi nechá ušít. Sliboval, že se o mě vždycky postará. Máme před sebou věčnost, abychom se vzájemně ochočili a milovali, řekl mi. Jak dny plynuly, postupně jsem opouštěla postel a zajímala se o ostatní místnosti v domě. Byla tam obrovská knihovna. Když šel na lov, uchylovala jsem se k těm fantastickým příběhům. Prožívala jsem tisíc dobrodružství a tisíc emocí. Na několik hodin jsem získala pocit, že zase žiju. Když se vrátil, zasypal mě dary: šaty, štólami, šperky, knihami… Jen on jediný mi dělal společnost a postupně se stal středobodem mého světa: čekala jsem, kdy přijde, a moje chladné, neživé srdce se do něj paradoxně zamilovalo. Připadalo mi, že nemám žádnou vůli, když jsem podlehla muži, jejž jsem měla považovat za svého mučitele. Snažil se však, abych byla šťastná, a myslím, že se mu to víceméně dařilo. Jedinými černými skvrnami na tomto neživotě byly hodiny, kdy mě přemáhala až bolestivá žízeň a on mě nutil hltat džbány krve odebrané kdovíjakému nešťastníkovi. Jakmile jsem se nasytila, začala jsem se opět trýznit pocitem viny a upír mě utěšoval, dokud jsem se zase neuklidnila. Tahle malá rutina mohla trvat věčně, ale posléze můj ochránce rozhodl, že musím vylézt ze své ulity. Slíbil mi večeře s mými oblíbenými spisovateli a já souhlasila, že s ním pojedu do Paříže.

V následujících desetiletích jsem se snažila zapomenout na svůj bídný stav a bezhlavě se vrhala do společenského života. Setkávala jsem se s největšími umělci, nosila ty nejelegantnější šaty, tančila na velkolepých plesech a chodila na všechna divadelní představení. Byla jsem opojená pozlátkem a kulturou, vlála mezi lehkovážností a intelektuálstvím a pokoušela se potlačovat hlad, jenže ten se naneštěstí pravidelně vracel. Stejně tak mě začínal trápit vztah s mým ochráncem. Ono pouto lásky, cosi mezi podřízeností a něhou, jsem brzy začala vnímat jako jasný projev mé opovrženíhodné slabosti. Přesto bych tuto nezdravou hru ani za nic na světě neukončila. Příliš jsem ho milovala. Můj svět se obrátil vzhůru nohama, když mě opustil. 1958. Sedmašedesát společných let se zdá jako nic, když před sebou máte věčnost. Někteří by namítli, že je to víc, než v co může mnoho žen doufat. Ale co jeho sliby? Podlehl kráse jiné ženy a zničil další život. Kolik obětí tohoto temného, vrtkavého Dona Juana jsme museli v průběhu staletí oplakat? Byla jsem pouze další kořistí na jeho loveckém seznamu, motýlkem, kterého si zarámoval, aby se mu na něj líp koukalo, a pak ho nadobro zapomněl na zaprášené půdě. Ve své nesmírné shovívavosti mi ten odporný tvor odkázal byt ve francouzském hlavním městě, i se všemi krásnými věcmi, jež jsem za ta léta nashromáždila.

Nejprve mě přepadlo naprosté zoufalství. Kdo mi nabídne ten elixír, který se mi tolik hnusí, ale bez nějž se neobejdu? Jinými slovy: kdo za mě udělá špinavou práci? Došlo mi totiž, že jsem zcela spoléhala na svého partnera a neuchovala si ani špetku nezávislosti. Nedokázala jsem se vyrovnat se skutečností, že jsem upírka, ale taky jsem se bála samoty. Jak strávím věčnost jen ve společnosti výčitek a vzpomínek? Ta představa mě naprosto děsila.

Po fázi sebelítosti přišel hněv. Rozhořčení z toho, že jsem byla proměněna pro potěšení netvora a posléze bez zvláštních ohledů opuštěna. Dospěla jsem k závěru, že si zasloužím víc. Převzala jsem vládu nad svým neživotem a právě tehdy jsem se asi začala zajímat o společnost, v níž jsem se vyvíjela. V ženské otázce jsem nemohla neslyšet ozvěnu své vlastní historie a stala se ze mě vášnivá bojovnice. Každý kousek vydobyté svobody představoval pomstu za mou existenci, avšak s přibývajícími lety se navracel smutek. Nepotřebovala jsem ani krásné šaty, ani milence na zahřátí postele. Přítomnost mých spisovatelských přátel mě začínala nudit. Toužila jsem po jediném, po životě, který mi byl ukraden.

Podívala jsem se na své staré fialové šaty a pomyslela si, že ten prostý kus prodřené látky představuje mou lidskost, ten nádherný stav, o který jsem navždy přišla. Když jsem je na sobě měla naposledy, byla jsem žena, mladá a plná naděje. Možná bych se stala velkou návrhářkou, jež by udávala a bořila módní trendy. Možná bych se prostě a jednoduše zamilovala. Vdala bych se, měla děti a hýčkala si je. Tolik možností mi bylo ukradeno, pošlapáno s lehkostí, nad kterou mi stále zůstával rozum stát. Ve světle velkých myslitelů, jež jsem poznala, byla jeho opovrženíhodná osoba ještě ohavnější.

  

 

Kurátorka muzea módy právě odešla s mými posledními pěti šaty. Podívala jsem se na prázdné regály a police a zavládl ve mně zvláštní klid. Svůj úkol jsem splnila. Každý kus oděvu, kterého jsem se zbavila, každá vzpomínka, kterou jsem svěřila někomu jinému, mi zvedla tíhu z ramen. Mou duši, pokud jsem ještě nějakou měla, nekalily už žádné výčitky ani lítost. Cítila jsem se lehká a svobodná. Svobodně jsem odhodila jho muže, jejž jsem kdysi milovala.

Zašla jsem do zadní části obchodu a oblékla si fialové bavlněné šaty. Chystala jsem se znovu získat zdání lidskosti. Chystala jsem se opustit tento svět, jako z něj jednou odejde každá jiná žena. Mohla jsem to udělat už dávno, aniž bych se obtěžovala otevřít si butik – jenže pak bych si s sebou vzala své hříchy. Zemřela bych jako upírka.

Ze všeho nejvíc jsem si přála přijmout své ženství, cítit se jako člověk, zapomenout na těch sto devatenáct zmařených let.

V těch starých šatech mi připadalo, jako bych se vrátila do onoho letního dne roku 1895, než se všechno změnilo… kdy bylo ještě všechno možné.

Otevřela jsem dveře krámku a vykročila do temné uličky. Světla tam bylo pomálu, ale i tak mě nutilo mhouřit oči. Zamířila jsem ke křižovatce, která se otevírala na široký rušný bulvár. Sluneční paprsky se do mě opřely plnou silou. Kůže mě pálila. Celá moje bytost hořela spásným, očistným ohněm. Pakliže jsem si nemohla zvolit svůj osud, dnes jsem si zvolila svou smrt a tento závěr mi konečně navrátil lidskost.

Zatímco to mé tělo postupně stravovalo a já se měnila v popel, cítila jsem, že jsem nikdy neztratila ani duši, ani dobrotu vlastní lidem. Můj duch se vznesl k nebesům, slunce zalilo můj éter září, jež se rozprostřela po celém vesmíru, a já s ní zakrátko splynula. Konečně jsem byla volná.

 

Z francouzského originálu

Le boudoir aux souvenirs

vydaného roku 2014

přeložil Roman Tilcer;

redigoval Richard Podaný;

korektura Háta Kreisinger Komňacká