Jenny to nehledala. Todd nechtěl, aby to našla.
Potom co oprášila jednu knihu nebo snad setřela poličku, zažila zvláštní pocit, jako by jí na ruku vklouzl pavouk, honem procupital rukávem a zalezl jí do ucha. Rychle se plácla, hlavou jí běželo, jestli ji neštípl komár nebo ji v uchu třeba nesvědí nahromaděný maz. Pak jí cosi chvilku čvachtalo za očima. Že by smítko prachu, které by mohla vyplavit nějaká zbloudilá slza? Nakonec přišlo bodnutí v zátylku, jako by se jí tam něco zachytilo drobnými špendlíkovými klepítky.
Později se z toho vyvinula neurčitá bolest, od které jí neulevily ani dva aspiriny. Ten večer chtěla jít brzo na kutě, říkala si, že se z toho vyspí, ale kdovíproč zůstala dlouho vzhůru, umývala nádobí a potom ještě prala prádlo a Todd se zase zamkl v pracovně.
Kvůli práci, povídal. Vždycky to byla práce: e-maily hollywoodským manažerům o další potenciální smlouvě, i když z toho nikdy nic nebylo, plaše chytré příspěvky na sociální sítě, které vyvolávaly u několika z jeho čtyř tisíců známých podlézavou odezvu, chatování tak důležité, že museli o hodinu nebo dvě posunout večeři a on si potom stěžoval, že je studená nebo převařená, nebo se prostě vůbec nedá žrát. Všechno stálo za hovno, když se nalíval skotskou nebo levným bílým vínem v jedenapůllitrových lahvích. Ne že by lahve někdy zahlédla dřív, než je prázdné vyskládal za dveře. Ne že by někdy přiznal, že pije.
Když sešla po schodech s tím, že uklidí prádlo ze sušičky, všimla si, že dveře do Toddovy pracovny jsou tentokrát pootevřené. Škvírkou zahlédla, že Todd leží zhroucený a zkroucený v rozházených papírech na tmavozeleném koberci. Hlasitě zachrápal nosem a Jenny zase píchlo v hlavě. Nebo to byl spíš slabý tlak, jako by se jí za spánky něco roztahovalo?
V rukou měla plný koš prádla, a tak zamířila do ložnice, vyprázdnila jeho obsah do zásuvek komody a převlékla se do pyžama. Po většinu dvanáctiletého manželství se k ní Todd v posteli tulil, aspoň část noci. Jenny toto tulení – objetí, která je spojovala v kómatu – brala jako důkaz lásky, i když se předtím pohádali. Ale teď za ní Todd skoro nechodil, a když už přišel, přitulil se k ní málokdy.
Druhý den ráno se probudila a ucítila, jak k ní větrací šachtou vane cigaretový kouř. Z těžkého tabákového puchu ji rozbolela hlava ještě víc a ve střední části zad se jí taky ozvala menší bolest a zakroutila se jí kolem žaludku. Tentokrát si aspiriny vzala tři. Potom možná zkusí čtyři ibuprofeny.
Neměla i trochu zrychlený tep? Určitě to bylo jen tím, jak se naštvala na Todda – nejenže začal po sedmi letech zase kouřit, ale navíc porušil pravidlo, že se nekouří v domě. Napadlo ji, že na něj uhodí, ale nestála o další posměšné vykrucování, nebo ještě hůř, nechtěla riskovat, že od něj dostane pěstí. A tak ležela v posteli, mlčky pěnila a čekala, až bolest hlavy zeslábne natolik, aby se mohla odploužit po schodech dolů a uvařit si konvici kávy.
Jenny se obvykle dokázala soustředit tak, že potom fungovala jako stroj a vypořádala se i s těmi nejvšednějšími a nejnudnějšími designérskými zakázkami. Dnes se ovšem kvůli zvláštním bolestem a citlivosti i po dvou šálcích kávy soustředila špatně. Musela jednomu klientovi napsat, jestli by jí neprodloužil termín – to v téhle nestabilní ekonomice dělala nerada. S Toddem se krátce setkala v kuchyni, připravoval si slaninu, vejce a fazole v rajčatové omáčce. Ona dokázala pozřít jenom toast s medem. Prohodili spolu pár neurčitých slov ohledně plánů na víkend a kdo by mohl nakoupit, i když Jenny pochybovala, že Todd vystřízliví do té míry, aby mohl zajet do obchodu. Pokud nedá jinak, než že pojede on, bude si Jenny muset vybrat, jestli mu dovolí riskovat další flastr za řízení pod vlivem, nebo zase vyvolá hádku a dostane pěstí do hlavy. Sledovala ho, jak si odnáší talíř, a hádala, že sní jen pár soust. Uvažovala, jestli si vzpomene talíř vrátit, nebo nechá zbytky na stole tak dlouho, až přilákají šváby.
Toho dne Todda viděla už jen jednou, potom co zazvonil pošťák s dalším balíčkem. Všimla si, že na zásilce je stejná zpáteční adresa jako vždycky – Kolonia Pohnpei, FSM. Když si tu zkratku vyhledala, zjistila, že to znamená Federativní státy Mikronésie, do roku 1986 území Spojených států a dodnes zemi, která je s nimi pevně spjatá. Sešla s balíčkem po schodech a jemně zaklepala na dveře Toddovy pracovny.
„Todde, máš tu další zásilku.“
Todd otevřel dveře na škvírku, pohled měl skelný, řídnoucí vlasy rozcuchané, bradu porostlou hnědošedým strništěm, na sobě vybledlé černé tričko Led Zeppelin a tepláky s tolika dírami, že nepatřily nikam jinam než do popelnice.
Na balíčku vždycky stálo prostě „knihy“ a Jenny předpokládala, že uvnitř skutečně jsou. Koneckonců Todd byl spisovatel a knih měl spoustu, tak proč by mu nechodily další? Občas se ho ptala, co jsou zač, bála se, jestli knížky z takové dálky nevyjdou moc draho. Už si museli půjčit peníze, aby snížili úrokovou sazbu dluhu na jeho kreditce. Todd vysvětloval, že v Asii nejsou knížky v angličtině kdovíjak oblíbené a životní náklady jsou tam nízké, takže se mikronéští prodejci rádi a za překvapivě nízké ceny zbaví všeho, co zůstalo v knihovnách po Američanech. I poštovné nabízejí levně.
Kdyby na to Jenny trochu víc tlačila, byl by čím dál vzteklejší. Prohlásil by, že studuje entomologii, otorinolaryngologii nebo archeologii nějakého dávného města – jak se jmenovalo? Nan Madol, to je ono – nebo nějaké jiné obskurní téma, které by ji vůbec nezajímalo, a připomněl by jí, že on se o její zásilky nestará. Ne že by jí toho chodilo zrovna dvakrát moc, byla velice šetrná, poněvadž její skromné výdělky stačily sotva na to, aby je oba uživila. Todd už jen zřídka vydělal větší peníze a všechny zřejmě spolkly splátky dluhu o neznámé výši, který si na kreditce podle Jennyina názoru uhnal hlavně za chlast, cigára a obsah těch balíčků. Věděla, že by po něm měla chtít, aby jí řekl, jak na tom je, ale kdyby se ho na to zeptala, hrozně by se rozčílil. Když jednou navrhla, ať dluh refinancuje a zřídí si novou kartu, kde bude mít nějakou dobu nulové úroky z převedeného zůstatku, praštil ji takovou silou, že jí zlomil žebro.
Radši běhala po výhodných nákupech v sekáčích a diskontech – říkala tomu „lov pokladů“. Vyznamenala se, když sehnala za skvělou cenu jedinečné retro šaty a dokonale padnoucí přiléhavé džíny. Dnes na sobě měla pouzdrovou sukni Bettie Page a těsné červené tričko s bílými puntíky a nabíranými rukávy.
Když mu ale oznámila, že jde s kamarádkou na oběd, Todd si nevšiml, jak je ve stylu pin-upky rozkošná. Oční víčka se mu zatřepotala, jako by se sotva soustředil. Jenom zachrchlal a vyplivl na koberec rosolovitou hrudku hnědého tabákového hlenu. Potom si od Jenny vzal balíček a zavřel dveře. Slyšela ho, jak se šourá po papírech na podlaze a s hlasitým šramotem vybaluje zásilku, pak se ozvalo cosi jako slabé zacvrkání. Jenny se otočila a zamířila po schodech pro papírovou utěrku a čistič koberců, než se ta slizká skvrna zažere.
V půlce schodiště ji přepadla vlna nevolnosti a Jenny se chytila za břicho. Rychle to ovšem přešlo, a jakmile měla uklizeno, odvlekla se zpátky k počítači. O hodinu později zrušila domluvený oběd, schoulila se na posteli do klubíčka a pokusila se zaspat tepající bolest, která začala mezi spánky a potom sestoupila hluboko do břicha.
Druhý den ráno už se Jenny ten znepokojivý pocit rozšířil do paží a nohou, tajuplně jí v nich brnělo. V posledních několika případech, kdy se jí to přihodilo, Todd nebyl úplně na mol a přichystal jí vyprošťovák, údajně do něj dal šumák proti kocovině, okurkový lák, zázvorové pivo a tajnou přísadu, kterou nechtěl prozradit. Chutnalo to strašně, ale vždycky to zabralo. Jenny se zhruba za deset minut vyzvracela a osvěžilo ji to, cítila se pak normálně. Todd jí tehdy vykládal, jak sekne s pitím i sběratelstvím. A ona mu věřila, protože byla optimistka – což bylo jak požehnání, tak prokletí. Chodili do kina, dívali se spolu na televizi, tulili se v obýváku na gauči a Todd párkrát uvařil výbornou večeři – jehněčí s mátovou omáčkou a pečenými brambory nebo kuřecí tikka masala. Tyhle idylické „domolené“ občas trvaly jen pár dní, někdy jim ale vydržely celé týdny, ba i měsíce, a dál tak Jenny naplňovaly nevysvětlitelnou a neuváženou nadějí.
Teď ovšem Todd trávil čím dál víc času zavřený ve své pracovně, vlastně tolik, že si ani nevšiml, že je Jenny hůř než jindy. Když si byť jen trošičku postěžovala, že ji něco bolí, řekl jí, ať doprdele drží hubu, že nemá čas poslouchat její kňourání. Že ho obtěžuje a snaží se ho ovládat a on se potřebuje vrátit k práci. Pokaždé když k ní mluvil krutě, ucítila v hlavě, v břiše nebo v ruce slabé vzedmutí, jako by se jí daná část těla zvětšovala. Ale to bylo k smíchu. Možná chytla chřipku.
Další ráno jí zmítaly tak drsné křeče, že zůstala v posteli. Začínala už zase usínat, když vtom se z větracího otvoru ozvalo vysoko posazené pištění – nejdřív znělo slabě a pak nezadržitelně nabíralo na hlasitosti, až si Jenny málem musela zakrýt uši. Stejně náhle jako začalo, zase skončilo a potom se zhruba na pět minut rozhostilo ticho. Další vřísknutí jí drásalo uši tak, že strčila hlavu pod polštář. Jakmile to ustalo a ona se odkryla, následovalo sborové cvrkání, jako by spustilo vojsko cikád doprovázené bušením kovových lžic do pánví.
Jenny se vydrápala z postele a ploužila se chodbou, na střídačku si masírovala spánky nebo se držela za břicho, s každým krokem zažívala bolest skoro k nevydržení. Nakoukla přes zábradlí a zjistila, že dveře Toddovy pracovny jsou opět pootevřené, ta kakofonie se linula z nich a teď se k ní přidalo i zběsilé hlučení, jako když mňoukají kočky, kvákají žáby a skřehotají další, neznámá zvířata. Ostré zvuky opět sílily, Jenny tepalo v hlavě ještě naléhavěji a pomalu sestupovala po krátkém lomeném schodišti. U dveří se zastavila a zaposlouchala se, jestli se Todd nešourá za nimi nebo se nepřehrabuje v kumbále. Vzhledem ke všemu tomu papíru na podlaze by se nemohl pohybovat neslyšně, i když kvůli tomu rámusu si Jenny nemohla být jistá.
Nahlédla dovnitř – po Toddovi nikde ani stopy. Možná si šel ven zakouřit nebo spíš vyklouzl zadním vchodem a vytratil se do nedalekého obchodu s chlastem nebo si zavolat. Vždycky tvrdil, že v domě není dobrý signál, přestože ona se svým telefonem nikdy žádné problémy neměla.
Nemohla ovšem vědět, jestli se každou chvílí nevrátí, a tak dovnitř vstoupila opatrně, našlapovala v papírech po špičkách. Po pravé straně se přerušovaně chvěla dvířka knihovny, to zpoza nich se ozýval ten zvířecí povyk.
Znenadání zaslechla Todda a honem se obrátila, ale viděla jen prázdnou chodbu.
„Miluju tě. Nejvíc ze všeho na světě se bojím, že mě opustíš,“ zopakoval Toddův hlas třikrát jako zaseknutá deska.
Pak přišla jiná slova… obvinění…
„Proč tam jenom tak ležíš? Proč se odtahuješ, když se tě v noci dotknu?“
„Protože spím. Nepamatuju si to…“ namítl její hlas.
„Měla by ses se mnou pomilovat, kdykoli se já chci pomilovat s tebou,“ namítl ten Toddův.
„Chceš mě jenom ovládat.
Nevíš, co je láska.
Zapšklá krávo.“
Dvířka knihovny se teď klepala, jako když divoce tluče srdce. Jenny to děsilo, ale taky to burcovalo její zvědavost, až nemohla jinak než je otevřít. Připadalo jí to zvláštně osvobozující, ba přímo vzrušující. Konečně uvidí ty knihy, co Toddovi pořád chodily. Uvnitř ovšem nebyly knihy – jenom různě velké klícky a terária s prapodivnými živočichy.
Někteří škubali shluky dlouhých rosolovitých výrůstků a švihali jimi jako kočka ocasem. Další hleděli vykulenýma očima neúměrně velkýma k tělu a neurčitě obojživelnické hlavě. Jiní cenili zuby jako břitvy a přecházeli tam a zpátky na šupinatých, jakoby kuřecích nohou vyrůstajících z ne zcela patřičných míst. Vesměs se ale nepodobali ničemu, co kdy viděla – rozdrásané rudé maso s pavučinami fialových žil v průsvitné bledé pokožce řídce porostlé zacuchanou kožešinou a baňatými váčky žlutého hnisu, které se zdály napěchované takřka k prasknutí. Tvorové s příliš mnoho ušima, příliš mnoho očima, s ušima, ale bez očí, s očima, ale bez uší, jedni měli zuby na vnější straně rtů, další měli rty svraštělé a občas z nich vyjel dlouhý modrý a zelený jazyk pokrytý měchýřky.
Potom se ztišili a ti, co měli nějaké výrůstky, je zvedli a kynuli jí, jako by ji vítali, jako by ji vyzývali, ať jde blíž, a pořád při tom švitořili a švitořili.
S každým jejich zvukem, jako když zaskřípá křída o tabuli, Jenny třeštila hlava. Záda jí ztuhla, jako by se měla při sebemenším pohybu rozlomit vejpůl, v břiše jí to bolestivě vřelo a všechno se tam rozpouštělo v rozechvělý rosol. Šveholení těch živočichů gradovalo, jejich těla se nespoutaně rozsvěcela jako blesky fotoaparátů, nejenže si pořizovali snímky jejích nejintimnějších partií, pronikali jí rentgenovými paprsky přes kůži i do mozku a vnitřních orgánů.
Následně pohasli, jako když se ztlumí osvětlení v kině, blikání vystřídaly rozmazané výjevy a postupně se vyjasňovaly, až Jenny na každém rozeznala Todda – byla to stěna obrazovek a na každé běželo, jak souloží s nějakou jinou ženou. Nejdřív to byl obyčejný sex, horký a upocený. Černoška v misionářské poloze. Drobná Asiatka s dlouhými tmavými vlasy svíjející se v šedesát devítce – s dokonale opáleným zadkem natočeným k Jenny. Zrzka zezadu.
Tyhle výjevy se rozplynuly a nahradily je jiné, úchylnější. Trojka se dvěma ženami, jedna mu ho kouří a druhá mu sedí na hlavě a Todd ji dychtivě lízá. Todd jezdí neurologickým kolečkem po bradavkách rozesmáté brunety. Todd v černé kůži zuřivě šlehá jinou Asiatku jezdeckým bičíkem a u toho jí hrubě vniká do řitního otvoru.
Následně se i tyto výjevy rozplynuly a vystřídalo je více záběrů na nevelkou blondýnu s dlouhými rovnými vlasy. Todd se k ní zezadu tiskne, jako to dělával s Jenny, hraje si s její bradavkou, líbá ji na krk. Ona se hihňá. Todd jí šeptá do ouška: „Miluju tě. Bezpodmínečně tě miluju.“
Plavovláska se otočí, upře ledově modré oči na Jenny a zasyčí. Syčí dlouho a zní jako had.
„Co děláš v mé pracovně, krávo zasraná?“ Hlas skutečného Todda obraz té jedovaté přízračné tváře roztříštil, zbyly jen střepy. Jenny opět viděla ta stvoření, všechna se teď zběsile třásla.
„Tohle je moje pracovna a ty tu nemáš co dělat.“
Jenny prudce otočila hlavu ke dveřím a sjela pohledem z Toddova vzteklého obličeje k rukám svírajícím velký hnědý papírový pytlík. Todd si pořádně přihnul z objemné, cenově výhodné lahve vína schované uvnitř a postavil ji na skříňku se zásuvkami. A než si Jenny vůbec stačila uvědomit, že má kudy uniknout, praštil ji pěstí do temene.
Jenny se zhroutila na podlahu a Toddova pěst na ni dopadla ještě jednou. Zvonilo jí z toho v lebce, hlava jí okamžitě připadala těžší, napuchlá, a ostrý zobák stříbrné krkavčí hlavy na Toddově prstenu se jí zařízl do kůže. Potřetí ji pěst udeřila do spánku, a když se dostavila bolest, Jenny v lebce ucítila škrábání, jako by se jí tam něco hýbalo a měnilo to polohu. Slyšela se, jak ječí: „Pomoc!“ Nebo to byla oběť nějakého jiného zločinu někde v dáli?
Chtěla se bránit, ale Todd ji přitiskl k zemi tak, že se nemohla ani hnout. Zas a znova jí bušil do hlavy. Potom ji nakopl špičkou kovbojské boty do žeber, až to hlasitě křuplo a Jenny náhle projela spalující bolest. Nezlomil jí další žebro? Zkusila se schoulit do klubíčka, aby ji nemohl kopat do břicha a do prsou, a další ránu ucítila v kříži. To už jen řvala. Řvala z plných plic, žasla, jak nahlas dokáže křičet, a hlava se jí zevnitř rozpínala – připadala jí velká a vzdušná a žhnulo v ní.
Takový to je umřít, pomyslela si ta část Jennyina mozku, kterou zcela neochromil šok, a Jenny pořád řvala, ale okna byla zavřená, takže ji nejspíš nikdo neuslyší, nezavolá policii. Stihl by ji vůbec někdo zachránit? Rány dopadaly jedna za druhou. Todd jí zkroutil ruku a přitlačil ji obličejem k podlaze, aby se mu pěstí snáz mířilo na zátylek. V Jenny to kypělo a do hrdla se jí drala žluč, přišly první dávivé křeče. Ale když se jí z úst vyvalila oranžová trávenina, začalo se z ní hrnout i něco jiného. Roztahovalo jí to jícen, krk a hlavu až na hranici možností, příšerně to bolelo a Jenny měla pocit, že se dusí, že krvácí, že je to její konec.
Nato se jí do plic vevalil čerstvý vzduch, protože jí cosi vystřelilo z otevřených úst na zem. Švitoření kolem ní zesílilo, bylo už přímo ohlušující. Po koberci se roztáhly tenoučké výrůstky, jakási živá diskovitá masa se s jejich pomocí otočila a přeskočila jí hlavu.
Stejně znenadání jako Todd začal Jenny mlátit, zase přestal. Ozvalo se řinčení skla, praskání mříží, tisíc zvuků prchání, pelášení, plazení. Potom se Todd rozječel, spustil táhlý, zmučený vřískot. Jenny se přiměla převalit se na záda, aby viděla, co se děje, a hlavu jí ovládla tepající bolest.
Rozmazaným zrakem Todda jen taktak rozeznávala pod nánosem těch živočichů, všichni ho kousali, hryzali, štípali, těm, co měli ústa, v nich křoupalo, hromadně je skrápěla zářivě rudá krev a jejich amorfní těla se zbarvovala obsahem toho Toddova. Napínající se výrůstky onoho stvoření, které měla Jenny v sobě, zacpaly Toddovi ústa, jako by spolkl něco příliš velkého, a zbytek se tam snažil vedrat taky, sápal se dovnitř, odtahoval se a zase se sápal. Todd už nemohl křičet, jenom skučel, tváře se mu nadouvaly. Oči mu začaly vylézat z důlků. Nos vybuchl v obrovském kýchnutí, obličej to rozervalo na nespočet kousíčků.
Jenny zmáčela krev s hlenem, ale jenom si zakryla ústa, ruce i paže měla tak poraněné, že je nedokázala zvednout a utřít si obličej. Byť byla zbrocená slizem, přistihla se, že se mlčky usmívá. Každé to kousnutí a cucnutí v ní uvolňovalo napětí, byla to znamení, že Todd cítí fyzickou manifestaci bití a emoční bolesti, se kterými žila tolik let. Někdejší Todd, kterého tak hluboce milovala, se rozplynul v dávnou vzpomínku a tenhle cizí člověk, co pil, kouřil a šoustal všechny kromě ní – hlavně tu blondýnu –, se mu vůbec nepodobal.
Úplně už z něj strhali kůži, zůstaly jenom zbytky rozcupovaných červených svalů. Když se tvorové trochu rozestoupili, zahlédla Jenny stále tlukoucí srdce – celé fialové, jak pumpovalo krev do přerušených tepen. Podívala se Toddovi do očí, jestli v nich spatří smutek nebo lítost, ale ani jeden z těchhle pocitů v nich nenašla. A potom Todd o oči přišel, vyskočily mu z důlků, prosvištěly jí jako měkká torpéda kolem hlavy a rozplácly se za ní o zeď.
Toddovo srdce už zpomalovalo, rudé maso téměř spořádali, vnitřní orgány prožrali, kosti očištěné lízáním a mlaskavým sáním jiskřily perlovou bělobou. Zase viděla příšeru, kterou nosila v sobě, byla to bledá améboidní bytost přecházející z pevného stavu do průhledného, zvětšovala se a zmenšovala podle toho, jak putovala po orgánech, zúžila se, když vklouzla Toddovi do jícnu, roztáhla se do kladivovité podoby, když mu bušila do žaludku. Její pavoukovité úponky se důkladně stočily v ústech jeho lebky, svinuly se v tom, co mu zbylo z paží, a omotaly mu páteř jako nervy na anatomickém modelu. Bytost se nicméně zcela vyhnula mozku, nejprve se soustředila na zničení zbytku těla. Je možné, že ztráta krve nestačila k tomu, aby Todd upadl do kómatu, že mu pořád funguje hlava a cítí každé hryznutí, každé rýpnutí, každičké zmáčknutí?
Nestvůřina hlava Toddovi s hlasitým čvachtnutím prorazila žaludek a z toho najednou vystříkla šťáva s nestráveným jídlem. Příšera se tam ale nezdržela dlouho, natahovala výrůstky dolů a chňapala po střevech, rozmotávala je jako švihadla, nacpala se do tračníku a vylezla mu ze zadku jako devítiocasá kočka.
Jenny zamrzelo, že srdce Toddovi vypovědělo službu dřív, než se monstrum dostalo k jeho penisu a pozřelo ho tak rychlým pohybem, že nepoznala, jestli ho zhltlo, nebo jednoduše vstřebalo. Požírání bylo na pohled uspokojující, ale probíhalo až příliš rychle. Ona musela snášet Toddovy kousavé komentáře, namířené proti jejímu sebevědomí, kreativitě a důstojnosti, i přímočařejší postrkování a rány – a hlavně lži, které se do ní zavrtaly jako pomalu bující rakovina – po celá léta. Tvrdil, že nechlastá, ale nešlo si nevšimnout občas drobných, občas nápadných změn osobnosti, jak se z milého člověka stával krutý. A co bylo ještě horší, ty jeho tajné známosti.
Netušila, kolik toho prováděl, jak to bylo úchylné a jak si vychutnával ten pocit, když způsoboval bolest jiným ženám, ženám, co si ji užívaly. A úplně nejhorší bylo, že se do jedné zamiloval. Kdysi bývala Jenny tak naivní, že si myslela, že by ji nikdy nepodvedl, že bojuje jenom se sladkým mámením alkoholu. Strašně dlouho si myslela, že jestli jí něco nehrozí, pak že jí bude zahýbat. Potom se o jedné bokovce dozvěděla – možná to byla ta bloncka; fotku nikdy neviděla – a Todd ji prosil, ať se k němu vrátí, sliboval, že to hned utne, dokonce i na nějakou dobu přestal pít, přesvědčil ji. A ona mu věřila, i když to byla chytrá, vzdělaná žena. Půl roku se nedotkl chlastu a potom zase začaly chodit ty balíčky.
Ze zamyšlení ji vytrhlo ostré křupnutí. Zvířata se dala do požírání Toddovy kostry, spustilo se hlasité sborové chroupání, žvýkání a čvachtavé polykání. Velká příšera na mozek nezapomněla, jenom si ho schovávala na konec, úponky spolu s tělní masou rozmáčkly lebku jako louskáček a potom tvor uvolnil místo menším a nechal je srkat mozek jako vybranou pochoutku. Jako poslední kusy těla zmizela chodidla, což byla ironie, protože si Jenny kolikrát říkala, že kdyby si Todd zlomil nohu, nedošel by si do obchodu pro chlast, nesešlápl by plyn v autě ani by se k ní nedobelhal a nemohl ji praštit.
Jakmile živočichové dojedli, začali hluboce hučet. Byla to píseň spokojenosti, nasycení? Tvorové se rozprostřeli po podlaze všude kolem. Větší zrůda, ta, co ji Jenny nosila v sobě, se nyní zcela odhalila – byla to jakási baňatá bytost bez zřejmého tvaru, chvíli byla kulatá jako tlustý pavouk, pak se roztáhla a zploštila a vystupovaly z ní boláky a bubliny. Zpočátku se její početné oči zdály skelné a nezaostřené, ale jako by si uvědomila, jak napjatě ji Jenny sleduje, všechny doširoka otevřela a pohlédla na ni. A všichni živočichové, kteří měli oči, se v tu chvíli náhle otočili jako jeden a udělali totéž.
Jenny se zase zmocnila hrůza. Když už dočista spořádali Todda, nedají si ji jako zákusek? Stvoření, co měla nozdry, jako by čenichala a přemýšlela.
Všechna zvířata se jako velká slizká vlna trochu přiblížila, pak se otočila a zamířila k protější stěně, šplhala po ní, plazila se nebo jednoduše vylezla po nohách Toddova stolu nahoru na desku. Tříštění skla a pár rychlých kousnutí – nebo to jeden tvor vyplivl z úst kyselinové sliny? – a v okně i roletě se rázem objevila velká díra. Drobné zadečky, rosolovité masy a rozechvělé ocasy zmizely v temnotě noci. Hledají další lidi s narušenou duší, aby se nakrmili jejich zvrácenými sny, jejich touhou způsobovat bolest? Nebo se prostě vrátí do země, dokud si je někdo zase neobjedná?
Zakrátko zůstala Jennyiným jediným společníkem v krví pocákané pracovně ona příšera, kterou nosila v sobě. Byla to včelí královna, vetřelčí matka? Nebo byla jen katalyzátorem, vůdkyní, šéfkuchařkou, kterou ostatní potřebovali, když přišla chvíle konečného pozření, když byla lidská bytost zcela připravená, okořeněná negativními myšlenkami a marinovaná v bolesti způsobené ostatním?
Jenny čekala a tvor taky. Potom zvedl jeden úponek, vlnitým pohybem jí pokynul a zvolna, ladně ho natahoval k ní – nepůsobilo to výhružně, spíš tázavě. Tělo zůstalo na místě, jenom tenhle výrůstek sloužící jako paže se přibližoval, až se Jenny zastavil přímo před obličejem, a pořád se vlnil, jako by se jí chtěl dotknout na čele, ale nebyl si jistý, jestli se Jenny neodtáhne nebo ho neodrazí.
Jenny věděla, že by se měla bát. Nebo ne? Měla by ucouvnout a neriskovat, že si to rozmyslí, že jí ublíží. Ale nosila to stvoření v sobě a nezabilo ji a smrt jí už dnes hrozila od manžela. Čeho by se měla bát? Cítila spíš vzájemnou zvědavost. Co od ní chce?
Naklonila se blíž a nechala úponek, aby se jí dotkl na čele. Hlavou jí projelo brnění, sklouzlo do paží a po páteři do nohou, až do prstů. Nebylo to nepříjemné, připadalo jí to skoro hojivé, i když žebro se jí nesrovnalo ani tupá bolest v hlavě ze všech těch ran pěstí neustoupila. Ucítila v mysli nějakou činnost a pak jí to došlo. Ten tvor chtěl pochopit. Co přesně, tím si nebyla jistá – nejspíš proč s Toddem tak dlouho zůstala a snášela všechnu tu bolest. To dá rozum, ne? Jenže tomu sama nerozuměla. Napadlo ji, jestli to vůbec někdy pochopí.
Měla dojem, že to trvá dlouho, nejspíš ovšem neuběhlo ani pět minut a tvor stáhl končetinu a ještě jednou se na Jenny dlouze zadíval. A potom se taky vyhoupl na Toddův stůl a vylezl oknem.
Jen co zcela zmizel ve tmě, Jenny se taky dovlekla ke stolu, zvedla sluchátko bezdrátové pevné linky a vytočila 911.
Z amerického originálu
The Prince of Lyghes
vydaného roku 2015
nakladatelstvím Word Horde
v antologii Cthulhu Fhtagn!
sestavené Rossem E. Lockhartem
přeložil Roman Tilcer;
redigovala Jana Nečasová
Foto: Ray Dafrico
Anya Martin dosud publikovala povídkovou sbírku Sleeping With the Monster a v limitovaném vydání novelu Tráva a divadelní hru Passage to the Dreamtime. Její příběhy se objevily například v antologiích Cthulhu Fhtagn!, Resonator: New Lovecraftian Tales from Beyond, Cassilda’s Song: Tales Inspired by Robert W. Chambers’ King in Yellow Mythos, Eternal Frankenstein, Splatterpunks II: Over the Edge a Giallo Fantastique a Womanthology: Heroic. Píše blog ATLRetro, spolu se Scottem Nicolayem produkuje pro server This Is Horror podcast The Outer Dark zaměřený na rozhovory se současnými autory weirdu a spekulativní fikce a pořádá rovněž stejnojmenné sympozium.
Je odkojená pořadem Friday Night Frights, odjakživa fandí monstrům a lituje, že se nevěnuje tomu, po čem toužila jako malá – vykopávkám dinosaurů. Poslouchá punk rock, hojně to prokládá funkem a experimentálním jazzem, vaří nebezpečně pálivé kari a ráda tráví čas se psy. Je napůl Finka, ze Smith College si odnesla titul z antropologie a živí se jako novinářka. Má webovou stránku www.anyamartin.com a na Twitteru působí jako @Anya99.